Hlavně nenápadně
No nene, Vědmi napsala nejen akademický bullshit, ale i povídku!
Po nějakých přibližně třech letech od nástupu na českou filologii a literaturu se mi zadařilo chytnout místo na kapacitně dost omezeném blokovém semináři tvůrčího psaní.
Podmínka získání zápočtu a tří kreditů? Povídka o rozsahu 4-5 normostran na libovolné téma. S tím háčkem, že se pak bude číst na konci semestru nahlas před zbytkem semináře. Jo, a že vyučující je ostřílený spisovatel. A taky to, že se mi něco, co by se dalo číst a nebyla to seminárka standardního střihu, povedlo naposled napsat tak před třemi lety.
Nakonec jsem ale přece jenom něco do Wordu vyplivla. Stavěla jsem na osobní zkušenosti: vzpomínce ze svého posledního Game of Thrones tábora. Konkrétním odkazům na fandom jsem se teda pochopitelně vyhnula.
A tak vůbec.
Jedem.
Hlavně nenápadně
Luna bar Emmone by o sobě v životě netvrdila, že je kdovíjak zkušená šermířka – a dešifrátorka byla taky při nejlepším průměrná –, co se ovšem následujícího úkolu týkalo, měla pocit, že by to mohlo s ohledem na její schopnosti být to pravé. Ne, počkat, zpět. Byla si naprosto jistá, že je jí šitý přímo na míru.
Na nevelké plážičce u skrytého brodu přes řeku, jež obtékala ležení královského vojska, se pod příkrovem noci sešla skupinka špehů vyslaných třemi opozičními frakcemi. Jejich vedoucí představitelé se jednohlasně shodli na tom, že by nebylo od věci pokusit se odhalit alespoň některé z králových plánů. A tak nyní šlo o jedno: proniknout do velitelského stanu přímo uprostřed ležení a vytěžit z toho co nejvíc cenných poznatků.
Byla to rozhodně různorodá sebranka. Někteří – především ze zbylých dvou skupin – vypadali, že jejich hlavní talent leží spíš v oblasti bezohledného ohánění se mečem, další zase jako by netušili, proč tu jsou. Valná většina přítomných navíc zvolila černý oděv v naivní představě, že se jim lépe podaří splynout s prostředím. Takhle to nefunguje, pomyslela si Luna s úšklebkem, nepatrně zavrtěla hlavou a ostentativně si ometla ze svého maskovacího olivově šedého pláště neexistující smítko. Měsíc se sice skrýval za mraky, to ano, neznamenalo to ovšem, že by panovala absolutní tma. V namodralé tlumené zeleni okolí budou k nepřehlédnutí.
Plážička se postupně vylidnila, až na ní zůstala pouze hrstka zkušenějších a méně zbrklých jedinců, Luna mezi nimi. Neviděla důvod vyrážet okamžitě. Jen se nechte pochytat hned, amatéři.
Dobrá, dobrá. Někomu se nejspíš mohlo podařit využít rychlost a moment překvapení ve svůj prospěch a dostat se do hlavního stanu, zatímco hlídka měla plné ruce práce, nemohlo to ale zafungovat pro všechny. A hlavně – klíčem k úspěchu byla co největší nenápadnost.
Luna si v duchu promítla přibližnou mapu bezprostředního okolí ležení, zvážila veškerá pro i proti zvolené cesty, ale ještě než vykročila, vzpomněla si na poslední důležitou věc, o niž bylo nutno se postarat. Zastyděla se, že téměř udělala takovou zásadní chybu hned potom, co se vysmívala nedostatkům ostatních špehů.
Za běžných okolností byla na svůj dlouhý a silný cop patřičně hrdá, taky do péče o vlasy vkládala možná víc energie, než by bylo bezpodmínečně nutné. Teď v noci však jejich světlý odstín byl asi natolik nenápadný jako signální oheň. Zastrčila proto cop za límec kabátu a přehodila si přes hlavu kápi. Ta jí sice lehce narušovala periferní vidění, bylo to každopádně lepší než nic.
Přikrčila se a začala se co nejtišeji prodírat širokým pásem křoví kopírujícím břeh. O obličej se jí otíralo vlhké listí a trní občasných ostružinových keřů ji chytalo za plášť. Vybrala si bezpochyby delší a obtížnější trasu, každopádně podle toho, že všudypřítomné rostlinstvo nebylo v tomto úseku vůbec zlámané ani podupané, to vypadalo, že kromě ní se tudy nikdo jiný nevydal. Výborně. Dnes se na ni štěstí rozhodně usmálo.
***
Usmálo, ale pak se asi otočilo a šlo dál.
Koutkem oka Luna zachytila na cestě mezi stromy plamínek lucerny pohybující se do rytmu chůze. Hergot, hlídka, to tak ještě chybělo! Přitiskla se blíž ke kmeni, za nímž se schovávala, a se skloněnou hlavou čekala, až nebezpečí pomine.
Slyšela, jak se blíží, na Lunin vkus pěšina vedla až příliš blízko jejího momentálního úkrytu. Přesun na strategicky výhodnější pozice se již v tuto chvíli jevil jako příliš riskantní. Věděla, že jí nezbývá prakticky nic jiného než setrvat v co největší nehybnosti a spolehnout se na kamuflážní schopnosti pláště. V poněkud dětinské víře, že když hrozbu neuvidí, nemůže se jí nic stát, zavřela oči a snažila se kompletně soustředit především na zklidnění dechu a tepu. Připadalo jí, že obojí musí být slyšet na hony daleko.
„Hej! Ty v tom křoví! Vylez, okamžitě!“
Zatraceně. Byla si natolik jistá, že postupuje co nejopatrněji, tak jak ji ksakru mohli odhalit?
