Vykradači hrobů - facebookové...ehm... :D

Hellou!

Dnešní "veledílo" je taková specialitka :)

Vzniklo to, když jsme si jednou s Ilíou psaly na GesichtBuchu - rozebíraly jsme jednu mou postavu, její smrt a Ilíinu fanfikci na tento příběh, kdy tu postavu nechá oživit :D

Abyste se chytli - Hanzi Siegler (ta postava) byl jeden ze skupiny nováčků z příběhu "Jak mi Luftwaffe vzalo ideály". Arogantní volnomyšlenkář, co si o sobě myslí až moc, antifašista a příležitostný kreslíř sprostých obrázků (velmi anatomicky přesných). Protože se nikdy nedostal k tomu, aby si zalétal, podal si na konci roku 1944 přihlášku k SS. A to byla chyba. Byl přijat a šel dělat dozorce do Auschwitzu. Ač sliboval, že se nezmění, opak byl pravdou a za krátký čas se z něj stala neskutečná bestie, odstřelující vězně v podstatě z nudy. Tímto přístupem se vypracoval až na hodnost SS-Scharführera.

Tak se nikdo nesmí divit, že ho na konci války zastřelil sovětský voják pořádnou dávkou ze samopalu.

A tohle prosím nechce nikdo pochopit - Hanzi prostě umřít MUSEL!

Nicméně Ilía se s tím smířit nehodlá a tak píše, jak už jsem řekla, fanfikci, kde ho oživí. Bordel mi v tom děláš, holka :D

Nu a k téhle ff vzniklo toto... ehm..., sepsané během pokecu na FB. Musím ještě podotknout, že jsme obě NAPROSTO NORMÁLNÍ A MRAVNĚ ANI CITOVĚ NENARUŠENÉ!! :D

Vykradači hrobů s.r.o. (pracovní název)

Postavy: Vědmi, Ilía, Hanzi (duch)

Autoři: My, Vědmi I., z boží vůle koště & My, Ilía I., z boží vůle bačkora

Žánr: to radši nikdo neví

Místo: hromadný hrob u Birkenau

Děj ve zkratce: krátká blbost k povídce Hanzimort - jak přežít sedm životů a nezbláznit se, zvlášť s vrahem a matkou v jedné osobě v patách (stále nevěřím, že se to tak fakt jmenuje)

---

(noc, měsíc je schovaný za mrakem; na prostranství nedaleko bývalého koncentračního tábora se přemístí za tichého "Puff" dvě postavy)

Vědmi: Fajn, kde je ta lopata? Kterej blbec ji měl vz… aha, já…

Ilía: Aha, že?! Máš ji, že jo?!

V: Ehm...(poslepu zahrabe v tašce) Jop!

I: Uf! Už jsem se začínala děsit toho, že... radši nic. Hanzi? Hanzi? Jsi tady? Kam zase vlezl?!

V: Vraz mi jednu.

I: (chvilku hraje, jako by váhala, ale nakonec s pořádnou chutí vlepí Vědmi facku) Konečně sis o to řekla sama!

Hanzi: (zjeví se tam) Tak to bylo dost nevybíravý! Nevíš, jak se vyvolávají duchové?!

V: To by bylo na dlouho. A nedržkuj a hledej!

I: Nemluv s ním jak s křížencem. Co takhle trochu úcty?! (otočí se na Hanziho) Tákže, chceš svoje tělíčko?! Hledej, honem...

H: Tak copak jsem pes?!

V: To ne, ale občas se chováš jako malý dítě.

H: (chce něco říct)

I: No dobrý, mohli bychom začít hledat, noné?

H: OK. (popojde o pár kroků) Mělo by to být někde tady

V: (nepříliš ochotně začne kopat) (po chvilce si začne prozpěvovat) Čéérný muž pod bičem otrokáááře žíííl...

I: Nech toho, to by vzbudilo i mrtvolu. A když pomyslím, kolik jich pod náma musí být...

(Ilía po chvíli vyloví z Vědminé tašky ještě jednu lopatu a začne kopat taky, protože Vědmi to jde pomalu)

I: Sakra! Jak ho poznáme?

