#4? Až tak?
Hellou!
No je to tak!
Můj blog se dneškem dožil čtyř let své služby! Až tak dlouho už?
Při minulých narozeninách jsem mluvila o tom, jak se povedlo, že jsem si blog vůbec založila. Takže to dneska vynechám. Opakování sice je matka moudrosti, to je pravda, ale už mi to přijde jako mlácení prázdné slámy. Kdo by si to chtěl přečíst, zde máte odkaz.
Co se všechno stalo za tento rok?
Slíbila jsem si, že dokončím NSP - a asi už se to nepovede, protože se mi zas povedlo dostat se do stádia, kdy jsem neschopná přenést svoje myšlenky do čitelné podoby... Slíbila jsem si, že dodělám CdA2 - to ani nestojí za komentář :D
Začala jsem páchat společné projekty s Ilíou. Začala jsem kreslit sci-fi komix - kdybych tak věděla, kde je mu konec... Začala jsem dělat projekt "TARDIS na výletě" - akorát jsem málokdy někam jela, proto je rubrika projektu zatím taková chudá. Čelila jsem bezdůvodnému hejtování - to je tak, když někdo až moc řeší detaily. Určitě si na ni vzpomenete -_-
Jela jsem znovu do Anglie - kdyby měl někdo zájem, fotky zde. Akorát je v tom trochu nepořádek, nahrávala je mamka (která dneska taky slaví...).
Nevím kdy, ale začala jsem dělat šperky z korálků. Proletěla jsem se :D Chodila jsem do tanečních -_- Oživila Králíky. Byla absolutně sežrána Hrou o trůny... a Nechala se zatáhnout do Zombie Apocalypse Book Tagu, k němuž je dnešní narozeninová bonusová povídka!
No, tak se na to podíváme :D
Jak by dopadl můj "dokonalej" tým...
Posedávat si na lavkách v parku a flákat se tam není zrovna ideální postup uprostřed zuřící zombie apokalypsy. Ovšem naše malá skupinka přeživších si je sebou až příliš jistá, že si tohle dovolit můžeme. Náš převelice sebevědomej přístup nikdo nekazí, jelikož všechny skeptiky a zarytý pesimisty jsme dávno postříleli. I když… takový Weber je dalším vhodným kandidátem…
Je relativně teplo, slunko šajní a my, jak jsem již odhalila na začátku, se flákáme. Někteří se ocucávají (Ráchel a Müntze), kdosi štrikuje (stará Giryová), vedou se blbý řeči (to zvládá Weber), tu a tam se napůl spí (já) nebo pokuřuje (většina zbytku). Všechno se zdá až nevhodně idylický - že je krásný počasí, ptáci že pořvávají, mrtvej Snow* že okusuje Hurikánovi ruku…
MRTVEJ SNOW ŽE OKUSUJE HURIKÁNOVI RUKU?!
Já, Hellboy, Müntze a Weber se okamžitě chápeme zbraní a zombíka v nanosekundě měníme na pohybu neschopnou krvavou kaši. Giryová se nám snaží pomoct a párkrát do té hromádky ještě píchá pletací jehlicí. Asi tam, kde původně měl oko.
Ráchel mezitím prohlíží Hurikánovu potrhanou ruku a mumlá "Tohle šitíčkem nedám…" Sahá do kapsy kabátu pro lahvičku chloroformu, lije toho trochu na kapesník a přidržuje zraněnému u nosu. Asi jsme měli štěstí na dobrej vzorek, protože opravdu funguje. Fajn. Čas rozhodnout, co teď s ním provedeme.
S výborným návrhem přichází Lebenthal: "Já bych ho zabil." Citlivka Raoul…a překvapivě i Finnick… reagují docela předvídatelně, jako že "to nesmíme udělat" a podobný kecy. Zbytek skupiny ale Leově návrhu dává zelenou a Bruttenholm, odborník na paranormální jevy, to musí těm dvěma vysvětlit: "Snow ho POKOUSAL. Když ho nezabijeme, změní se a půjde po nás. Jako by jich nebylo už dost!"
Finnick nakonec rezignuje a Raoul…no, má smůlu, přehlasovali jsme ho.
Protože jsme měli Hurikána celkem rádi, nikomu se do popravy/odstřelení z milosti moc nechce - kromě Webera, ale to je idiot. Nakonec musíme losovat s kousky klacku. Nejkratší tahá Müntze, takže fasuje Hellboyovu Big Babe a my se "odklízíme" někam dál.
Když má hotovo, Bruttenholm navrhuje přesun na jiné místo. Leo si někam zmizel a Weber prohlašuje, že "to se od Žida dalo čekat". Dostal od Hellboye po tlamě a dál ho nejspíš poneseme. Ačkoli…vyhlídka, že ho necháme na místě, je taky celkem lákavá…
Vycházíme z parku v bojové formaci - my čtyři, co jsme ozbrojení (Weberovo místo přebírá Finnick), chráníme zranitelné jádro skupiny - ženy, blba, poseru a profezorra.
Docela rychle postupujeme vpřed, když tu začínají odevšad vylízat mrtvoly. Každej si někoho poznáváme - Katniss. Christine. Malá Giryová. Clegane #1 a #2.
