Vědmi v Kolonii - část 3.

 Cože? Že mi došly nápady? Ale vůbec, pfff, kde jste na to přišli...? 

Náhodou, to jen tak vypadá, že mi trvalo dlouho napsat další kapitolu tohohle "bezva" fanfikčního scénáře. Já mám, abyste věděli, napsáno dopředu. Sice jen tak na tři pokračování a pak šlus, ale i to se počítá. A vůbec.

Chtělo by to trochu se hnout z místa. Posledně jsme zanechali mé alter ego v momentě, kdy začala navazovat nové známosti (to je taková ta věc, která mi fakt nejde a ačkoli si věčně slibuju, že příště si to musím někde zapsat, stejně se vracím z akcí s tím, že mám nové kamarády a vůbec netuším, jak jsem to udělala).

Dnes se přesvědčíme o tom, že chodí štěstí dokola, občas sedne na... Vědmi!

Chapter Drei – Narkoleptické načasování

 

(uběhne pár dní od Vědmina objevení se pod Bariérou; život v Kolonii už pomalu přechází naší hrdince do krve – meč už konečně nedrží jako klacek, s lukem umí zacházet podstatně lépe než předtím, a dokonce nejspíš i trochu zesílila)

Vědmi: (sedí ve stínu a zase si čte)

Mordrag: Á, tady seš, výborně!

Vědmi: (schová se za knihu) (kníká) Nepřišel sis to se mnou vyřídit za to, že jsem tě tehdy zatáhla do svého malého podvodu, který mi měl pomoct dostat se do tábora?

Mordrag: Cože? Co to meleš, kámo? To mě vůbec nezajímá, že ses kryl za moje jméno. Hlavně, když mi to nepoškodilo obchody.

Vědmi: (oddechne si) Tak to je dobře.

Mordrag: Já tady jsem proto, že tě hledá Lares. Potřebuje s tebou nutně mluvit, vypadá to, že tě chce buď seřvat, anebo povýšit.

Vědmi: Ajéje, tak to abych běžela. Víc teda nevíš, jo?

Mordrag: Bohůmžel, nemůžu sloužit.

(u Larese)

Vědmi: (nesměle nakukuje do dveří) Ehmm… nazdar, šéfe? Neruším? Chtěl jste mě vidět, ne?

Lares: (zvedne oči od mapy na stole) Jo, jasně. Pojď dál.

Vědmi: (vejde, stojíc v koutku očekává horší z obou Mordragem uvedených variant)

Lares: Asi si říkáš, proč s tebou chci mluvit. Nejspíš čekáš, cos, kde a jak podělal.

Vědmi: Mno, tak trochu.

Lares: Tak to se zase uklidni, o to tady teď vůbec nejde. Mám tady jeden úkol, kterej je dělanej úplně přesně pro tebe. Seš takovej malej a nenápadnej, a to je přesně to, co potřebuju. Poslouchej dobře, nebudu to víckrát opakovat. Jak asi víš, Starej tábor si udržuje dobrý vztahy s králem – mění natěženou rudu za zásoby kde čeho. Jídla, zbraní, léků… prostě všeho, čeho my tady nemáme tolik, abychom si mohli nad někým vyskakovat.

Vědmi: Eh… nepředpokládáte doufám, že půjdu zásobovací konvoj přepadnout úplně sama na vlastní pěst?

Lares: Probohy, to ne! K další výměně proviantu dojde ode dneška přesně za pět dní. Od svýho tajnýho a spolehlivýho zdroje jsem slyšel, že hodlají se strážemi ze Starýho dolu dnes večer dohodnout podrobnosti transportu. A po tobě chci, abys to všechno sledoval a zjistil mi všechny informace. Rozumíme si?

Vědmi: Jo, jo, jasný, chápu, dobře! Normálně špiclovat! Rozumím!

Lares: Výborně. Tak padej, a ať tě tady zítra mám se vším, co se dá nějak zužitkovat!

Vědmi: (zasalutuje a vyběhne ven)

(toho podvečera v lese nedaleko Starého dolu)

Vědmi: (schovaná za skalkou obhlíží terén) (myslí si) Ideální by teď samozřejmě bylo tohle – nikdo nesmí vidět mě a já musím vidět všechno. Nikdo mě taky nesmí slyšet, ale já musím pokud možno slyšet všechno. A musím si to všechno zapamatovat co nejpřesněji. No jo, ale jak to teď provedu? Tady jsem strašně na ráně. Kam bych tak jen…

(rozhlíží se okolo; zrak jí padne na strom jako dělaný pro to, aby se na něm někdo schoval)

Vědmi: (myslí si) Meh, tak tohle bylo až příliš jednoduchý. (začne se škrábat do koruny stromu)

(o chvilku později)

