Co ještě píšu...2

Hellou!

Jsem tu s druhým dílem seznamovacího článku o povídkách, kterým se ještě věnuji kromě těch, které sem přidávám (nebo jsem přidávala).

Zahrabala jsem hlouběji ve svých složkách a našla jsem občas vážně nějaký skvost, na který už jsem tak nějak napůl zapomněla :D Tak to možná bude i zajímavé :D

Pojďme na to, co říkáte?

---

Hlídala jsem protektorovy děti aneb Sen o útěku do Anglie

Jak to vzniklo?

Základ toho se mi zdál minulý rok o prázdninách (pak jsem to zmiňovala v článku o snech). A tak nějak se mi to v hlavě udrželo takovým způsobem, že jsem se z toho pak potřebovala vypisovat. Tohle "dílo" berte s nadhledem. Je to podle snu, úprava logických děr probíhá průběžně.

O čem to má být?

Protektorát Böhmen und Mähren, 1941/1942. Viktoria Steinbrenner, dvacetiletá dívka s českoněmeckými předky, je silně nespokojená s tím, co se děje - okupace, popravy, zatýkání... Rok předtím, než měla maturovat, zavřeli její školu. Chtěla od toho utéct někam daleko, a tak se se svou kamarádkou/spolubydlící Marianou Wolkerovou spolčily s odbojem a naplánovaly si, že utečou do Anglie.

Těmito drobnými prácičkami si přivydělávají k tomu, co dělají jinak - Mariana jest instalatérkou a Viktoria hraje v divadle, odkud ji ale kvůli něčemu vyhodí. K tomu gestapo zatkne dva členy "jejich" odbojové skupiny, a tak Viki opouští i tohle. Než ale jít pracovat v továrně na munici, vymýšlí "naprosto skvělou" věc - bude hlídat děti!

Na její inzerát se ozve jen jeden člověk. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.

Jak jsem na tom s dopsáním?

Tuhle povídku píšu po fragmentech. Jak mě co napadne, to tam spatlám. Pak, až mi bude víc částí navazovat na sebe, to poskládám dohromady. Proto se zatím nedá říct, jak jsem daleko.

Ukázka:

Telefon zvonil celkem dlouho, než se Mariana uráčila zvednout sluchátko. 

„Co zas?!“ zavrčela svou obvyklou frázi. Viktoria ji slyšela až do koupelny. Divím se, pomyslela si, že nám ještě vůbec někdo volá… 

Chvilku bylo ticho a pak Mariana zařvala: „To je pro tebe!“ 

„Jsem ve sprše!“ odpověděla Viki stejně hlasitě. 

„Máš kšeft!“ 

Rychlost, s jakou Viktoria opustila koupelnu a vyškubla Marianě sluchátko z ruky, by se dala téměř nazvat nadsvětelnou. Jakmile měla nad telefonem plnou moc, okamžitě spustila: „U telefonu Viktoria Steinbrenner. Kdo volá? Co potřebujete?“ Poté bylo chvíli ticho a když Viktoria promluvila znovu, přešla do němčiny. Z toho Mariana už nic neměla, tak se otočila a šla si uvařit kafe. 

O dost později se k ní v kuchyni připojila Viktoria, trochu pobledlá a s vytřeštěnýma očima. Vzala Marianino kafe a vypila ho na ex. Bývalá majitelka kávy to jen mlčky pozorovala a pak se pomalu zeptala: „Takže to nemáš?“ 

„Co?“ probrala se Viktoria ze svého ztuhnutí a když si uvědomila, kde je, pokračovala: „Ne! Ne, mám to. Bude to dobře placený, relativně blízko, takže tam můžu dojíždět na kole a...“ 

„Je v tom háček, ne?“ 

„Popravdě? Jen... trošičku,“ zasmála se nervózně Viktoria a zaujatě se koukala z okna. „Vůbec jsem nemohla říct ne, ehm...“ 

„Byl to nácek, co?“ 

„Nejhorší možný,“ potřásla Viktoria smutně hlavou a nadále zírala z okna. Pak se s podezřelým úsměvem otočila k Marianě. „A víš co? Poznal mě po hlase. A říkal, že pokud mi jde hlídání dětí stejně jako herectví, nemohl mít lepší možnost. A že se těší, až mě znovu uvidí!“ 

Nadechla se a pokračovala o poznání vražedněji: „Ostatně, vyjádřil se i k tomu inzerátu jako takovému. Mohla jsem to prý nalepit jinam než na jeho auto. Co mi k tomu řekneš?“ 

Mariana začala tušit trable, a tak couvla o kus zpátky ke dveřím. 

„Máš, doufám, klíče?“ zeptala se Viktoria zdánlivě klidným tónem. 

Nikdo se nemohl divit náhodným kolemjdoucím, když se zděšeně otáčeli k oknu bytu, ze kterého se ozývalo: „Já tě s těma klíčema umlátím, ty trubko!!“

*

Rande z hecu

(Párkrát jsem ji zmínila v souvislostech CdA 2)

Jak to vzniklo?

To nikdo neví... :D Ten nápad jsem dostala někdy v osmé třídě, tedy ještě hluboce stižena dojmy z filmů Hellboy & Hellboy II: Zlatá armáda. Proto se od toho dá čekat, že to vypadá, jak to vypadá.

O čem to má být?

Abe Sapien, rozčílen blbými poznámkami Hellboyovými, se rozhodne zkusit štěstí s random internetovou seznamkou a chce si najít holku. Na opačné straně USA něco podobného podniká "taky-ryba" Mai, kterou do toho pro změnu ukecala kamarádka, steampunková robotka Tamara. Odpověď na otázku "Jak to asi dopadne?" se nabízí celkem sama.

