Vědmi v Kolonii - část 1.

 Ale taky už by to chtělo od všech těch obrázků na chvíli oddych.

Chtělo by to tu zase jednou ozvláštnit něčím, co mi vypadlo zpod pera... či lépe řečeno zpod prstů na klávesnici. Ne snad, že by toho poslední dobou bylo nějak moc. Moje psaní je, tedy co se povídek a podobných věcí týče, asi nějaký rozbitý či co.

Každopádně, jelikož jsem se zas pustila do hraní Gothic(u), vzpomněla jsem si i na tuhle scénařovitou fanfikční šílenost, kterou s většími či menšími přestávkami píšu už zhruba čtyři roky. 

Hodně to spoléhá na herní reálie, a tak předpokládám, že to většině čtenářů asi moc neřekne. Ale můžu doufat, že se sem zatoulá i nějaký fanoušek :D

Tož se do toho dáme, co říkáte?


Čtení kratochvilné

aneb

Kterak se Vědmi do Kolonie dostala (aniž by utrpěla jakoukoli újmu)


Postavy – Vědmi + ti, kdo měli tu smůlu, že šli zrovna okolo

Autor – My, Vědmi I., z boží vůle koště

Fandom  série Gothic

Žánr – projde mi označení „hrdinský epos“? Ne? Škoda

Místo – nadpis mluví za vše, nein? A tak dobře teda: Hornické údolí aka Kolonie, Khorinis

Vlastně to začalo jako normální nedělní ráno... Co se stane, když se jedna slečna nedopatřením neprobudí tak úplně doma?

 

Chapter Eins – Willkommen in die Kolonie

 

(ptáci zpívají, stromy šumí, rosa už není a svítí slunce – zkrátka a dobře už není tak úplně brzo; pod jedním ze stromů spí opřená Vědmi, oblečená v kraťasech, tílku a hodně velké vojenské bundě, bosá, s taškou za zády)

Vědmi: (probudí se) Ouuu, boha... (myslí si) Mě bolí záda. To není možný, že bych celou noc spala takhle blbě v sedě. (protáhne se a rozhlédne) Hej! Co to je?! Jak to, že chrápu v lese?! Však nejsem na GoTku*, ni? (nahmatá brýle) Tu to vůbec neznám, sakra... (pomalu se zvedne a za podezřívavého rozhlížení se se dává do kroku)

(stromy řídnou a před Vědmi se otevírá nádherný výhled na Starý tábor)

Vědmi: (nervózně) Ehehe... Fakt nejsem na GoTku. (tiskne si tašku blíž k tělu, sbírá ze země tlustou větev a pokračuje k táboru)

(dojde tak akorát na dohled k bráně u padlé věže)

Vědmi: A do háje! Benga! Teda... stráže. Na ty jsem úplně zapomněla. (začíná obhlížet, kudy by nepozorovaně pronikla dovnitř) Pojďme si shrnout všechny možnosti – přes zeď to rozhodně nepřelezu. A jinde... to nejde, krása. No nic. Asi budu muset jít dovnitř stejně jako každý další normální člověk. Zkusím dělat, jako že jsem zde odjakživa, třeba to zabere.

(nasazuje odhodlaný výraz a „na pána“ vychází vstříc osudu)

(stráže u brány si jí ani nevšimnou)

Vědmi: (myslí si) Cha! Vyšlo to! Jsem úplně nejlepší, nejnenápadnější a...

Jackal: Hej, ty! Kam jdeš?!

Vědmi: (myslí si) Adohájezelenýho!

Jackal: (dojde k Vědmi zezadu) Takže si teď vysvětlíme, co to je respekt ke strážím, proč je dobrý mě zdravit a proč bys mi teď měl zap- Ty jsi ženská?!

Vědmi: (syčí) No jasně, zkus to zařvat ještě víc nahlas, mám pocit, že v Nordmaru žije někdo, kdo tě ještě neslyšel. A teď si to vysvětlíme, jasné? Pro tebe tady vůbec nejsem. Vlastně pro nikoho tady vůbec nejsem. Jsem to... (chvíli přemýšlí) Jo! Jsem zhmotněný vyslanec Adana, protože po něm Innos chtěl, aby checknul, jak to na zemi vypadá a pomohl mu rozhodnout se, jestli je lidstvo fakt natolik zkažený, aby stálo za to přestat se hádat s Beliarem a konečně už udělat apokalypsu!

Jackal: (vyděšeně – Vědmino sugestivní vyprávění slaví úspěch) A… a proč si to Innos nejde zkontrolovat sám?

Vědmi: (stále syčí) Protože nemá čas, nechápeš? A co vlastně strkáš nos do záležitostí bohů?!

