Vědmi leze, kam nemá

 Prohlášení na začátek: fakt nejsem urbexer. Na to jsem měkká. Nemám na to dost odvahy, drzosti (v dobrém!) a trpělivosti k tomu hledat vhodný vstup, aniž by se z nepovoleného vstupu stalo vloupání. Především tak, že by se mi nějakým způsobem povedlo odemknout - to už máme nedovolené překonání uzamčení. Takže když už někam vlezu, většinou už tam nejsou dveře. Ani cokoli jiného. Následující objekt je ale výjimka. 

Nejdřív si definujme, co je vůbec urbex. Jde o termín vzniklý univerbizací (čili z víc slov se vytvoří jedno) ze slovního spojení urban exploration. Jde o průzkum opuštěných a zapomenutých míst, která - což je nejdůležitější - vznikla lidskou rukou. Nehledě na to, jde-li o továrny, nemocnice, obytné domy či mosty a podobně. Důležité je, že tenhle průzkum nebývá běžně posvěcen majitelem (ačkoli i takové případy jsou, kdy k prozkoumání objektu dojde po předchozí domluvě). V urbexerské komunitě platí určitá pravidla, byť ne všichni je dodržují: odnes si jen fotky, zanech jen stopy. Neprozrazuj lokaci. Nevytvářej vstupy. 

V tomhle konkrétním případě ale druhé zmíněné pravidlo můžu s klidným srdcem porušit, jelikož stavba, o niž jde, před nedávnem šla k zemi. 

Jedná se o bývalou dětskou ozdravovnu se speleoterapií ve Vojtěchově, kde se léčívaly děti s dýchacími potížemi a taky s poruchami příjmu potravy. Mám dojem, že snad i poskytovali možnost pořádání táborů a škol v přírodě, ale nechci mystifikovat. Hned vedle pozemku vede turistická stezka směrem na Zkamenělý zámek, takže se jí dalo jen těžko vyhnout. Ačkoli jsem tam za provozu nikdy nebyla, znám několik lidí, kteří tam byli na léčení. 

Ozdravovna přestala fungovat cca před deseti lety pro nedostatek prostředků. Následně vstoupila do fáze, kterou si projde téměř každá opuštěná budova - jako by se zastavil čas. Zůstalo tam všechno (kromě drahého zařízení, samozřejmě) - nábytek na pokojích i společných prostorech, rozpisy speleoterapií, dokonce i dětské výtvory (nahlížela jsem oknem, proto to vím). Poprvé jsem se do areálu dostala prakticky omylem v roce 2016, když jsem blbě zahnula směrem od Zkameněláku. Hele, nemůžu za to, že zezadu nebyl plot, k? 

Pár let poté celý areál koupil nový majitel a začalo se proslýchat, že by se stará ozdravovna mohla probudit k novému životu jako penzion. Jenže dlouho nic, dlouho nic... a začala se dít další vývojová fáze: chátrání a ničení. A během této fáze jsem se v březnu 2021 konečně hecla, že tam vlezu. Původně jsem si říkala, že znova jen nahlídnu přes sklo a zase si půjdu po svém, ale pak jsem objevila odemčené dveře v zadním traktu s vylomenou zábranou. A to bylo skoro jako pozvání. 

Už tam bylo prakticky prázdno, co si budem. Taky podstatná část smrděla, jako by ji fest prochcaly kočky (určitá plíseň mi to prostě připomíná). Není to nic nového ani převratného, vždyť mi přijde, že kdo ve vojtěchovské ozdravovně nešmejdil, jako by nebyl. 

Ale co už taky.

 

*

*

*

*

*

*

*

*