Jak "ozdravovali" Prahu

 Co si takhle dát zase jednou něco z jiné kategorie, no ne? 

"Akademickou kapitolu" svého života jsem celkem nedávno už nadobro uzavřela a vracet se k tomu nebudu, tím jsem si jistá. Teda... neříkám, že mě jednoho dne v důchodovém věku třeba nepřepadne neodolatená touha zapsat se na něco na U3V, ale chápeme se, ne? 

Každopádně, zůstala mi z toho taková pěkná sbírečka strašných pindů referátů a seminárek, ve kterých jsem taky utopila kopec času. A vlastně mi vůbec nic nebrání to teď vysypat na internet. Jasně, něco se použít nedá (jako morfologické rozbory staročeských textů), něco je suchá nuda (jako detailní popis kostelního průčelí), z něčeho se mi navaluje ještě dneska (ty. Pojebaný. Eseje. Do estetiky)... 

I přesto se ale mezi tím dá najít pár kousků, které se sdílet dají. Jako už dříve zde publikovaný referát na Lorda Morda. 

Náplň dnešního článku tvoří referát z literárně-místopisné exkurze na Havlíčkobrodsko v dubnu 2024. To byl fajn výlet. Na tři noci, spalo se na zámku... kdybych po cestě zpátky ve vlaku neztratila ISIC (a že jsem to nahlásila do deseti minut od zjištění s přesností na čas, vagón a sedadlo, to vůbec nepomohlo) bylo by to ještě lepší. Podmínku započítání toho jednoho kreditu za celou akci bylo samozřejmě vypracovat a následně odprezentovat nejvýš pětiminutový příspěvek, bez čehož bych se sice taky obešla, ale zároveň to nebylo nic, co by mě sundalo. Hlavně jsem si strategicky zvolila jedno z témat hned na první den a měla jsem tím pádem po zbytek exkurze pokoj od zbytečného stresu. 

Odpálili jsme to v Chotěboři, rodišti spisovatele Ignáta Herrmanna. Jasně, moje téma vzato kolem a kolem úplně literární není, dodává nicméně trochu historického kontextu, jelikož Herrmannova díla jsou s prostředím staré Prahy dost propojená. 

Let's effin' go:  

 

Proměna Prahy na přelomu 19. a 20. století – pražská asanace

Pojem asanace vychází z původně latinského sanare, které znamená ozdravit, zde konkrétně ve smyslu ozdravení určitého – nejčastěji městského – prostředí. Prováděna bývá za účelem zlepšení hygienických podmínek, čehož je dosaženo prostředkem bourání starých staveb a následné nové výstavby.

V Praze se asanace týkala především Josefova, bývalého židovského ghetta (takzvané „páté čtvrti“) a v omezenější míře také přilehlých částí Starého města a části Nového.

O asanaci se začalo uvažovat již v 80. letech 19. století. Jako hlavní důvod se uvádí kontaminovaná pitná voda ve studnách, dále absence kanalizace a hlavně přelidnění, jež mohlo potenciálně vést k rychlému rozšíření možných nákaz. Tou dobou již z oblasti bývalého ghetta byla vyloženě špinavá chudinská čtvrť, do které se stahovaly různé pochybné existence poté, co se majetnější Židé přestěhovali do jiných částí Prahy. Uvádí se také celková nízká poloha vzhledem k Vltavě. To vedlo k podmáčeným sklepům po celý rok a následně špatnému až rizikovému stavu domů.¹

Jedním z důvodů pro provedení asanace byla též otázka estetická. Šlo o to proměnit podobu Prahy po vzoru moderních evropských měst, především Vídně. Staré úzké klikaté středověké uličky nebyly pro tento plán žádoucí.

V únoru roku 1893 byl přijat asanační či vyvlastňovací zákon, v němž je plánovaná proměna obhajována následovně: „Provedením asanace král. hlav. města Prahy, ku kteréž učiněny všecky zákonodárné přípravy, zmizí ze samého středu královské naší Prahy uzounké, těsné a nezdravé pletivo uliček, k nimž poutá se sice mnoho starých, vzrušujících a pohnutlivých historických vzpomínek, jež ale pro rostoucí neustále se rozvíjející a moderně pokračující královské hlavní město země české byly nepěknou skvrnou a místem, jež ve dvou případech mohlo se státi pro Caput regni osudným.“² Řečené dva případy ohrožení města představuje jednak výše zmíněné riziko šíření nemocí, jednak hrozba nezvladatelného požáru.

