Taková malá povídka o Irmě a Isaacovi :D

Na připojení závislá produkce Vědmi a těch tří (Nuada, Erik a Andy) vám přináší zbrusu novou, před pár minutami dopsanou povídku! :D

Jedná se o jednu krátkou storku z Irmina dětství, kdy bylo ještě všechno v pohodě.

Začala jsem to psát včera a poslouchala jsem u toho tohle. Dnes jsem to dokončila pod vlivem tohoto. Proto bych se být vámi radši nedivila výsledku :D

Kdybyste si chtěli o Irmě přečíst ještě něco, napište mi svůj požadavek.

---

Irma nervózně přešlápla a zakousla se nervózně do spodního rtu. 

"Já se bojím," knikla po chvíli tiše. Bylo jí neskutečně trapně, že za celých deset let svého prozatímního života ještě nikdy nejela na kole.

"Irmo, vždyť je to jednoduchý," řekl Isaac, opíraje se přitom o řidítka starého otcova kola. Protože si s Irmou kdysi slíbili, že budou nejlepší kamarádi až d konce života a že se nikdy neopustí, bral v podstatě jako povinnost, že ji na tom kole prostě jezdit naučí.

Kleknul si a nastavil ruce, aby snadněji vylezla, a řekl: "Tak pojď…slibuju, že když se budeš bát, budu tě přidržovat."

"Fakt?" zeptala se Irma opatrně.

"Jasně. Vždyť jsem ti to právě slíbil," zasmál se Isaac a dodal: "Ty jsi vůbec pěkná posera!"

"To teda ne!" vyjekla Irma. Kdyby byla starší, považovala by to za útok na svou hrdost. Nyní se jí ale jen zdálo, že se jí kamarád posmívá. Tak jako tak si to nedala líbit a vylezla na sedátko.

"No vidíš! První krok máš za sebou!" řekl Isaac povzbudivě. "Teď už se můžeš rozjet!"

Irma mu na tohle odpověděla: "Ale budeš mě držet!"

Isaac pokrčil rameny a chytil sedátko. 

"Nemůžu tě držet," zdůvodnil, "neuvolnila by ses."

Irma se tedy opatrně rozjela. Zezačátku se strašně třásla a vypadalo to, že asi brzy nabourá. Ale za chvilku si začala připadat mnohem jistěji.

"Issy, ty jsi nejlepší učitel, kterého jsem kdy měla!" vykřikla Irma radostně a dodala: "Nejspíš to už zvládnu sama. Můžeš mě pustit!"

Jaký byl její šok, když se z větší dálky za ní ozvalo: "Já už tě dávno nedržím."

Irma zpanikařila a divže to nenapálila do blízké lavičky. Nějak zabrzdila a seskočila. 

"To jsou ale hloupý srandičky!" řekla Isaacovi, sotva k ní doběhl.

Ten, když se přestal smát, jí řekl: "Promiň, ale to bylo to nejvtipnější, co jsem kdy viděl…"

Irma stála proti němu uražena se založenýma rukama, a nakonec mu odpověděla: "Tak mi ukaž sám, pane Chytrej, jak se to dělá!"

Isaac se elegantně vyhoupl na kolo a rozjel se. Irma se za ním dívala poměrně nedůvěřivě. Isaac vycítil, že tu jde o jeho hrdost, a tak se začal předvádět jako každý kluk v podobné situaci. Zrychlil, jednou nohou se opřel o rám kola, druhou o sedátko a levou rukou se pustil řidítek. Otočil hlavu za Irmou a zavolal na ni: "No tak, vážně to není tak složitý, stačí na to přij…"

Dál se nedostal, protože najel na kraj chodníku a přes řidítka přeletěl do keře růží.

Trvalo VELMI dlouho, než se Irma přestala smát a šla mu pomoct dostat se z růží ven. Mezi záchvaty smíchu nenuceně prohodila: "Jestli to dopadlo takhle při učení jízdy na kole, tak se bojím dne, kdy mě budeš chtít naučit řídit auto."

---

O nějakých šestnáct let později stála Irma nedaleko krematoria v osvětimském koncentračním táboře a pozorovala sloup černého hustého dýmu. Dnes se v něm mimo jiné vznášel i pozůstatek z jejího přítele z dětství. Zdrtilo ji, když se dozvěděla, že byl při selekci poslán do plynu.

Instinktivně se rozhlédla, jestli nikdo nejde okolo a když se ujistila, že ne, smekla černou koženou čepici s lebkou a zasalutovala. Nikdy jsem ti nepoděkovala za to, co jsi pro mě udělal, pomyslela si. A proto ti teď slibuji, že se jim za tebe jednoho dne pomstím. Jednoho dne...

***

Přiznávám se, není to moje nejpovedenější dílo. Prostě jsem se potřebovala trochu vypsat :D

Určitě se budu trochu proklínat, až si za pár dní uvědomím, co jsem to sakra napsala a že jsem to dala na blog :D