Otevíráme staré hroby

Nápad na tenhle článek jsem dostala někdy během procesu psaní Časové osy kreativního střeva. Do hlubin proudu času jsem se zrovna nořila na koleji, kde jsem mohla pracovat leda s tím, co už jsem měla nahráno v blogové galerii ze dřívějška. A tak jsem začala v hlavě spřádat plán, že jakmile dojedu domů, poohlédnu se po nějaké skutečné archiválii. Inu, a tak se taky stalo.

Materiálu je doma dost a dost, obrázky jsem si cíleně schovávala někdy od první třídy - a že jsem za tu dobu stihla zprznit řádnou hromadu papíru. Projdete-li si však staré články zde, nepřijde to tak (a není to jenom tím, že to tady existuje teprve někdy od sklonku roku 2010, to jest datace mé docházky do sekundy). Částečně za to může fakt, že jsem v rámci toho blogového "vždycky" skenovala hlavně jaksi... reprezentativní a aktuální práce. Taky jsem jeden čas jela ve filozofii "Co je starý, to rozhodně nebude dobrý (zvlášť ode mě)", tudíž když už jsem sem přiložila něco staršího, většinou to fungovalo jako odstrašující případ (a lhala bych, kdybych chtěla tvrdit, že si to o některých věcech už nemyslím).

Nicméně, abychom se taky dostali k tomu, o čem tu má být řeč a já to tím plkáním jenom oddaluju. Podnikla jsem tedy nájezd na šuplata, poličky, složky a sešity a dala dohromady pořádnou "retronálož". Dneska z ní tady upustím jen ždibec, ale vzhledem k tomu, kolik toho mám, se tím můžeme bavit docela dlouho. :D

---

A začneme nějakými pěkně uleželými záležitostmi. Podařilo se mi objevit totiž něco, do čeho jsem kreslila právě během svého prvního roku ve škole. Na jednu stranu jsem byla až překvapená, jak se to zachovalo, na druhou jsem si připomněla, že jsem kreslila čmárala fakt všechno, a tak jsem teď musela pořádně vybírat, co pustím do světa.

Jako například následující dvě mořské panny. Tehdy o víkendu na Nově vysílali disneyovské seriály - Rychlou Rotu, Kačeří příběhy... a já slušně ujížděla na Malé mořské víle. :D

*

A samozřejmě, ani tehdy se to neobešlo bez koček. Teď mě teda omluvte, ale tuhle si pochválím. Jen bych strašně ráda věděla, na co tam je ta aura a ty tečky. Fleky z nepozornosti to nejsou, to by vypadalo jinak... Záhada, prostě záhada.

*

Teď se trochu přesuneme v čase, právě do let 2008/2009 (bylo by mě tehdy zabilo, kdybych si na obrázky psala data aspoň zezadu? Asi jo). Rok, kdy jsem chodila do páté třídy, by se prakticky dal nazvat "rokem kočky", důvod uvidíte vzápětí. Nejdřív však druhově trochu odbočíme - dáme si lemura vari.

To jsme si takhle jednou s mamkou vycestovaly s cestovkou do Prahy do ZOO, kde jsme na tohohle fešáka přesně takhle narazily. Turisti mu lozili po výběhu a on, místo aby zdrhal mimo dosah stejně jako jeho pruhoocasí kolegové kata, se tam na pohodu válel na lavičce a bylo mu úplně na háku, když si vedle něj někdo sedl nebo mu pod nos strkal foťák (to jsme byly my, já to pak podle té fotky nakreslila).

*

Ty kočky začnou až teď... tedy přesněji TA kočičí SLEČNA, kočičí humanoid (čičinoid?). Jak a proč jsem ji vlastně vymyslela, to mi paměť odmítá vyzradit, každopádně používala jsem tuhle postavičku - Lio ri - potom skoro na všechno (druhá taková potom byla Kelly, mladší a šíleně cynická sestra muzikálového Draculy) (tehdy ovšem ne cynická, taková slova jsem neznala... přesněji řečeno byla "drsná jak šmirgl" a smrděla jako Mary Sue).

Začneme kočičandou Lio ri ve žlutých šatech. To oblečení se mi na tom líbí asi nejvíc. Mimochodem, když jsem to skenovala, strašně jsem nadávala na svoje minulé já, že nepoužívalo víc mikrofix a že kreslilo na tak neuvěřitelně blbej papír. Proto omluvte ty šedé fleky v levém dolním rohu. Kvůli slabé sytosti jsem v postprodukci musela dost přepálit kontrast, aby tam bylo pořádně co vidět, a takhle to dopadlo.

*

Budu upřímná, opět mi uniká, co tímhle chtěl básník říct. Nejspíš jde o to, že je to ženská od rány a k nakopání cizího pozadí jí šaty překážet rozhodně nebudou (interpretace hodná historika umění, to vám povím).

A taky mi hlava stojí nad tím, proč jsem měla tu mikrochvilku, že jsem hotové kresby vystřihávala (tohle není jediný příklad, mám někde ještě další dva).

*

Pouštěla jsem se i do portrétů - řekla bych, že tohle byl tak vrchol mých tehdejších schopností. Znovu Lio ri, jak jinak.

*

Nevím, jestli jsem měla pro ty jednooké potfory nějakou slabost nebo jestli se mi prostě to druhé oko nechtělo kreslit (spíš to první, "dvouokých" obrázků z té doby bychom našli dost), tak či onak tehdy vznikla ještě jedna taková čičmunda, která se od té první odlišovala striktním dresscodem (černá a nikdy jinak) a tou podivnou hadrou přes chybějící/vyříznuté oko. A pak že ty postavy trápím.

*

Ona, stejně jako Lio a spousta dalších postav, se během let sem tam epizodně vrátila. Design se v podstatě moc neměnil, kromě barvy "pásky", jelikož co to bylo hergot za koňskej nápad dělat i tu pitomou pásku černou, když jsem na ní ještě dělala pak kdejaký klikyháky?! Přehlednost především.

Jen pro zajímavost: Loni se tahle kresbička dočkala přemalby. A paradoxně jsem po jejím dodělání pořád jaksi spokojenější s touhle verzí.

Tak, to bychom měli. První část tohohle "archeologického výzkumu" za námi a rozhodně to není konec. Zrovna se teď vezu na pořádné vlně nostalgie a hodlám toho využít jako inspiračního materiálu pro článkovou tvorbu.

A pozor. Jsem schopná vyhrabat i komiksy! :D