Procestovaná osmička
Je to tak. Straším tady už celých osm, opravdu OSM let. To už je slušné číslo. A slibný nášlap směrem k celé jedné dekádě. A, jak je už v posledních několika letech nejspíš novou tradicí, opět s řádně přestřeleným výročím založení. Ale co se dá dělat, ono se to tak má snad se všemi články. Mně to psaní poslední dobou zkrátka fakt nejde. To není jak kdysi, když jsem to tady ze sebe sypala s určitou pravidelností. I když - poslední dobou ani do toho čtení chuť nemám. Obrátili jsme výrobu, teď jedu kreslení. Fakt moc. Ale zapomínám produkty udávat tady. A jsme zas tam, kde jsme byli.
Ale to nevadí a není to ani předmět článku. Ten je o něčem úplně jiným.
Co se obsahu tohohle blogu za rok 2018 týče, značně jsem se hrabala v zapomenutých hro... teda v nostalgii. Říkejme tomu nostalgie. Radši. Ehm... Tak například to, že mám kreativní střevo a že sama takovým kreativním střevem tak trochu jsem, to vše samozřejmě odjakživa, nám připomněl článek hned v začátcích uplynulého roku - a kterýžto článek se dostal taky do výběru TT.
Dále jsme tu taky měli takovou pěknou sérii s poetickým jménem Otevíráme staré hroby (1-3 + speciál o komiksech). S přihlédnutím k tomu, že se mi tu v regále nad stolem vrší hromada patnácti let kresby, byla tohle vyloženě jednohubková ochutnávka. Nejspíš se k tomu letos zase vrátím... Tedy za předpokladu, že mě nebude při jejich prohlížení hanba fackovat (protože znám příběh, který se k nim pojí. To mám oproti vám značnou nevýhodu. Když říkám, že už si ho nepamatuju? Kecám. Pěkně kecám.)
Je pravda, že výběr vhodných & ještě nezveřejněných kreseb mi trochu ztěžuje i moje potřeba sem tam něco překreslit, abych si názorně dokázala vlastní umělecký posun. Jasně, tyhle předělávky jsou možná trochu podvod, ale podvod s určitou hodnotou!
Na začátku jsem říkala, že mi psaní nejde. Respektive takhle - šlo by to, ne že ne. V samotné mechanické činnosti problém není. Horší je pořádně pobrat všechny ty scény (kolikrát i celý film), které mi konstantně běží vzadu v hlavě, poskládat je a přiřadit jim vhodná slova, která to všechno zprostředkují i tomu, kdo to na rozdíl ode mě nevidí. Mám teď díky několika poměrně ŽIVÝM snům tolik materiálu, k jehož zpracování se budu muset už vážně dokopat (ačkoli... chce mě k tomu fyzicky nakopat někdo jiný? Myslím, že to je taky dobrá alternativa!) K povídkám jsem se zde vrátila prakticky pouze prostřednictvím dvojice článků o prvních a posledních odstavcích.
Nu, a jelikož se tady toho zase tolik nestalo - což jsme myslím viděli všichni -, je na čase podívat se mimo stránku. Slibuju, že teď už se konečně dostanu k vysvětlení nadpisu.
Co se cestování týče, jsem celkem nenáročná bytost. V úplném základě mi stačí, když nebudu o víkendu sedět doma na pr... zadeli. Pokud jsem na místě, kam se vyráží, v životě nebyla či jsem ho navštívila někdy fakt dávno, jde o body navíc. Mimochodem, podlehla jsem a pořídila si Turistický deník. Neuvěřitelně to usnadňuje přehled.