V: Klid, vím, kam přesně ho hodili.

I: A víš, jak jsme mluvili o té úctě k zemřelým bližním...

(KŘUP!)

V: Jéje... nejspíš jsem právě na jednoho bližního narazila...

H: (otráveně) Spíš DO jednoho!

V: (důkladně se podívá) Dobrý, to byl jen kameň...

(kopou)

I: Aj! Narazila jsem na něco tvrdýho! To bude poklad! Jééé!! (odkope ještě kousek) Tak nic, jen něčí lebka...

(po chvíli - poctivou prací… dobrá, kecám, pomocí kouzel dívky odkryly téměř všechny mrtvoly)

V: Co na mě tak koukáte! Jsem jen kecala, že vím, kam tě hodili! Já to totálně netuším!!

H,I: (zkoumavé pohledy)

V: Bah, tak dobře! 157. mrtvola od tamtoho konce -_-

I: 1,2,3... jé hele. Tady jsou dvě na sobě. Mám je počítat dohromady??

V: Ty přeskoč... 56,57,58... tohle vypadá úplně jako... to je blbost, co by tu Gejza dělal...

I: Třeba naštval Fojta tak moc, že ho tam hodil. Vypadá nějak zachovale, že?

V: Spíš Sedláčkovou... 68, 69 (smích)... Sakra! kde jsme to přestala!

I: Nevím. Tak začnem od znova... Zas ti dva na sobě. Co to kruci je. Jako by ani po smrti neměli dost.

V: 155, 156... až ho najdu, schovám ho o kus dál, aby ho nemohli ož...

I: (naštvaný pohled)

V: Já to řekla nahlas? Éhm... 157!! Mám ho!!

I: Jééééé! Hele Hanzi, my tě naš…fůj, co to máš na obličeji? Aha, počkej. To je obličej někoho jinýho.

V: Divný... 68 let v zemi a stejně na sobě máš pořád trochu masa... sice zhnilýho, ale počítá se. A i ta uniforma... počkat! Já tehdy důrazně řekla svlíknout!... Ehm...

I: Zadrž!!! Tolik si ho zas prohlídnout nemusím!!

V: Šedesát. Osm. Let!! To myslíš, že tam něco zbylo?

H: No dovol!!! Určitě hodně!!!

I: Lalalalalala!!! (zácpává si uši)

V: Zas až tak dobře jsi na tom určitě nebyl, když s tebou žádná nešla!

H: To nebylo kvůli tomu!

V: Jo, to bylo kvůli té tvé ohromné aroganci!! Kdybys zkusil být trochu míň pablb...

H: Jsi jako moje máma!

V: Kdo říká, že nejsem?!!

I: Hanzi byl určitě obdařen víc, než uspokojivě... KRUCI! Proč jsem tohle řekla?!

V, H: (odmítají se spolu bavit, prostě jako malí)

V: Ten idiot na tom určitě byl až moc špatně.

H: A může za to ta železná tlama!

V: Ty...!!!

I: Neřvěte tolik, nejsme tu sami! Tři kilometry odsud je vesnice a tam vás určitě slyší!!... a taky ty mrtvoly!! Pšt!

V: Vidíš? A proto ho nenechávám opustit moje tělo! Když spolu mluvíme, dřív nebo později na sebe začneme řvát.

H: A čí je to vina...?

V: Ticho buď nebo na tebe zavolám exorcistu!!

H: (schovává se za I) Ne!

I: (hladí ho po hlavě) Neboj se. Na to tě má moc ráda. Někde hluboko hluboko hluboko…

H: Nepomáhej mi!!!!

V: (praští rukou do vzduchu, kde tuší Hanziho hlavu)

H: Hej! Přestaň se mi hrabat v hlavě!

I: Padesát bodů za průlet hlavou! (smích)

V: Jsi dnes doslova na ranu, víš? (sladký úsměv)

H: Ještě štěstí, že se mě, v podstatě, nemůžeš dotknout.

