Vědmi v Kolonii - část 2.

  Vůbec se mi nelíbí, že to takhle rychle utíká. Vánoce doslova za rohem... nebyl včera listopad?

No, co teď už. Normální kalendář sice nejspíš lže, ovšem bonbóny na tom adventním v chodbě tvrdí něco jiného. Bonbónům důvěřuju.

Ale tohle ani není to, o čem jsem tady chtěla mluvit. Pojďte, vrátíme se na moment za malým blonďatým banditou, který vlastně není tak docela bandita. Jinými slovy - adaptace na život pod bariérou začíná!

Chapter Zwei – Těžký život banditův

 

(Vědmi se konečně náležitě zamaskovala do nyní již čistého a… no dobře, voňavého zrovna ne, ale aspoň to už nesmrdí… banditského „stejnokroje“; vykračuje si po táboře, jako by jí patřil)

Vědmi: (myslí si) Tohle je snad ten nejvíc hardcore LARP na světě, hehehe. A já-

Wolf: Hej, kámo, to jsem rád, že jsem na tebe narazil! Podívej, Lares po mně chtěl, ať zaběhnu za Ratfordem a Draxem, že jim mám vyřídit, že je chce vidět. Jéénže…

Vědmi: Povídej. Mně bylo hned jasný, že se mi nesvěřuješ jen z ukecanosti.

Wolf: Já teď absolutně nestíhám, takže mám prosbičku – nemohl bys to vzít za mě? Nedělal bys to zadarmo, neboj. (chystá se k odchodu)

Vědmi: Počkej! A kde je mám jako hledat?

Wolf: Eh, co já vím, beztak budou někde lovit. A abych je hledal, to fakt nemám čas. Až s tím budeš hotovej, stav se u mě.

Vědmi: A-

Wolf: (už odbíhá zpět k pueblu) Dík, jsi kámoš!

Vědmi: Pff! Tak to dík teda pěkně, „kámo.“ Copak já si pamatuju všechna NPCs z tohohle světa? Jak mám vědět, kdo a kde ti dva mají být? Nemám takovou drzost, abych to přehrála na někoho jinýho. (zamyslí se) Ačkoli… asi se tím dá slušně šplhnout u šéfa. Navíc stejně teď nemám co dělat. A prozkoumat Kolonii bych aspoň lehce mohla! Jde se!

 (vyběhne bránou, směrem okolo rýžovišť)

Lefty: Ááá, to jsi zase ty, výborně. Takže k té vodě…

Vědmi: (křikne) Nemám čas, vem to za mě!

Lefty: Jo, jasn- (zarazí se) Tak počkat!

Vědmi: (běží dál, myslí si) Budu na tebe čekat jako na smilování, to zrovna! (proběhne okolo stráží až k mostu) A to už by stačilo, uch… Já věděla, že Gothic je ve své podstatě o běhání, ale taky to nemusím provádět pořád, kruci. (odejde přes most, rovnou cestou ke dvěma ještěrkám číhajícím za skálou)

(o DOST později)

(stmívá se; Vědmi se vrací trochu poškrábaná, zamazaná od krve a potlučená k táboru, lehce kulhá)

Vědmi: Tak to nebyl můj největší úspěch… Dobře, párkrát jsem zakopla, nad tím se dá přimhouřit očko. Utekla jsem hordě nasraných goblinů, nad tím se dá přimhouřit i druhý očko, ačkoli jsem to při útěku vzala skrz trnitý křoví. Ale že jsem si málem větví vypíchla VLASTNÍ oko, dvakrát se přerazila při přelézání toho plotu, i když hned vedle byla cesta skrz, a nakonec čtyřikrát zabloudila do tábora těch druhejch banditů… není ztráta orientačního smyslu náhodou Nikitčina specialita? Tohle je úplně Out Of Character! Pff…

(zpět u Larese)

Vědmi: …takže mám vyřídit, že se můžou vrátit přinejlepším zítra, ale zato s dobrým úlovkem.

Lares: Mno, říkal jsem sice „co nejdřív“, ale když je to takhle… Můžeš jít. A měl by sis zajít pro nějaký léčivo za Cronosem, nějak ti teče rameno.