Co se výletování po našich končinách týče, nechci tu vypisovat plný seznam - protože jsem právě zjistila, že toho bylo fakt moc. Proto se uchýlím opět k drobnému podfuku a půjdu na to podle vstupenek. Ha! Moravská Třebová, Pradědova galerie v Jiříkově & hrad Sovinec, Tovačov, Žleby & kostnice v Sedlci & chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, snad půlka Boskovicka(a to konkrétně Sloupsko-šošůvské jeskyně, zámek Lysice, Kunštát, Rudka, zámek Rájec-Jestřebí... či westernpark Boskovice), Mladečské jeskyně, Kovozoo Staré Město u Uherského Hradiště, cesta z Karlovy Studánky přes Praděd do Jeseníku & velkolepé finále cestování po domovině - Beskydy (přesněji Radhošť, Gruň & Rožnov pod Radhoštěm).
Ovšem pozor, za loňský rok mám oproti tomu předcházejícímu i nějaké zahraniční "zářezy" - na vlastní pěst jsme se se spolužačkami vydaly do Vídně, pod záštitou cestovky potom do Říma... a mezitím jsem si to Rakousko střihla ještě jednou s tátou - Melk & Krems an der Donau, kdy jsme se z bodu A do bodu B dopravili lodí po Dunaji. Ganz gut.
Královsky jsem se pobavila i po stránce filmové. Neřekla bych, že jsem natrefila vyloženě na pitomost (i když o Sestře bych mohla polemizovat... anebo ne. Přiznávám, to volovina byla, ale taky jsme na ni jako na volovinu šly. Tak.) - například hned na začátku Coco. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy byla v kině na animáku, a do téhle pixarovky jsem se fakt zamilovala. Nemluvme teď o tom, že jí předcházela ta dvacetiminutová Frozen hrůza... Dál to byl kupříkladu Black Panther, Avengers: Infinity War, Venom a konečně i druhý díl Fantastických zvířat (ač z nich mám teda doteď smíšené pocity).
No dokonce i na divadlo došlo - to jsem si myslela, jak nic, nic... pak se podívám do diáře a vyvedu se z omylu. Tož to je dobré... Máme tu, stejně jako rok předtím, rámcovou kompozici - zahájení a ukončení s ochotníky. V prvním případě šlo o "nastudování" Krkonošských pohádek, v tom druhém o klasickou silvestrovskou záležitost (tentokrát přišli s Hrátkami s čertem). Co přišlo mezi tím, se už z části vezlo na profesionálnější vlně a valnou většinu titulů jsem zhlédla v olomoucké Tramtárii (o které si teda myslím svoje, ale řekla bych, že i když tam skoro všichni šíleně přehrávají, aspoň dva lidi hrát umí. Dobře, ten jeden určitě) - Kabaret nahatý Shakespeare, Velký Gatsby, Divoké historky (totálně nedoporučuji, zhodnoceno slovy vhodnými k obsahu - brutální pí*ovina) & Růže pro Algernon. V Olomouci, konkrétně v Moravském divadle, jsem taky viděla muzikál Zvonokosy. No dobře, ochotníci to nakonec táhli - viz litovelská produkce (Vinnetou: Poslední ústřel & Sokl).
A pozor, konečně jsem taky začala dělat, že mě můj obor zajímá, byť častěji asi převládá naprostý opak - Vědmi nám šmatlala po výstavách! To byli třeba impresionisté v Praze, secese v Prostějově, dále návštěva vídeňské galerie Albertina a nakonec samozřejmě i Musei Vaticani. Ještě pořád mě točí, že jsem byla ze Sixtinské kaple tak nevybíravě vystrkána sekuriťákem. Stála jsem na boku, nikomu jsem nezavazela, probohy! Kdyby šel raději chytat ty pitomce, kteří si z všudypřítomného "No photo! No photo!" dělali s těmi svými děly leda... legraci...
Závěrem, jelikož to tu už nemíním dále protahovat, vyjmenuji i zbývající akce - návštěvu cizího maturiťáku, tradičního Koňovského kovboje, tábor Hra o trůny 2018, výlet do ZOO Olomouc po sto padesáti letech a taktéž můj historicky třetí WhoCon Brno.
A vzhledem k tomu, že jsme již u konce, s těmi, kdo vydrželi, se tu loučí služebně nejmladší člen naší domácnosti - pičičmunda Cirilla:
Komentáře
Okomentovat