Vědmino teritorium

Pokračování fotoreportáže o Auschwitzu. Okej, slibovala jsem posledně, že se snad posuneme někam dál, ale ještě zbývá několik fotek "zevnitř", o které vás nechci připravit. Nějak nevím, co vám k tomu ještě mám říct. Tahle fotoreportáž je takový... mix. V podstatě nedefinovatelný mix fotek fotek a obrázků ( to slovo "fotek" dvakrát není překlep ) Proto dnes ten úvod trochu zkrátím a půjdu rovnou na věc. 1.) Piksly od různých krémů na všechno - obličej, ruce, klidně i boty * 2.) Táborová kuchyně Táborová kuchyně. Když se vězeň dostal sem, znamenalo to značné zlehčení jeho situace - teplo, dostatek jídla. Mohl pronášet něco i ven, ale bylo to riskantní. * 3.)Vzpomínka obrazem 1 ( ehm... to je titulek jako... ehm ) Práce bývalého vězně. Převzetí transportu. Esesák zhruba uprostřed vykládá něco ve smyslu: "Přišli jste sem pracovat a ( omlouvám se za to slovo ) chcípnout! Židi mají povoleno žít měsíc, ostatní dva až tři!"(převzato ze vzpomínek), přičemž vězeň v ...

Divíte se nadpisu? Já trochu taky. Když jsem si včera a dnes sháněla staré povídky na vymazanou flešku, donutilo mě zamyslet se nad tím, proč někdy nedodělám pokračování k nějaké starší povídce, co jsem vám kdysi slíbila? Ó ano! Blondie se vám vrací! I když pouze s tímto článkem (protože mě stále drží má fascinovanost druhou světovou a nacistickými zločinci - prostě je to nepochopitelný) Přečetla jsem si "Prej světovou metropoli" a napadlo mě: "Božemůj! To je taková blbost! Proč to nedodělat?" Ne snad, že by tímto pokračováním končila. To ne. Možná ji zvolna jednoho dne dodělám. A teď to, co jsem slíbila: posledně jsme skončili zde - Překvapivě zbytek výstavy proběhl tak ideálně, jak si lze představit. Blondie jdoucí těšně vedle Abea pozorně naslouchala jeho výkladu a byla z jeho přítomnosti takřka v sedmém nebi. Abe byl zase moc šťastný, že může někoho ohromit svými znalostmi, aniž by mu dotyčný třikrát v jedné větě neskočil do řeči slovem "Další". Liz by...

Ahoj, drazí mí čtenáři! ( nebo méně formální Zdar všichni ) Jak jistě víte, tento blog vedu v podstatě pro vaše potěšení a povídky píšu nejen, abych se vypsala. Ale včera... včera se mi stala naprosto nezáviděníhodná věc. A sice, že někde na našem PC došlo k chybě ( v Matrixu ). A kvůli této naprosto naprosto nebetyčně blbé a zbytečné chybě se mi smazala veškerá data, co jsem měla na flešce ( která byla v tomto okamžiku do onoho PC zapojena ). Takže to vypadá asi takhle - HODNĚ živá hra fuč! PSM ( anebo taky "Prej světová metropole ", tedy pro ty, co si ji ještě pamatují a co ji četli ) fuč! A veškeré drobné povídky taky fuč! Ale z té lepší strany věci - NAPROSTO NEJVÍC děkuji vám všem, kteří jste mě donutili dávat tyto "tisíc a jedenkrát prokleté" povídky na blog. Vždyť já si je tímhle způsobem vlastně zálohovala! :D (povídky ostatního druhu jsou zálohované ještě na jiných PC, včetně mého Noťásku, ale to není to hlavní) Jistě, chápu, že jste čekali něco jako dalš...

Přihlásila jsem se v Literárním klubu do soutěže, co tam teď probíhá a už mám hotové :D Znám téma teprve dva dny a už jsem to napsala! Rekord :D Vymyslela jsem to ráno v koupelně při čištění zubů ( při tom mě chytají poslední dobou vůbec dobré nápady. Takhle jsem třeba včera vyrobila docela dlouhý rozhovor do angličtiny) Do začátku chci říct, že se v povídce nejedná o žádné reálné postavy nebo konkrétní místa. Všechno jsem vymyslela jen tak, v podtatě jsem "vařila z vody" Mělo to být trošku psycho, ale řekla bych, že se mi to moc nepovedlo. Tuhle literaturu bych asi měla přenechat lidem, co o dějinách ví víc než průměrná studentka Kvarty, žeano... Ale co už. Jdeme na to: "Naše malé tajemství" "A máme to," řekl mladý reportér a vypnul magnetofon. Právě se mu povedlo udělat rozhovor s obersturmbannführerem Mayerem, velitelem jednoho pracovního tábora kdesi v jihovýchodním Německu. Chtěl vědět o všem - včetně toho, v jakých podmínkách žijí a pracují lidé v ...