Jackal: (rychle) O-omlouvám se... omlouvám se... jsem nejpokornější služebník... a... a...

Vědmi: (stále syčí) Zmlkni, smrtelníku! To ti budu tak věřit! A teď zmiz a opovaž se o mně někomu zmínit!

Jackal: (jen spěšně kývne hlavou a rychle ustupuje na strategicky výhodnější pozice)

Vědmi: (rozhoduje se, že se vydá opačným směrem) (ještě se zastavuje a chvíli kouká za prchajícím Jackalem) To je vůl jak anděl. (zavrtí hlavou a jde pryč)

(o chvíli později)

Vědmi: (uvnitř rozpadlé věže, kam se předtím schovala) (myslí si) Ok, tohle bylo docela snadný. Ale nepočítám, že se mi to povede i napodruhé. Přece jen, co si pamatuju, Bloodwyn není takovej idiot jako tenhle. Teda... blbej je dost, ale ne až tak. Čas rozmyslet si další plán. Můžu to uhrát na sebevraha a zkusit se dostat na hrad, pozdravit Miltena a vůbec nedomýšlet následky, co udělají ta nadržená prasata, až mezi sebou uvidí další ženskou for free. Nebo můžu po táboře projít jako doteď stylem „Ááá, celý mi to tu patří a byla jsem tu odjakživa“, zajít pozdravit Diega, kterej mě stejně jako Milten nejspíš odnikud nezná. Každopádně, moje cesta pořád povede pryč odsud. Takže taky můžu zapomenout na dva předchozí nápady a vypadnout odsud rovnou cestou. Nemám to tady ráda a nic mě tady nedrží. Fajn, jdeme na to.

(stejně jako předtím se Vědmi dostává okolo stráží u brány tak nápadně, až je nenápadná, pryč)

Vědmi: (sedí na břehu potoka u mostku a máchá si ťapky) (pro sebe) Tak a teď kam dál? Rovnou ke Xardymu, aby mě odsud dostal, jednak nemůžu – to by nebyla hra – a druhak jsem ještě neprozkoumala, co mi chce taška nabídnout pro tohle „dobrodružství“. Nemůžu to utnout hned. Orčí město? No jasně, proč ne? A ještě předtím se naučím lítat, že jo… Sekta? Určitě ne. Too much heaven on their minds, řekl by Á El Webber. Takže mi zbývá jen Novej tábor. Jejda. Jahoda? Nemáslím si. Let’s go. (zvedá se, odchází)

(následuje malý pěší výlet, při němž málem přijde o tašku, brýle a život)

(co by kamenem dohodil od Nového tábora)

Vědmi: (schovává se za skálou) Dobrá, asi poslední příležitost mít dlouhej vnitřní monolog, pak na to asi nebude moc času. Nemůžu to vzít svým oblíbeným tajným průchodem skrze vodu. Jednak hlavně proto, že totálně netuším, jak je o tam klouzavý nebo hluboký. Navíc jsem bosá a nehodlám si pořezat nohy o kamení. Takže to vezmu bránou. Stráže tu sice jsou, ale co vím, tak to jsou zkouřená úplatná hovada, na jejichž aktivitu platí leda nepřátelská barva a počty. Já na sobě nemám červenýho nic a ani s sebou netáhnu rudobaronskou armádu. Čili chill. Zkusím to projít stejně jako předtím, třeba to zabere. A možná se mi podaří vymyslet ještě absurdnější výmluvu. (zapne si bundu) Ale taky nemusí hned každej vědět, že jsem ženská...

(dojde až k bráně)

stráž #1: Hej, ty! Stůj! A pěkně nám řekni, co tady hledáš!

Vědmi: Ich?

stráž #1: Vidíš tu snad někoho jiného?

Vědmi: No... vás dva. Ale fajn, já vám to teda řeknu. Hledám tady výdělek.

stráž #2: Cože? Co to meleš?

Vědmi: No... jsem adept na přijetí do tábora Sekty a dostala… totiž dostal jsem hromadu trávy a bylo mi řečeno: „Tak, a teď to běž někam udat!“ A proto jsem tady. Eheh. (nervózně se poškrabe za uchem) Dáte si? Na toto... no... účet podniku? (sáhne do tašky, vytáhne dva jointy)

(chlapi okamžitě přijmou; chvíli se nic krom jejich pokuřování neděje)

stráž #2: Tak běž teda dál, kluku. A když ti něco zbude, schovej nám to, až půjdeš zpátky.