Vědmi: (sedí v rozsoše mezi větvemi) (myslí si) Hej, tohle je mnohem pohodlnější, než bych čekala. Hm… co kdybych se ještě lehce opřela, abych měla jistotu, že nespadnu… a začíná trošičku foukat, radši se přiobleču, ať nezmrznu… a ta taška tady pěkně zavazí, takže když si ji teď dám za hlavu, zabiju tím dvě mouchy jednou ranou…

(ráno)

Vědmi: (s trhnutím se probouzí) Šmarjápannokurnikšopapes! Zatracená práce! Jdu pozdě! Jdu pozdě! Zaspala jsem! Já-ÁÁÁ! (spadne na zem) Fuj, bylo to sice trochu necitlivé, ale aspoň se mi rozsvítilo. Pořád jsou prázdniny, pokud vím. A já nejsem doma, to je hlavní. Nejsem ani ve svojí realitě. Jsem na Khorinisu, v hornické Kolonii, a mám – HERGOTFIXJEŽIŠIKRISTE! Buďme k sobě upřímná, jsem úplně v totálním a pořádným průseru až po uši! Můj první úkol. Důležitej úkol. A já to takhle pos- teda pohnojím. Musí přece existovat nějaká cesta, jak to zaonačit. Způsob, jak z toho vybruslit. No tak! Za všechny ty roky, co studuju, udělala jsem snad jedinej úkol nebo byla zkoušená, když jsem nebyla připravená? Ne! Vždycky jsem to dokázala nějak ukecat! Jsem kreativní, KREATIVNÍ osoba! Budu improvizovat jako nikdy dřív! (zamyslí se) Ale asi si na to dám trochu delší procházku.

(zpět v táboře)

(Vědmi zrovna prochází okolo rýžovišť)

Lefty: Takže! Tady seš! Já už toho mám dost! Pojď sem a-

Vědmi: (odstrčí ho z cesty) Uhni, chlape bídná! Já na tebe teď vůbec nemám náladu, chuť a ani čas! Prochází studentka, která se jde vylhat z největšího průseru, kterej kdy dějiny viděly! A TY mi v tom nezabráníš! Podařilo se mi test v matematice odsouvat tak dlouho, až se na něj zapomnělo. To je věc, která se stane jednou za tisíc let! A já to zvládla s takovým přehledem, že by ses sám divil! Takže uhni, než tě zkopu do kuličky a možná i do koulí! A to nechceš!

Lefty: Já to vzdávám, tohleto! To je úplně marný, pokusit se tě k něčemu donutit! Takový hysterický a nebezpečný lidi by do Kolonie neměli pouštět ani za zlatý prase! Seru na to, odcházím!

Vědmi: (běží dál) (myslí si) Ten člověk má ale divný priority. Každopádně, trénink zabral. Teď už se vymluvím ze všeho.

(u Larese)

(já vím, taky mě to překvapuje)

Lares: Tak povídej, cos zjistil?

Vědmi: Noo, takžé… (myslí si) No stress, kámo! To zvládneš, jsi dobrá! Nic se ti nestane! (nahlas) Čekala jsem tam hrozně dlouho, skoro jsem to chtěla vzdát, ale pak konečně někdo přišel. Schovávala jsem se na stromě přímo nad nima, slyšela jsem úplně každý slovo a všechno si to pamatuju doslova tak, jak se domluvili. Dodávka má proběhnout v odpoledních hodinách ode dneška už jen za čtyři dny na místě výměny. Půjde jich tam jen deset, tentokrát se nepočítá s přívalem nových pracovních sil, a budou jen lehce ozbrojení. Přepadovej oddíl o zhruba dvaceti chlapech by měl stačit. Pokud všechno půjde podle plánu, budou se vracet zpátky těsně po západu slunce okolo zasypanýho dolu, ale nebudou hned odbočovat u mostu do tábora – chtějí se tentokrát nejdřív zastavit ve Starým dole. Proto si myslím, že by bylo dobrý je přepadnout v tom lesíku mezi mostem a jejich dolem.

Lares: Neuč dědka, jak má chrchlat. Co podnikneme, to už si naplánuju sám. Jsi si jistej, že to bylo všechno? Nic jsi nevynechal?

Vědmi: Ne. Určitě. Na sto procent.

Lares: (podezřívavě) A nesnažíš se mi tu jen něco nalhat?

Vědmi: (slabě vykvikne) Ne! Určitě! Na sto procent!

Lares: Protože jestli jo, (ztiší hlas, přiblíží se k ní) půjdeš si zaplavat. Na dno přehrady. Svázanej.

Vědmi: (nasucho polkne)

Lares: (opět normálně nahlas) Jsem rád, že si rozumíme. A teď zmiz, jdi si dělat, co chceš. Odměnu dostaneš až po akci.