Vědmi: (letmo si prohlédne zranění) Nah, to jen vypadá, že je to děsný. Ty modráky, co nejdou vidět, jsou o dost horší. Ale dík, že se staráte, šéfe. S takovou byste neměl mít žádný problémy s odbory.

Lares: Už ti někdo někdy řekl, že meleš občas hrozně z cesty, mladej?

Vědmi: V jednom kuse. Tak já valim, čus, šéfe.

(vydá se na druhou stranu jeskyně k Wolfovu příbytku)

Vědmi: Hej, bro! Si řikal, že pro mě cosik máš, když doběhnu za těma dvěma.

Wolf: Vážně? Sám tomu teda nevěřím, ale protože jsi nedržkoval, když jsem to přehrál na tebe… Na, vezmi si tenhle luk. Je teda z druhý ruky, předchozí majitel ho tu nechal, když šel ožralej na číhavce. Ale je to moje vlastní práce, takže kvalitka.

Vědmi: No ne, děkuju! No a kdybys mě s tím ještě naučil zacházet, bylo by to úplně ideální.

Wolf: A to bych mohl, proč ne. Máš čas po ránu?

Vědmi: Ráno… hm… ráno… Mluvíme o takové té věci, co se teoreticky objevuje někde mezi odchodem do hajan a obědem?

Wolf: To jsem si mohl myslet. Já taky obyčejně „ráno“ nevedu. Takže jinak – co podvečer, vyhovuje? Teda nemyslím samozřejmě úplně ten podvečer, kdy se začne stmívat a než mrkneš, je tma a už na to střílení nevidíš, ale…

Vědmi: Jo, rozumím. Ten čas, kdy si normálně začínám dělat věci do školy. Dobrý.

Wolf: (obdivně) Tys chodil do školy? V tom případě umíš číst, že jo? Seš dobrej, tohle tady umí málokdo. Ale jedný věci nerozumím – ty bys vůbec neměl bejt tady, ale v klášteře. Jak… nebo spíš proč ses sem dostal?

Vědmi: Hej, já nevím. Prostě jsem se tady jednou probudila pod stromem (myslí si) a z nějakého důvodu tady skoro všichni ignorujou fakt, že jsem žena.

Wolf: Ááá, jasný, beztak jsi chlastal nebo sis zahrával s bažinnou travkou, tak se tě zbavili. Hele, pojď, jdem si vyzvednout příděl réže, beztak už hlady nevidím.

Vědmi: Réža? Suchá réža? Táhnu v tašce naporcovanýho mrchožrouta, můžeme si to vylepšit. Přidáme k tomu nějaký koření, houby…

Wolf: Z tebe padají samý užitečný řeči, kámo. Ty se vyplatíš.

Vědmi: S tím počkej, až mě budeš znát dýl…

(o něco později)

Wolf: (sedí na zemi a vyškrabuje erární misečku) A jo, jíst se to dalo. Dobrej nápad to… jak jsi to… réžoto.

Vědmi: (taktéž) Hm… bylo to… teplý. Hele, mám takovej dotázek, jídla se týkající úplně nulově.

Wolf: Hm?

Vědmi: Co tady děláváte takhle večer? Teda… kromě likvidace mozkových buněk támhle v nálevně…

Wolf: (vstane, odloží misečku bokem) Pojď.

Vědmi: Kaj zas?

Wolf: (chytne ji za zápěstí, vede ji ke vchodu do jeskyně)

Vědmi: Ehm… doufám, že teď nemáš v plánu mě někde za keřem znásilnit. Dávám přednost posteli, kdyby tě to zajímalo. Vlastně nedávám přednost ničemu, protože mě to zatím nezajímá ani trochu. A prší. A-

Wolf: (zastaví se) Brzdi chvilku. Máš úžasnou vyřídilku, to jo. Ale teď mě poslouchej – vůbec netuším, co s váma tam v klášteře evidentně dělali, ale MY tady TOHLE fakt neděláme!

Vědmi: (myslí si) Ale no tak! To tady nikdo neví, jak vypadají sekundární pohlavní znaky?