Vědmi: Jo jo! (odběhne směrem k táboru)

stráž #1: Chudák malá. Takovej mladej a už ho ty zkuřky stihly zkazit. Tady by udělal mnohem lepší kariéru...

stráž #2: Pravda. Skoro je mi až líto těch jeho vlasů. Viděls? Nikdy jsem nepotkal nikoho s takovým hárem. Skoro jako by to byla mařka...

straž #1: Mařka? Tady? Sama? Co to probohy blábolíš za hovadiny? Už to nehul, příteli.

Vědmi: (běží okolo polí s réžou) (myslí si) Já mám snad šťastnej den, ksakru. Už dlouho mi nic takhle nevychá-

Lefty: Pocém, mladej.

Vědmi: (myslí si) Aaaargh!

Lefty: Nečum tak blbě a pojď být taky trochu k užitku. Jak vidno, nemáš co na práci, takže ti nějaký zaměstnání nabídnu. Co tohle – rozneseš tady pracujícímu lidu vodu a já se na to budu dívat, platí?

Vědmi: Si nakašli. Sám tu stojíš jak tvrdý Y a chytáš lelky. Roznes jim tu vodu ty, já na tebe vůbec nemám čas! Ať už tě tady nevidím! Dělej! (pokračuje ve své cestě)

Lefty: (srazí paty a zasalutuje) Ano, pane! (otočí se, že půjde vykonat rozkaz, najednou se zarazí) No tak počkat...!

Vědmi: (doběhne až k druhé bráně) (rychle si změří pohledem hlídkující žoldáky) Ustupte, pánové, hoří mi za zadkem!

hlídkující žoldák #6: Nic ti tam nehoří, nekecej! Co tady děláš?!

Vědmi: Co tady dělám? To je dobrá otázka. Co já tady vůbec dělám... Co tu děláte vy? Co tu děláme my všichni? Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme, velmi existenciální věčné téma... A navíc-

Jarvis: Moc nemel a radši to hezky rychle vyklop, nemáme na tebe celej den.

Vědmi: Fajn teda. Dělám tu turistu, víte?

hlídkující žoldák #6, Jarvis: (podezřívavé pohledy)

Vědmi: No dobře, prokoukli jste mě. Jsem Mordragův tajnej obchodní kontakt. Mám tady dodávku nakradených svitků na ohnivá kouzla a nějaký runy pátého kruhu přímo ze Starýho tábora, ještě ani nepřišli na to, že jim něco chybí. Mordrag mě chtěl držet v tajnosti, tak byste se neměli moc divit, kdyby před vámi řekl, že mě nezná. Můžu teď jít dál?

Jarvis: No dobře, ty „tajnej kontakte.“ Ale jakmile se něco podělá, budeš první, po kom půjdeme, kapiš?!

Vědmi: Jasně, pánové, budu se snažit nic nepodělat... (myslí si) hňupové blbí. Mám vás ve hře ráda, ale naživo mě už fakt štvete. Nicméně, to vůbec nevadí, protože jsem tady! Uvnitř mého nejoblíbenějšího tábora! Musím se už konečně zbavit těch pitomých všetečných otázek, dochází mi kreativní výmluvy. Zkusím se tady k nim přidat, pak už nebudu tak nápadná. Takže to znamená... no jo. Hurá za Laresem!

(okouzleně ťapká po hrázi novotáborské přehrady, snaží se pochytit sebemenší podrobnosti)

Vědmi: (zakopne) KURRR… vajíčka snáší bílá!

(ještě chvíli pouští jedy na adresu kamene, o který si skopla palec)

(vchází do jeskyně a obdivně se rozhlíží po pueblu, jelikož je to mnohem impozantnější, než si představovala)

Vědmi: Oj Mensch! Já nevěřím, že jsem konečně tady! Doupě neřesti, ilegální pálenky s padesátiprocentní šancí na oslepnutí a absolutní anarchie nejhrubšího zrna! Jdu to rozjet! (chvíli jen tak stojí s odhodlaným výrazem, pak se začne strašně smát)

random bandita poblíž: U Beliárovejch koulí… někteří lidi jsou vážně divní…

Vědmi: (dosyta se vysmála) No dobrý, dobrý. Táák jsem se pobavila a můžeme jít dál.

(o několik trapných okamžiků později u Larese)

Lares: Tákže, ty se chceš k nám přidat? Nebo ti jde jen o povolení na prodej trávy? Protože-

Vědmi: (přehnaně aktivně) Néé, to první! Věřte mi, šéfe, já s tím bejlím otravným a hlavu matoucím nechci nic mít, ani ke zkuřkám nepatřím!

Lares: (podezřívavě si ji prohlíží) Jo, jasně… Nu, v tom případě abych ti osvětlil, co to obnáší stát se členem Nového tábora.

Vědmi: Nechte mě hádat – svobodný duch a neúcta k autoritám?

