Drabblíky

Strávila jsem konec prázdnin tím možná nejlepším způsobem - dvoutýdenním tvůrčím lehárkem ve Třech Dvorech (jako ostatně už tradičně... s výjimkou loňského roku). Nebylo dne, kdy bych něco nenapsala, nenakreslila, nevyfotila... Prostě krása. Mám spoustu nových výtvorů, které jen čekají, až se je uráčím snést dolů ke scanneru.

Dokonce připravuju sérii fotočlánků s názvem "Jeruzalém na Labi a okolí" (jak se taky mimo jiné před WW2 říkalo Kolínu)(Kuš! Spoilery!). Ale to ještě nejspíš nějakou chvilku zabere, těch fotek jsou skutečně kvanta.

Mezitím vám tu předkládám jeden z výsledků toho magického slovního průjmu, toho psaveckého záchvatu, který jsem tak dlouho potřebovala. Odnesli to hlavně moji milí piloti z letky "Ti-flákači-tam-zpod-toho-stromu" (zmínka o nich padla zde /číslo 3/ & o jednom konkrétním zde - to je ten, co ho má ráda Ilía).

Více méně se daného rozsahu sta slov tyto útvary drží, jen u toho druhého už to zkrátka nešlo osekat :D

---

Hanzi

Znal jsem ten pohled - opilci a žebráci válející se na ulici. U nás doma jich bývalo celkem dost. Nikdy jsem s tím nemohl nic dělat. Až doteď.

Došel jsem k tomu muži pod lampou, napůl sedícímu, napůl ležícímu. Byli jsme tu jen sami dva. Světlo se odrazilo od mých naleštěných holinek a smrtihlava na čepici.

"Co chceš?!" zavrčel nedůtklivě. Očividně byl opilý. "Znám vás dobře," pokračoval, "svině zrádný. To vy můžete za to, že jsem tady! Já-"

PRÁSK!

Schoval jsem revolver zpět do pouzdra a mrtvolu zhnuseně překročil. Nikdo se mě neodváží udat. Vím proč.

Protože "Meine Ehre heisst Treue"...

*

Erich

Ležel ve stínu letadla, krásného stroje, důkazu kvality německé výroby, v jedné z těch vzácných chvil, kdy nebyla pohotovost. To se teď na konci nestávalo často.

Nenechal se nikým a ničím vyrušovat a opět se zabral do práce. Pod rukama mu vznikala maličká napodobenina Messerschmittu, pod nímž se zrovna oddával odpočinku. Modelářství byla jeho vášeň, a pokud ne jediná, tak rozhodně největší.

Obdivoval letadla již od dětství, ty dokonalé kovové vládce nebes. Proto se dal k letectvu.

Ponořil tyčinku s vatou do tubičky lepidla a chystal se k sobě navždy spojit miniaturní vrtulku se zbytkem modelu.

Najednou přes okraj skutečného křídla vykoukl mechanik, jenž měl něco na práci v kabině pilota: "Hele, až s tím skončíš... nezbude ti trocha lepidla?"

*

Kurt

Znovu ztratil vědomí, věděl ale, že to tentokrát potrvá. Zvláštní, že si to uvědomoval.

Ztráta vědomí byla divná. Jako by zůstal uprostřed prázdné místnosti jen sám se svými myšlenkami - na Paula, na Andreas, na nůž, který mu Paul vrazil do břicha. Ta poslední byla zvlášť bolestivá.

Pořád slyšel Andreasův hlas. Nerozeznával slova, ale z tónu bylo patrné zoufalství. Chtěl by se za ním vrátit, ale něco mu říkalo, že nemusí spěchat.

Instinkt ho přiměl otočit se. Uviděl podivnou postavu s tváří ve stínu. Natáhla k němu ruku a řekla unaveně: "Tak už pojď..."

Přijal. A Andreasův hlas se vytratil.

***

Ohledně Hanziho - rozhodně tím nepodporuju ideologii nacismu, Třetí řiše a veškerých jejích institucí a následků. Jsem hrdá antifašistka a nestydím se za to. A ani za to, že jsem z malé části židovka.

A víte, že za to, co jsem udělala s Kurtem, mi Marika svého času vyhlásila válku? :D