Jak jsem na tom s dopsáním?

Jo...tak tahle věc je teď dost u ledu. A přitom si sama myslím, že je to celkem škoda, protože mám někde připravených pár gagů, které jsem tam chtěla dát. Zkusím s tím pohnout...

Ukázka:

Po delším hledání našel Hellboye u nefunkčního automatu na kávu, jak usrkává kafe z kelímku. "Červený," řekl a jeho kamarád se otočil.

"Víš, co se stalo?"

"Podle toho úsměvu bych řekl, že ti zase někdo nalil moc chlóru do filtrace akvária," odpověděl nevzrušeně Hellboy. Kdyby to bylo možné, byl by v tu chvíli Abe rudý naštváním. Navenek ale vypadal jako vždycky klidně.

"Ne," řekl Abe bezvýrazně. "Popravdě, chtěl jsem ti to oznámit někde jinde, ale když jsme tu…"

"Prosím, že se ti nelíbím?"

"To proboha ne!" vyjekl Abe vyděšeně. "Jak jsi...? Anebo víš co, radši nic neříkej, já to vědět nechci. To, co ti chci říct, se docela dost týká toho, co jsi o mně tvrdil minulý týden."

Hellboy se zatvářil podezíravě a opatrně se zeptal: "Vědmi něco říkala?"

"Ne, to…" začal Abe s úsměvem a pak se zarazil. "Co by měla říkat?!"

"Ne, nic… vůbec nic…" mávl Hellboy rukou a pokračoval: "Tak co jsem o tobě teda tvrdil?"

"Říkal jsi, že si nedokážu najít holku."

"A co s tím?" zeptal se Hellboy poněkud nechápavě. "Neříkej, že sis nějakou omylem našel."

Abe opravdu nic neřekl, jen sáhl do kapsy kraťasů a vyndal malou fotku, kterou si pro tento účel tajně vytiskl.

Hellboy si fotku pořádně prohlédl a pak podotkl: "Upravil ses ve Photoshopu, co já s tím?"

(pozn. - tohle psala čtrnácti-, možná už patnáctiletá Vědmi. Jen pro pořádek)

*

Vědmin noční prožitek aneb Tady si něco říká o normální název...

Jak to vzniklo?

To by mě ale taky zajímalo. Beztak jsem byla nemocná a měla po práškách blbé nápady! Už jste se se zmínkou o téhle povídce jednou setkali -> loni v lednu v článku "Povídky do šuplíku". Je to má druhá povídka, která se oficiálně dělí na kapitoly.

O čem to má být?

(Když dovolíte, opíšu děj z výš zmíněného článku)

"Během letních prázdnin Vědmi zůstává jednoho večera doma sama a když se snaží usnout, vyruší ji podivné dunění, připomínající motory letadla. Opravdu - na zahradě jí přistane německé letadlo z druhé světové války a k jejímu ještě většímu překvapení jsou piloti dvě postavy z jejího příběhu. Dostává nabídku, jestli se nehce proletět s nimi a jelikož jí zvědavost nedá, ochotně přijímá. Proletí časovou trhlinou a Vědmi se ocitá ve svém vlastním příběhu - na německé letecké základně někdy v létě 1944 a setkává se i s ostatními aktéry."

Jak jsem na tom s dopsáním?

Ty kapitoly jsou poměrně dlouhé a taky se tomu nevěnuji primárně, takže to máme... 6 stran, což jsou dvě a půl kapitoly, psáno písmem velikosti 11.

Ukázka:

"Udělám to," řekl. "Nechám ti svou normální uniformu a vezmu si tu druhou. Mně to určitě projde." Ať už se mi zdál jakkoli arogantní, udělal nyní nejspíš to nejlepší, co jsem od něj mohla očekávat. Nejspíš bych ho bývala i políbila, ale nechtěla jsem h příliš rozhodit. A navíc… jsem od přírody dost nesmělá v některých ohledech. Místo toho jsem řekla jen: "Dík, to je od tebe milý."

"Ne že bych snad chtěl kazit tuhle radost," ozval se Karl a díval se u toho na své náramkové hodinky, "ale jsou dvě v noci. Pokud ráno někdo z nás vstane, moc bych se divil."

Pánové naznali, že už je asi opravdu čas jít spát a porozlézali se do svých postelí. Vedení zjevně nepočítalo s tím, že by piloti mohli na základnách dámské návštěvy přes noc. Něco mě napadlo.

"Tak, pánové," nadechla jsem se a s úsměvem pokračovala: "kdo bude takový gentleman, že mi přenechá svou postel?"

Znovu za tu noc zavládlo v místnosti ticho.

Zkusila jsem to ještě jednou: "A tak aspoň kdo bude takový gentleman, že se se mnou o tu postel podělí?"

Pořád byli ticho a navíc dělali, že mě nevidí.

To už mě připravilo o veškeré iluze, že by se snad projevila jejich zdvořilost ještě jinak, než že mi Hanzi půjčil uniformu. Nakonec jsem už lehce otráveně řekla: "Půjčíte mi aspoň někdo deku?"

Tahle snaha nakonec měla i nějaký účinek. Erich, i když zpočátku trochu váhal, mi nakonec půjčil jednu z rezervních dek.

Když jsem si ustýlala pod studeným topením, utrousila jsem velmi potichu poznámku: "Už se nedivím, že si nedokážete najít holky…"

***

A ptám se dnes znovu - která se vám podle dostupných informací zdá nejlepší?

Uvítali byste zde někdy některou z nich?

A chcete ještě nějaký seznamovací článek?