"Mamí?"
Hih, úplně slyším Mariku T., jak mě přemlouvá, že to není blbost a že to sem můžu dát :D
Pamatujete si na článek o mé parodii na Hellboye? (pokud ne, připomenu - zde) Tam jsem se prvně zmínila o jeho nevlastní matce (dočtete se v zmíněném článku).
A vlastně tak trochu z hecu jsem sepsala tuto povídku :D
"Mamí?"
"Mamí," šeptá mi do ucha dětský hlas. "Mamí, vstávej!"
I když je docela pozdě, a můj malý chlapeček by měl už spát, stejně stojí u mé postele a snaží se mě probudit. Přestože bych se ráda alespoň chvilku vyspala, musím mu vyhovět, jsem přece jednou jeho máma, ne? Neotvírám oči. Pouze mu dávám tichým zamumláním vědět, že ho poslouchám.
"Co potřebuješ?" Probudit mě kdokoliv jiný, asi ho zabiju. Ale jeho ne. Není to doopravdy můj syn. Američtí vojáci ho našli roku 1944 kdesi ve Skotsku. Nechala jsem si ho jako vlastního.
Bylo to několik měsíců poté, co mi doktor řekl, že vlastní děti nikdy mít nebudu. Dalo by se nejspíš říct, že kvůli tomu jsem se dala k letectvu… možná… možná za to jasně mluví těch deset mnou sestřelených německých bombardérů, co já vím… pamatuju si, jak jsem si u toho vždycky zpívala Hvězdy a pruhy…
"Mamíí!" Tentokrát to znělo dost naléhavě. Posadila jsem se.
"Tak co potřebuješ?"
"Já..." kniknul, "já nutně musím!"
"A proč jsi nevzbudil tatínka?" zeptala jsem se ještě moc rozespalá na to, aby mi to rychleji zapalovalo. Malej se na mě podíval inkvizitorským pohledem šestiletého dítěte a řekl: "Ten přece spí!"
Sundala jsem deset německejch bombardérů a nepochopím dětskou logiku…
Když jsem se asi o deset minut později vrátila do postele (záchod máme sice jen přes chodbu, ale když spim, mám orientační smysl dost nahovnoidní…), zařekla jsem se, že mě už NIC nesmí vzbudit. Skvělé, leč těžko splnitelné předsevzetí. Ou yes…
"Mami!" ozvalo se za chvíli zase.
"Co je," zamumlala jsem trošku podrážděně. Úplně cítím v zátylku ten jeho pohled.
"Já mám žízeň," pípnul. Asi nechtěl vzbudit tátu, co já vím, žeano?
Když jsem mu v kuchyni napouštěla vodu do první čistě vyhlížející sklenice, jen tak mimochodem jsem polohlasně zamumlala: "Ale je ti jasný, že po tomhle budeš muset znova na záchod?"
"Mamí?" Znova.
Bože, já na téhle chodbě zestárnu…
Poté, co se mi asi hodinu a půl neozvalo u ucha kniknutí slova na M, spokojeně jsem usnula. Ne na dlouho.
"Mamí?"
Tak to ne.
Zprudka jsem se posadila a podrážděně zavrčela: "CO máš za výhrady proti zdravýmu lidskýmu spánku? Jestli zase musíš…" I když byla tma, zdálo se mi, že se na mě kouká dost vyděšeně.
"Ne, nemusím," řekl po chvilce. "Já… jenom jsem měl noční můru a…"
"Jo ták," řekla jsem si spíš pro sebe. Rozsvítila jsem lampičku a dloubla Trevora ukazováčkem do zad. Zamumlal cosi přisprostlého, což doufám Hellboy neslyšel, a přetáhl si deku přes hlavu. Znovu jsem do něj dloubla, tentokrát kolenem.
"Posuň se," sykla jsem na něj přitom.
"Proč? Místa máš dost…" zamumlal. Někdy se divím, proč jsem si ho vzala. No jo, to ti intouši…
Zavrtěla jsem s povzdechem hlavou a vysvětlila mu situaci: "Malej měl noční můru."
"Proč's to neřekla hned," napůl se otočil a o kus se šoupnul.
Malej když to uviděl, zasmál se, že mu byla vidět mezera mezi předníma zubama a vlezl za náma.
Já bych ho za nic na světě nevyměnila. Ani za Cherry, svoje starý letadlo, který skončilo na dně Atlantiku.
Akorát ta kamenná ruka trochu studí…
***
p.s. - chci se přiznat, že jsem u psaní koukala na "Lvího krále" trojku (ano, i to existuje!), a vypůjčila jsem si ten noční dialog, protože mi přišel nehorázně vtipný :D
To s Amber jsem vysvětlovala v článku o parodii. Napsaném nahoře, mimochodem.
Komentáře
Okomentovat