Fajn. Tohle by docela šlo. Začínáme po nich pálit vším, co máme. Zezačátku to jde, ale pořád se tu objevují další a další. Lady Stark! Johanna Masonová! Van Helsing? Zdá se mi to, nebo to přestáváme zvládat? Bruttenholm velí k útěku, což všichni velice ochotně poslouchají. Zůstáváme já a Finnick.
"Nic osobního, Odaire!" vykřiknu a strkám ho vpřed, abych mohla co nejrychleji vypadnout. Radši se už neohlížím, ty srkavé zvuky a Finnickův řev jsou celkem obstojná zvuková kulisa. Snad to ty zombíky trochu zdrží a já se mezitím dostanu za ostatníma.
Dobíhám do tmavé uličky. Zvláštní, jak taková tmavá ulička může být ve vyhrocených situacích bezpečná. Mám štěstí, že jsem se trefila - fakt tam na mě ostatní čekají.
"Kde je Odair?" ptá se Hellboy.
"Myslíš, že chutnal po rybách?" odpovídám otázkou, zatímco marně chytám dech. Takovej sprint mi byl čert dlužnej!
"Sežrali ho aspoň celého?" vyzvídá dál Ráchel. Sama nevím, tak krčím rameny. Doufám, že po nás Finnick nepůjde. Totiž, že po mně nepůjde, žeano…
"Sečteme ztráty," navrhuje profezorro. "to máme - Hurikán, Finnick, mezi námi - Leovi bych moc velké šance taky nedával… a už dlouho jsem neslyšel cvakat jehlice staré Giryové."
"No teda…" mumlám, "teď bych tu tak uvítala Robba Starka. Ten by mohl vědět, co-" Ráchel s vytřeštěnýma očima ukazuje za mě a povídá: "Tam ho máš!"
Páni…to bylo rychlé… Vážně tam stojí Robb Stark. I tu vlčí hlavu má…
Ještě nikdy jsem snad neběhala tolik, co dneska Až tu s tím skončím, tak někdo určitě přijde k úrazu!
Kde se vzal, tu se vzal, připojuje se k nám Leo! Nikdo nevíme, jak je to možný, ale protože vypadá dost živě, tak nám to stačí. Za pochodu hlásí: "Našel jsem poměrně bezpečnou cestu!" Všem je nám úplně jedno, kudy vede, a když už s tím souhlasí i Weber, který se mezitím probral ze svého krátkého bezvědomí…
Předávám Leovi dočasně vedení a… on leze do kanálu. Ne. Nebudu protestovat a okamžitě ho i s ostatními následuju. Doleva, rovně, doprava, doprava, dolů, doleva… začínám se ztrácet ve všech těch odbočkách. No, když už tady zůstaneme, máme aspoň nějakou šanci, ne?
Za další zatáčkou konečně vylézáme na povrch. Vítá nás slunkem zalitá opuštěná vedlejší ulička a my se po ní dáváme směrem, v němž tuším jih. Nikde nic, tak to vypadá i celkem nadějně.
Došli jsme na nějaký dvorek s popelnicemi a já vyhlašuju pauzu na odpočinek. Už mě fakt bolej nohy. Pomalu se chystáme, že si tu uděláme další přechodné stanoviště, když tu se odněkud ozývá to typický zombie chrčení.
"Já už na útěky kašlu! Jděte sami!" rezignovaně mávnu rukou. Hellboy a Leo mě přemlouvají, že jako samozvaná velitelka je nemůžu nechat ve štychu.
"Musíme ji tady nechat! Ona je zdrží a my se zachráníme!" hysterčí Raoul a chystá se mě šoupnout před sebe jako živý štít.
"De Chagny, jestli to přežiju, urvu ti hlavu," vrčím otráveně. "No, vlastně ti ju urvu tak jako tak, máš se co těšit."
"Na patetickou dojemnou scénku bude času dost, pařížskej fešáku!" Díky bohům za praktickou Ráchel a Müntzeho, který chytá Raoula za límec a táhne ho, poněkud rozhozeného, pryč. Za chvíli na dvorku zůstávám sama, jen s těmi popelnicemi. Jen tak mimovolně si pohrávám s se spouští svého samopalu a čekám, co bude.
Co se to tam leskne? To vypadá jako dothrackej arakh…
Zombie Drogo? Jako vážně?!
Čekala jsem teda všechno, ale na tohle nemám.
Hážu samopal pryč - nějakou neuvěřitelně nelogickou náhodou se zmačkla spoušť a pár náhodných zombíků to schytává všude možně - a absolutně nevhodně, vzhledem k blízkosti a jistotě své smrti, hodnotím pohledem úchyla svého soupeře.
Jakó-o… nejsem nekrofil, ale říct bych si dala. I mrtvej vypadá naprosto k sežrání. Teda, aspoň mu nechybí oko nebo nevisí střeva, žeano.
Zatínám ruky v pěst a odhodlaně - ale co to kecám, vždyť to jen hraju - říkám: "Zabít Vědmi se ti zachtělo, ja? Tak pojď, jsi-li muž!" Určitě by to znělo drsně, kdybych tolik nekníkala.
Že prej slavná poslední slova… co to tu kruci melu za sra-
***
* - jako ten prezident Panemu. Ne ten šmejd ze Zdi, co nic neví.
Komentáře
Okomentovat