Wolf: Ses ptal, co tady po večerech děláváme, když zrovna nechlastáme. Tak tady máš odpověď. (ukáže k obloze)

Vědmi: (podívá se tím směrem) No wow…

(přes celé nebe se křižují modré blesky Bariéry; celá Kolonie je zahalena do zvláštního modrofialového přísvitu)

(u vchodu do jeskyně už posedává pár banditů i žoldáků)

Wolf: (zasedne taky) Můžeš tu být dlouho jak chceš, ale tenhle pohled je fascinující vždycky. A víš, jak dobře se přitom vede pokec?

Vědmi: (stále užasle zírá) No neříkám, že bych o tomhle nevěděla, ale naživo je to fakt nářez. Hádám, že teď přetrpím i nálož polemizování o smyslu existence…

(ráno… tedy, vlastně někdy uprostřed dopoledne)

(tábor se pomaličku probouzí do nového dne)

(v jednom odlehlejším zákoutí něco zarachtá v hromadě beden, dřeva a jiného materiálu)

(najednou z hromady vyleze Vědmi, protáhne se a naskládá bedny zase tak, jak byly)

Vědmi: Jen si to přiznej, holka, spalas už i na horších místech… No jo, ale takhle to nemůžu praktikovat pořád, jsem člověk a ne mýval, sakra. Chce to najít si nějakou chajdu. Třeba mě u sebe někdo nechá.

(vyleze z jeskyně, neomylně zamíří k přehradě)

(začne si umývat obličej)

Vědmi: (zničehonic přestane, narovná se) A dost. Nečumte na mě tak, sakra! Tohle jsou základní hygienický návyky a spoustě z vás by to určitě prospělo, smraďoši jedni!

random bandita z přihlížejícího houfu: Nemusíš hned tak řvát, netýkavko.

(hlouček se rozptýlí, každý si jde po svém)

Vědmi: (pokračuje v předchozí činnosti) (myslí si) To bych chtěla vidět, co budou dělat, až si budu potřebovat umýt vlasy… Asi na tu událost rozvěsím po Kolonii pár plakátů… A co teprve zuby… Viděli tady vůbec někdy kartáček?

(den pokročil, Vědmi stále nemá do čeho píchnout)

Vědmi: To je nuda. Jestli já si ten život tady nepředstavovala jako Hurvínek válku. Ale můžu si za to sama. Nekouřím, nepiju, nejsem sexuálně aktivní, nemám talent na rozpoutání rvačky, spíš naopak… k čarodějům do knihovny nemůžu… (zavadí o rukojeť bodáku čouhajícího zpoza opasku) Ale, no to je mi nápad! Toulat se bezcílně po Kolonii bych mohla! Jenže nejdřív musím překonat jistou zábranu – a sice to, že neumím pořádně zacházet s mečem. A to se vyřeší jak? Ano, správně! (zamíří k plošině nad přehradou, kde Cord zrovna provádí bojovou instruktáž a řve na své dva svěřence)

Cord: Vždyť to držíš jak prase kost! Kdo se na tebe má dívat?! S tím by ses v životě nijak neubránil, sakra! Ty se moc nesměj, seš úplně stejná bída! A-

Vědmi: (stojí za ním, decentně si odkašle ála Umbridgeová) Ehm, ehm…

Cord: (otočí se) (nevrle) Co chceš?

Vědmi: Šéfe, já vás hrozně obdivuju jakožto bojovníka a instruktora, strašně moc chcu být jak vy, a právě k tomu vás teďka potřebuju.

Cord: Z tebe to taky leze jak z chlupatý deky. Tak se už vymáčkni!

Vědmi: (trošku vyděšeně) Mohlbystemětrénovat?

Cord: Počkej, tak rychle ne. Uklidni se a zpomal.

Vědmi: Ehmm… mohl byste mě trénovat? Prosím? (popravdě děsivý úsměv)

Cord: (nadechne se k odpovědi)

Vědmi: (hrábne do tašky) Mám chlazený pívo!

Cord: To je rozumná řeč! Připoj se tady k těm dvěma, počítám, že meč ovládáte tak nastejno.