Jsme zpět s fotoreportáží o Auschwitzu. Dnes se zaměříme na osobní věci vězňů, které jim byly zabaveny. Je to zvláštní pocit, když to vidíte a (pokud jste jako já) začnete přemýšlet o tom, jak asi vypadali majitelé těch věcí a hlavně kolik toho věděli o tom, kam jsou to vlastně transportováni. No, jak jsem psala minule, nebylo mi právě nejlíp. Všechno vyzařovalo takovou jako... negativní energii, i když na tyhle věci fakt nevěřím. Omlouvám se za "kvalitu" fotek. Uvnitř baráků se nesmělo fotit s bleskem. Navíc jsem byla trochu namrzlá a ruce se mi třásly zimou. Musím přiznat, že ač svítilo slunce jako by se zbláznilo, byla neskutečná kosa. Ale možná, že to zimou vážně nebylo. 1.) Protézy, berly etc... Fungovalo to takhle - "Jsi mrzák? Co s tebou? Práce neschopen, zabít!" Záchrana života byla možná pouze v případě, uměl-li člověk ovládat velmi dobře kromě němčiny ještě několik dalších jazyků. To si ho potom esesáci nechali jako tlumočníka. * 2.) Hrnce a jiné nádobí Ně...

Téměř nezávislá poloelfí produkce Vědmi a spol. vám přináší dva nové obrázky. Nebo... téměř nové. Jeden jsem začala kreslit už v autobuse cestou z Auschwitzu ( nebo spíš z Birkenau, jestli máme být přesní ) a ten druhý jsem vymyslela UŽ v Birkenau, ale nakreslila až později. Protože dneska prostě nedokážu sesmolit dlouhý úvod ať se snažím jak chci, přesunu se rovnou k obrázkům. Nechte si... ehm... podráždit oční sítnici? :D 1.) Andyho identifikační číslo Andy je postava s nejkrutější minulostí, co jsem kdy vymyslela. Ačkoli to nemám promyšleno do detailů. Co mohu zatím prozradit je, že se dostal do koncentráku v démonské dimenzi a povedlo se mu zdrhnout. Nicméně, když jsem se v Auschwitzu dozvěděla, že vězni museli mít identifikační tetování, začala jsem vymýšlet. A vzniklo z toho tohle. * 2.) Erikova příhoda na hajzlících Tohle mě napadlo HNED poté, co jsme zkoukli vězeňské hajzlíky v Birkenau a dozvěděli se, jak to tam probíhalo. OD-POR-NÉ!! (víc o tom napíšu v některé z dalších foto...

Na připojení závislá produkce Vědmi a těch tří (Nuada, Erik a Andy) vám přináší zbrusu novou, před pár minutami dopsanou povídku! :D Jedná se o jednu krátkou storku z Irmina dětství, kdy bylo ještě všechno v pohodě. Začala jsem to psát včera a poslouchala jsem u toho tohle . Dnes jsem to dokončila pod vlivem tohoto . Proto bych se být vámi radši nedivila výsledku :D Kdybyste si chtěli o Irmě přečíst ještě něco, napište mi svůj požadavek. Irma nervózně přešlápla a zakousla se nervózně do spodního rtu.  "Já se bojím," knikla po chvíli tiše. Bylo jí neskutečně trapně, že za celých deset let svého prozatímního života ještě nikdy nejela na kole. "Irmo, vždyť je to jednoduchý," řekl Isaac, opíraje se přitom o řidítka starého otcova kola. Protože si s Irmou kdysi slíbili, že budou nejlepší kamarádi až d konce života a že se nikdy neopustí, bral v podstatě jako povinnost, že ji na tom kole prostě jezdit naučí. Kleknul si a nastavil ruce, aby snadněji vylezla, a řekl: "...