Vědmi: (vyběhne ven, zastaví se až na břehu přehrady) Ááá! Teď jsem na tom ještě hůř než předtím! To jsem si vůbec nepomohla, krucifixkriminál! Mně je špatně. Mně je tak strašně špatně! Musím se nějak uklidnit, hergot! (klekne si, strčí hlavu pod vodu) (vynoří se, chvíli prská) Fuj, není to dobrý, ale je to rozhodně o něco lepší. S chladnou hlavou na to musím jít. Za čtyři dny se může stát hodně věcí, je to dlouhá doba. Budu předstírat, že se nic neděje, a až poznám, že mi teče do bot, uteču. Jo! A půjdu najít Xardase, aby mě zkusil poslat domů! Sice mě po cestě k němu něco nejspíš sežere a umřu tak jako tak, ale aspoň to bude vypadat, že jsem si to zvolila sama. Jo! (rozhlédne se) Tak, teď k té části s předstíráním. Podle slunka to vypadá, že mám tak akorát čas na trénink s mečem. Radši půjdu, než dostanu zjebáno ještě od Corda…

(o čtyři dny později)

(Vědmi je s přibližujícím se časem přepadení bledší a nervóznější)

Wolf: Stop! Stačí! Co to je, tahle hrůza?

Vědmi: (spustí ruku s lukem) Uhm… sorry? Asi?

Wolf: Vždyť ty se vůbec nesoustředíš! Vidíš ten terč vůbec?

Vědmi: Fakt, promiň! Já dneska vůbec netuším, kde mi hlava stojí.

Wolf: No to vidím.

Vědmi: Hele, nepřerušíme to dneska už?

Wolf: Asi jo, jestli to znamená, že z tebe dneska už nic nedostanu. Ale… jsme kámoši, tak se ptám – není ti zle nebo tak? Nechceš si zajít pro něco ke Cronosovi? Doprovodím tě, ať sebou někde nešvihneš, seš takovej bledej.

Vědmi: Ne, to ne! To je dobrý! Já to zaspím a bude pohoda. A teď jsem si tak vzpomněla na jednu věc. Nevíš náhodou, jestli už se vrátili chlapi z „akce“?

Wolf: Co já jsem slyšel, tak ne. Proč se ptáš?

Vědmi: Jen tak, aby řeč ne-

Random bandita #31: (přiběhne) Hej, ty malej blonďáku! Lares s tebou nutně chce mluvit!

Vědmi: (neidentifikovatelný výkvik)

Random bandita #31: Tak jdeš nebo co?

Vědmi: (přiškrceným hlasem) Hádám, že asi jo. (na Wolfa) Dík za všechno…

Wolf: Co blbneš, však nejdeš na popravu, ne?

Vědmi: To nikdo neví. Tak teď je mi blbě ale tuplem.

(u Larese)

Vědmi: (vykukuje zpoza dveří) Tak… už jsem… asi… tady…

Lares: Nestůj tam jak tvrdé Y a pojď dovnitř.

Vědmi: (provede)

Lares: Než cokoli řeknu nebo udělám, dám ti malou hádanku. Co je tam na té hromadě? (ukáže)

Vědmi: Špinavý prádlo, že by?

Lares: Skoro. Pojď blíž a prohlídni si to pořádně.

Vědmi: To je…

Lares: Tvoje nová uniforma! Jsi okamžitě povýšenej!

Vědmi: Cože?!

Lares: Byla to nejúspěšnější akce za celej dlouhej rok! Nevím, co bychom bez těch tvých informací dělali, mám pocit, že ti hlupáci od Gomeze jsou pořád blbější a blbější, že si ani nezkontrolovali, jestli je nikdo nešpehuje. Už si ani nevzpomínám, kdy jsme měli takhle dobrou a bohatou kořist. Na, tady máš měšec plnej rudy a běž se něčeho napít! Celej tábor dneska chlastá na mě!

Vědmi: Dobře… dobře… fáájn… (dojde jí, že ještě žije) Skvělý, úžasný, bez chybičky! Děkuju! Děkuju! A už vás nebudu rušit, šéfe, mizím!

(v báru)

Vědmi: (mezi dveřmi řve) Hospodskej! Zapadni do skladu a OKAMŽITĚ mi dones pořádnou flašku té nejlepší réžovice! Ať z toho vevnitř pálí celej člověk! Já si to dneska zasloužím a nechci slyšet nic proti!

Baal Isidro: (probere se ze svého opileckého spánku, jelikož slyší slova „réžovica“ a „zasloužím si“) Slyším dobře, že mě zveš na pití?

Vědmi: Pro mě za mě zvu všechny, kdo tu sedí! Dneska to jde na Larese, takže je mi úplně jedno, s kým piju a kolik! A ať se ráno třeba vybliju z podoby, dneska mi nebude nikdo připomínat, že jsem abstinent! Přežila jsem svoji smrt, kdy jindy se mám napít?!

(celá hospoda je v mžiku nakažena Vědminým nadšením)

(Autorská poznámka – jelikož jediná Stvořitelčina zkušenost s hospodami jsou krajně specifické rodinné oslavy, zdvořile žádá ctěné čtenáře, nechť si zde dosadí dle vlastní fantazie)