Třináctiletý spratek

 ... je tenhle blog právě dneska. 

Anebo - jinými slovy - je tahle hrůza tady stejně stará jako ta hrůza za počítačem v době, kdy to tady založila. Jestli je něco šíleného, je to tenhle fakt. Co se mi vlastně honilo tehdy hlavou, že jsem se pro tenhle krok rozhodla? Dneska už těžko říct. 

Tak mě napadá, tohle píšu skoro vždycky, ne? :D 

Je to každopádně pravda. Ona vůbec hlava toho smráděte, kterým jsem tehdy byla, bylo území se vstupem na vlastní nebezpečí (což jde ostatně tak trochu vidět i v článcích několika počátečních měsíců milého Teritoria). Občas na to své minulé já příšerně brblám, když se hrabu v materiálech z oné doby a neříkám, že bych si nejradši neflákla jeden šťavnatý záhlavec... Ale vzato kolem a kolem, kdo ve třinácti nebyl harant občas zralý na pár facek, pěkně kecá. 

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že to tady udržím takhle dlouho, vytahovala bych se, že tomu samozřejmě věřím z celého srdce a jak si ksakru může někdo myslet něco jiného, ale ve skutečnosti bych si to nejspíš ani nedokázala představit (no vážně. Že budu blogovat tak dlouho, jak jsem byla tehdy naživu? Haha, tak ten byl dobrej).

A vida. Jsem pořád tady. Za tu dobu jsem zvládla dvě školy dokončit, dvě rozdělat (a v tomhle průřezu získat jeden akademický titul), vycestovat několikrát do jiných částí Evropy a na vlastní pěst i dvakrát za oceán... jsou jiné, větší věci, kterým bych tehdy nevěřila. Ale i tenhle malý úspěch se počítá. 

Však víte, jak to je. Co je malý, to je milý (a když je to ošklivý, aspoň toho není moc)

Malý hajzlík a velká čúza. Bez první by nebyla druhá :D

Následuje již tradiční umělecká koláž...

... od Vědminky současné i minulé (probohy, tady u toho jsem měla chuť si oči vykoupat v bělidle... aaaah...) :D