Než se ovšem zvedla, aby se vydala hlídce na milost, v duchu se okřikla: Nic nebude! Třeba to jen tak zkouší, jestli se někdo nechá nachytat! Dokud mě odsud nevytáhne, nehnu se! Schoulila se do ještě těsnějšího klubka a čekala.
Kroky se stále přibližovaly, když tu náhle ustaly a strážce se opět ozval, tentokrát o poznání výsměšnějším tónem: „Ale kampak jsme se to vydali takhle pozdě, co?“
„Na… zdravotní procházku?“ odpověděl na otázku otázkou jiný hlas o kousek dál a o něco níž.
„To víš, že jo. A studovat u toho místní flóru, co? Koukej se zvedat, řepáku, půjdeš se mnou!“
Ačkoli se Luně značně ulevilo, že nebyla chycena ona, stejně se neodvažovala ještě hodnou chvíli ani hnout. Jakmile dvojice zmizela z doslechu, opatrně pozvedla hlavu, aby prozkoumala pohledem okolí, přesvědčila se, že je čistý vzduch, a promyslela další postup. Zdálo se však, že se nachází ve slepé uličce. Tmou před ní se míhalo příliš mnoho světel. Bylo nad slunce jasné, že tudy cesta nevede. Metaforická ani doslovná.
Zůstala bez hnutí na místě pro jistotu ještě chvíli, dokud jí z nepohodlné pozice nezačala lehce brnět chodidla, a následně se vydala ve svých vlastních stopách zpět ku plážičce. Situace si žádala zásadní přepracování původního plánu.
***
Houští kopřiv bylo sice dostatečně vysoké, opatrnosti však nebylo nazbyt, a tak celou dobu postupovala vpřed prakticky po čtyřech. Ještě víc se přikrčila, až se už dočista plazila u samého okraje odpadní jámy na opačném konci ležení. Z jámy se linula skutečně pestrá směsice nejrůznějších pachů hnijících potravin. Luna zadržela dech a totéž se pokusila udělat i s dávivým reflexem. Znechuceně se otřásla, polkla a sunula se kousek po kousku dál.
Kopřivy po chvíli začaly řídnout, cíl se zdál již na dosah. Zastavila, vytáhla se do podřepu a začala zkoumat finální úsek, z logiky věci ten nejzáludnější. Prostranství okolo velitelského stanu bylo otevřené a absolutně přehledné. Dle očekávání. Nikde ani vidu po možnosti úkrytu. Dle očekávání. Nabízela se v podstatě jediná možnost, totiž spolehnout se na veškeré zbývající štěstí a na to, že se hlídka zrovna bude koukat jiným směrem.
Ne.
Počkat.
Zpět.
Ještě jeden způsob tu byl.
***
Hypnotizovala zadní stěnu stanu, jenž sloužil jako sklad proviantu. Nebylo těžké si dát dvě a dvě dohromady, že by se jím dalo snadno proniknout téměř k cíli. Lákavě poodkrytý otvor ji přitahoval čím dál víc a už už se pomalu zvedala, aby se mohla plížit dál, avšak přesto na okamžik zaváhala. V tu chvíli se okolo ní prosmýkly dvě postavy, z jejichž šatů ještě crčela voda, a zmizely v černajícím se otvoru. Ti blázni to protáhli řekou! mihlo se jí hlavou a došlo jí, že je snad ani neslyšela vylézat na břeh.
Z úvah ji vytrhla kakofonie několika zvonků rozvěšených uvnitř stanu. Alarm! No jistě. Nenechali by takhle snadnou cestu jen tak nezabezpečenou.
Předchozí krátké zaváhání se nakonec ukázalo jako mnohem výhodnější, než čekala, jinak by se do pasti bývala zamotala sama. Členové nejblíže se nacházející hlídky vtrhli do skladu hlavním vchodem, aby se postarali o nezvané hosty, a Luna se rozhodla využít příležitost. V předklonu vyběhla ze svého úkrytu a zaměřila se na poodhrnutou látku u vstupu do velitelského stanu. Několika málo dlouhými kroky překonala vzdálenost, která ji dělila od cíle, odrazila se a skočila.
***
„Co to je, tohleto?“ vypadlo z Luny bar Emmone, občanským jménem Viktorie Steinerové, zatímco se s předstíranou ležérností opřela o nejbližší stolek. Při onom troufalém závěrečném běhu opomněla do svých propočtů zahrnout fakt, že bude do stanu naskakovat pod dosti nepohodlným úhlem, a tak jí téměř nevyšla brzdná dráha po dohladka ušlapané trávě. „Kde jsou ostatní?“
„Jsme tady zatím akorát my tři,“ zvedl její oddílový spoluhráč Honza oči od telefonu a mávl rukou v přibližném směru prozatím posledního úspěšného účastníka. „Tessák už to skoro měla taky, ale vyhmátli ji u spoilerboudy.“
„Bože můj…,“ zamumlala Viktorie jen tak na půl pusy a zahnala toužebné myšlenky na teplý spacák a suché ponožky. Stejně nebude moct jít spát dřív, než dorazí zbytek oddílu. Aspoň že to nebyla šifrovačka roztahaná po širém okolí tábořiště. Nedbale klepla na hodinky na levém zápěstí, když už teď konečně nehrozilo, že by ji záře displeje mohla prozradit. Půl dvanácté? Vážně to jen jí, jedné z prvních tří, zabralo víc než hodinu?
Sebrala z věšáku svůj plecháček s modrotiskem a vydala se k várnici, aby si načepovala zasloužený horký čaj. První z mnoha. Tohle ještě vypadalo na dlouhou noc.
.
.
.
Jeden akademický bullshit už tu byl:
Komentáře
Okomentovat