O tři roky později se pak započalo s hlavními demoličními zásahy, které s velkou intenzitou trvaly až do roku 1914. V některých částech města byly ovšem prodlužovány stále na základě téhož zákona až do roku 1943.

Rozsáhlému bourání padly za oběť především obytné domy, kromě nich však byly zničeny i některé památky kulturního významu – mezi nimi i tři synagogy – a také podstatná část starého hřbitova. Ze starých staveb se zachovalo pět synagog, židovská radnice a malý úsek hřbitova³.

Projekt pražské asanace ovšem nebyl všeobecně vítán, našla se přirozeně i řada odpůrců. Snad nejvýrazněji se vůči necitlivým přestavbám vymezil spisovatel Vilém Mrštík jednak Manifestem českému lidu (1896) ve spolupráci s Jaroslavem Kamperem a Václavem Hladíkem, především ale ve svém pamfletu Bestia triumphans z roku 1897.

Název textu lze přeložit jako Vítězící obluda. Tou Mrštík myslí pražskou městskou radu, která byla vinna bezohlednými a razantními postupy: „Nemohu-li kráse rozumět, zničím ji, bylo dobře řečeno na těch místech.“⁴ Přirovnává její členy i k jezuitskému fanatikovi Antonínu Koniášovi.

Asanace podle Mrštíka znamenala pouze jakousi zástěrku toho, že se rada stydí za podobu Prahy a je pouze otázkou času, kdy a jakým směrem se ničení vydá dál. Kritizuje to, že se přestavbou vytrácí individuální podoba města a jeho genius loci, které mají nahradit činžovní domy podle jednotného vzoru. Označuje asanaci také za protivlastenecký zásah, když se pro vzor nového vzhledu obrací k Vídni. Stará Praha pro něj znamená symbolické srdce národa.

Vytýká též podle něj významným českým básníkům – například Svatopluku Čechovi, Jaroslavu Vrchlickému či Juliu Zeyerovi – nedostatek aktivity v této otázce, jelikož mají přece jít příkladem. Kromě podpisu manifestu se totiž dále neangažovali.

„A tu nemůžeme pominouti mlčením ani toho významného fakta, že mimo podpis svůj buď málo nebo nijak nezasáhli v těžký náš boj přední naši básníci.“⁵

Mrštík se mimo jiné vyjadřuje také k nečinnosti Ignáta Herrmanna, který se o rok později takříkajíc polepšil sepsáním otevřeného dopisu ohledně zastavení demolice tehdejšímu pražskému primátorovi Janu Podlipnému.

Nakonec se ještě v textu Bestie triumphans objevuje návrh k rozšíření pravomocí umělecké komise pro soupis památek.

„Než projednán a schválen bude nový radikálně změněný, obcházení zákona naprosto nepřístupný, všemu dalšímu vandalizování přítrž činící stavební řád, – nechť rozhodnutí umělecké komise má sílu absolutního, neodvolatelného, opačnému usnesení městské rady nebo jiné komise v nižádném případě nepodléhajícího rozhodnutí.“⁶

„Umělecká rada nechť má právo, rozhodovati nejen o zachování starých a krásných, ale i o utváření nových částí města, po případě i jednotlivých stavení.“⁷

Na základě tohoto návrhu vznikl roku 1900 klub Za starou Prahu, který se věnuje právě ochraně památek a je aktivní dodnes.

. 

. 

.  

Zdroje: 

1 VOLAVKOVÁ, Hana. Zmizelá Praha 3 – Židovské město pražské. Praha: Paseka, 2002, s. 68–69.

2 Asanace král. hlavního města Prahy (text zákona v příčině osvobození nových staveb a přestaveb od činžovní daně domovní a zákona o vyvlastnění za účelem regulace v asanačním obvodu). Praha: Národní tiskárna a nakladatelstvo, 1893, s. 1.

3 VOLAVKOVÁ, Hana. Zmizelá Praha 3 – Židovské město pražské. Praha: Paseka, 2002, s. 66.

4 MRŠTÍK, Vilém. Bestia triumphans. Praha: Klub Za starou Prahu, 2000, s. 7.

5 Tamtéž, s. 24.

6 Tamtéž, s. 26.

7 Tamtéž, s. 26.