V: A neříkej, že nebylo příjemný trochu polechtat na mozku... Hele, až o oživíte (na Ilíu), chci si vynahradit všechny chvíle, kdy jsem mu nemohla fláknout.

I: Dej si pohov, ano? Můžeš ho bít jak chceš, ale do obličeje ne. Jeho xichtík mám ráda

V: A trochu níž můžu? (nadzvednuté obočí) To by mi asi stačilo. Jeden pořááádnej kopanec do v...

I: Stačí!

H: (smutně na Ilíu) Ona mě zabije hned jak se vrátím, že?

I: (kouká na V) To neudělá, neboj se. DŮRAZNĚ jí to doporučuju (naznačuje bodnutí)

V: Grrr... jasně… Ale mlátit do va-

I: Lalalalalala!!

V: (povzdych) Chjo... kdybys bejval zůstal u Luftwaffe, tohle by se nestalo. Možná bys zdrhl s ostatníma klukama do Anglie, našel by sis tam ženskou, měli byste hromadu dětí a vnoučat a ty bys umřel v jedenadevadesáti pod rozkvetlou jabloní...(zaleskne se jí v oku slza) Fuj, nějakej sajrajt...

I: Ale to bych se s ním pak nepotkala (zasněně)

V: (protočí oči)

I: A neříkej sajrajt, když kopeme hrob!

V: Zahrabáváme, chceš říct, ne? Mrtvolu už máme...(ukáže na zbytky Hanziho těla) Tak na co se čeká?

I: Nechytej mě za každý slovo, co vypustím z pusy!

V: To nešlo jinak (úsměv)

I:(naštvaný pohled)

V: Tak co teď? Je mi docela zima a zdálo se mi, že se na mě tamta mrtvola koukla...

I: Mrtvola na tebe nemůže kouknout, protože už nemá oči. Ale teď…(vytáhne z kapsy seznam) potřebujeme třpytky z upíra amerického!

V: Na to potřebujeme Buffy! Hanzi, vrať se, Amerika na nás čeká!

I: Yeah, yeah, it's party in the USA-

V: Miley Cyrus? Vážně?!

I: Počkej, nemůžeme tady nechat otevřenej masovej hrob, o kterým nikdo nevěděl!

H: Nemůžete nechat otevřenej MŮJ hrob!

V: Nebuď sobec, nebyl jsi tam sám!

I: A ty nebuď zlá, ležel tam 68 let.

H: A můžu se zeptat…

V: NE!

H: Co je to ten upír americký?

I: To je důvod, proč máš být rád, že tvá duše nemohla šedesát osm let opustit Auschwitz.

H: Jistě, že vím, co je to upír. Ale ti neexistují.

V: Stejně jako neexistují duchové :P

(ticho)

V: Tak víte co? Zítra se portnu za někým, kdo je zodpovědný tady za to (ukáže směrem k Birkenau) a řeknu mu: "Brýden, jdu vám říct, že asi půl kilometru za táborem jsme našly včera v noci s kamarádkou masovej hrob, protože jsme plnily přání jednomu duchovi, co tam byl pohřbenej." OK?

I: Tak se klidně portni a já…

H: Haló? Slyšíte mě? Já se na něco ptal!

I: (na Vědmi) Už ti věřím, že je otravnej…

V: No nic, co bylo po třpytkách? Aslanův chlup?

I: Jop. Vracíme se k Brumlovi do pracovny.

H: Ale já chci vědět, co…

(všichni tři za tichého "Puff" zmizí, zůstane jen trochu fialového dýmu a odkrytý masový hrob)

V: (portne se zpátky) Jsem zapomněla, no… (mávne hůlkou, odkopaná zem znovu zakryje těla, místo označuje cedulka "Mňamka pro historiky pod touto cedulí. Lopaty a blicí pytlik s sebou!")

Und das ist… konec :P

***

Snad vás délka neodradila a dočetli jste se až k tomuto prohlášení - ZNOVU OPAKUJI, ŽE NEJSME MRAVNĚ ANI CITOVĚ NARUŠENÉ a ILÍO, PUSŤ TU BROKOVNICI!!