"Nesnáším svý příbuzný!" - část 6.

Zdravím

Připadám si dneska strašně. Včera mi spravovala doktorka rovnátka a večer to začalo děsně stahovat. Mám z toho hlavu jak střep. Nebo jako Wolfi po návštěvě Moravy (viz. Menší výlet)

Nicméně, nebrání mi to přidat další část "NSP!", kterou mám naštěstí napsanou v záloze. Neumím si představit, že v tomhle stavu pracuju na něčem, co má mít smysl. A to zítra píšeme písemku z matiky...

KONEČNĚ(!!) to začíná chytat nějaký děj! :D A dozvíme se taky, co se stalo v noci.

Posledně jsme skončili u - O pár minut později se konečně uložily k zaslouženému spánku. Marika ještě vtipně poznamenala: "A nevraz mi zase loket do oka!", ale Vědmi už ji ignorovala, protože odpadla těsně poté, co se zahrabala do peřin.

---

Někdy okolo půlnoci se notoricky známe: "AY!", doprovozené tupým žuchnutím, ozvalo potřetí. Vědmi tedy uznala, že vracet se na postel nemá cenu, a se zakňučením: "Vzdávám to…" si z postele stáhla aspoň peřinu, aby neležela na zemi jen tak. Studené parkety a absence koberce v oblasti postele nebyly zrovna příjemné.

Jak se tak chvíli převalovala a hledala vhodnou polohu, napadla ji vpravdě ďábelská myšlenka - když se nevyspí ona, nevyspí se ani Marika.

Plán byl ve své hrubé podstatě velmi primitivní, leč jinak dosti účinný - podlezla by pod postelí a chytla Mariku svou permanentně studenou rukou za kotník. Už to takhle kdysi udělala a Marika pak strávila zbytek noci nehty zaseklá na stropě.

Zahihňala se a vklouzla pod postel. Potlačila chuť nadávat na skutečnost, kolik tam bylo prachu a podobných dráždivých částeček.

Jak tak lezla, její pozornost upoutala docela velká dřevěná truhlička. O původní plán okamžitě ztratila zájem, neboť přirozená zvědavost zase jednou zvítězila nad ďábelskými myšlenkami. Vrátila se k nočnímu stolku pro baterku a zalezla zpět, odhodlaná prozkoumat, co truhlička skrývá.

Chyběl zámek, což Vědmi situaci velice usnadnilo. Nemusela tak čekat, až se Marika vzbudí, protože ji nakonec ani nechtěla budit - zase si to rozmyslela. Podržela si baterku v zubech a se zatajeným dechem odklopila víko.

Po zkušenosti z půdy čekala něco zvláštního, kupříkladu nějaké úchylné prádélko s hákovými křížky… ehm… Ale hromadu nějakých dopisů vůbec.

"Co jsem to za člověka, že lezu cizím lidem do soukromé korespondence?" zašeptala pro sebe, ale pak si uvědomila, že prapratetě to jistě už vadit nebude a v blízkém okolí se nenacházel nikdo, komu by to vadit mělo. Vzala tedy do rukou jednu z obálek, vyndala z ní dopis a dala se do čtení.

19. September 1936

Meine liebster, (Má nejdražší,)

ich möchte dir für lange Zeit sagen, dass… (chtěl bych ti už dlouho říct, že…)

Dál už Vědmi nečetla, protože německy moc neuměla a navíc, podle počátečního oslovení to vypadalo na nějaké neskutečně zamilované žvásty. Tedy, ne že by neměla nějakou tu romantiku ráda, ve skrytu duše byla velká citlivka, ale v podstatě napůl spala, tak by z toho moc neměla (i kdyby se jí to nějakým zázrakem povedlo přeložit).

Dopis si zběžně prolétla očima, až se zastavila u podpisu.

Pravda, za onu dobu, kterou strávily v jejím novém domě, se toho stalo poměrně dost, více či méně překvapivého, ale tohle jí doslova vzalo dech. Zalapala po dechu, několikrát mrkla a nakonec se ještě pro jistotu štípla do ucha, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá.

Jenže nezdálo.

dein Reini

***

Je to strašná chujovina, když to teď po sobě čtu :D Divím se, že se mi vůbec kdy něco takovýho zdálo a že jsem dokázala z toho spatlat povídku, kterou ještě zveřejňuju!

Nicméně, toto není konec! Povídka pokračuje!

A já se ptám - Co bude??

6.1.2016 - němčina dopisu překopána na pro mne lépe zvládnutelnou verzi. Snad to dává víceméně smysl :D