Vědmi: Jó… abyste mě nepřecenil, šéfiku…

(pozdě odpoledne)

Cord: Tak! Pro dnešek končíme, chásko! Vy dva – dobrý… a ty to aspoň už držíš správně, mladej. Jsem popravdě překvapenej, že to šlo tak rychle.

Vědmi: To víte, jako děti jsme se šermovali s kamarádama deštníkem… a vlastně jsme to dělali ještě týden zpátky.

Cord: Budu upřímnej, do bojovníka máš asi tak daleko jako já do mága, ale řekl bych, že to sám dost dobře víš. Na druhou stranu musím uznat, že se učíš poměrně rychle. Dokážeš improvizovat, což je celkem cenná vlastnost, mohlo by ti to v budoucnosti hodně pomoct.

Vědmi: Naposledy jsem byla takhle blízko pochvale za fyzickou činnost tehdy, když mi učitelka v tělocviku řekla, že je dobrý, že jsem tentokrát neomdlela.

Cord: Dávno jsem se přestal snažit pochopit, co to vlastně pořád plkáš. Vy učenci jste divní všichni. Takže abych to nezamluvil – zítra zase tady ve stejnou dobu. Meč není klacek a ty s ním musíš přestat tím způsobem máchat! Můžeš jít.

Vědmi: Pokusím se, slibuju! Čestný… banditský! (odchází, myslí si) Eeee, asi mi upadne ruka. Kdo by to byl řekl, že meč bude tak těžkej?... Asi každej na světě, no jo. To by mě zajímalo, kolik toho s tím nastřílím. (pohlédne do jeskyně) Ale Wolf teď není nikde na dohled, takže z toho momentálně nic nebude, budu si muset počkat. A co budu dělat mezitím? Kdybych tak s sebou měla… No jasně! Skoro bych zapomněla! Od čeho mám tašku?! (hrábne dovnitř, vytáhne knihu) A já už myslela, že leknu z nedostatku literatury!

(zasedne do stínu a dá se do čtení)

Random bandita #65: Ty umíš číst? No výborně!

Vědmi: Co je na tom tak uni– A jo, vlastně.

Random bandita #65: V tom případě mi můžeš pomoct. Nechal jsem si nedávno udělat nový tetování a nevím sám, co je na něm napsaný. (otočí se zády a vyhrne si košili)

Vědmi: (čte) „Antonio je ku-“ (zarazí se, začne se červenat) Ehm… „kus pořádnýho chlapa a nemá rád, když se ho lidi ptají na význam jeho tetování“! Přesně takhle to tam je, jo… ehm…

Random bandita #65 aka Antonio: To je divný. Takhle dlouhý že to je? Ani mi nepřišlo, že by nad tím strávil tolik času… (zamyšleně odchází)

Vědmi: (vrátí se zpět ke knize) Doufám, že mu to nikdy nikdo nepřečte tak, jak to je. Mám pocit, že by to potom byl můj konec. Hned po tatérovi. A teď zjistit, kde jsem přes-

Wolf: Ale co to vidím? Konec poflakování, kámo! Jdeme střílet!

Vědmi: To je radosti, teda… (schová čtivo, vydá se za Wolfem)

Wolf: Hele, než začnem – víš aspoň, jak se drží luk, nebo jsi ho nikdy neměl v ruce?

Vědmi: Možná tě to překvapí, ale tohle náhodou vím.

Wolf: Však uvidíme.

(brzy večer, krátce po západu slunce)

Wolf: No, ideální to prostě není. Máš hrozně slabý ruce, ale tomu se nikdo nemůže divit, že jo, knihomole. Řekl bych, že ti to ale šlo líp, než bych čekal od takovýho zelenáče. Čtyři trefy z deseti a jedna se blížila na střed? To je výbornej výsledek!

Vědmi: Díky za pochvalu, to potěší. Mám pocit, že teď už mi ty packy skutečně upadnou.

Wolf: To chce klid, za pár dní si zvykneš a už ti to ani nepřijde. (vesele) Pojď, zvu tě za odměnu na réžu!

Vědmi: No né, bohové drazí! Ty jsi TAKOVEJ grant! (začne se smát)