Lares: Ehm, v podstatě. Teda ve zkratce určitě. Co bych tak… Á, už vím! Určitě tě zajímá tvoje přijímací zkouška. No nedívej se na mě tak, neberu každýho. Kdo by potom rubal rudu?

Vědmi: Páni, to je jako na tom Dni otevřených dveří na UPOLu! (všimla si, jak se na ni Lares divně dívá) To nic, to nic… Pokračujte.

Lares: Kde jsem to skončil? Jo, tvoje přijímací zkouška. Jestli si myslíš, že máš na to dostat se mezi moje chlapy, musíš donést nějakou cennou-

Vědmi: (vytáhne z tašky kusanec látky) Tohle se počítá?

Lares: Ukaž… No to ne-e! Gomezovy sváteční trenky?! Jak ses k nim… Kdy… A vůbec…

Vědmi: (myslí si) Ale fůj! Jak se to tady vzalo, proboha? A odkud ksakru ON ví, co to je?! (nahlas) Takže mě berete?

Lares: (pořád ohromen ukradenou „cenností“) To si teda piš, že jo! A já už chtěl plýtvat tvýma schopnostma a poslat tě do jejich dolu pro seznam proviantu! Na, tady máš bodák, uniformu a… a… a flašku vína, udělals na mě dojem, kluku!

Vědmi: (odchází) (myslí si) Pff… že prej uniforma. Vždyť ty hadry jsou už od pohledu každej jinak velkej, smrdí to, jako by to vytáhli z hnoje… Teď jen doufám, že se to nerozpadne, až to namočím.

(na břehu přehrady – Vědmi klečí a máchá si jednotlivé díly od „uniformy“ ve vodě)

Gorn: Hej, kámo, co to sakra-

Vědmi: Peru. To tady u vás neznáte? Moc dobrá věc, měli byste to někdy vyzkúšať, tím myslím celej tábor. Vždyť bych vás mohla najít i po čichu.

Gorn: S tebou je sranda, malej kámo. A víš, že je to dobrej nápad? Hele, když už to máš tak v ruce, co kdybys mně něco přemáchl? (začne si svlíkat svrchní díl zbroje)

Vědmi: Hej, bro! Brzdi! To neznamená, že odteď peru celýmu táboru já! Pěkně každej sám, taková základní hygiena ještě nikomu neublížila!

Gorn: S tebou je fakt sranda jako s málo kým. Pojď, zvu tě na réžovicu.

Vědmi: Ale-

Gorn: To tu klidně nech, kdo by tady kradl mokrý hadry?

(v báru)

hospodskej: Tož jak?

Gorn: Jako obvykle. Nedělej, že bys měl nějakej výběr.

hospodskej: (k Vědmi) A ty?

Vědmi: A já nevím… tak mně dejte, co uznáte za vhodný…

hospodskej: (šoupne k ní pivo)

Vědmi: Krigl nemáte? Nevadí… (přimhouří oči, nastaví láhev proti světlu, trochu s ní zatřese, zkušeným pohybem ji otevře, přičichne, usrkne si, poválí v ústech, vyplivne)

hospodskej: (zvědavě ji sleduje) Takže…?

Vědmi: Jo, je to pivo. Tak to nechcu. (vrátí flašku) Nějaký nealko nemáte?

hospodskej: E?

Vědmi: Ale tak…! A to si říkáte restaurace? Musíte vědět, co máte v nabídce, když to musí vědět i kdejakej pitomej brigádník! Kofola, džus, minerálka, Černej citron nealko, Radegast Birell… Nic?

hospodskej: (odchází do zadní místnosti, mumlá si něco o ožralých banditech)

Gorn: (pochechtává se) Teda, neznám tě skoro ani deset minut a už můžu tvrdit, že jsem se za celej život s nikým tak nenasmál. Víš, já hlavně nechápu, jak to dokážeš všechno říkat s tou vážnou tváří.

Vědmi: Popravdě? Někdy mě to až samu překvapuje. Hm… myslíš, že se vrátí?

Gorn: No nevím. Asi jsi ho vyděsil. Je to fajn chlap, ale trošku náladovej.

Vědmi: (sáhne do tašky a vytáhne hrnek, z kterého čouhá šňůrka od pytlíku čaje) Tak to je teda pěkný. Hele, nemáš lžičku?

Gorn: (zmateně) Ehm… ne…?

Vědmi: Nevadí, zas tak horký to už není… (vytáhne sáček z hrnku, chvíli se rozhlíží a když nikde nevidí koš na odpad, decentně sáček upustí na zem) Nevypadá to, že by tady nějak řešili úklid podlahy… Jů, copak je toh-

Gorn: Tu podlahu bych nezkoumal, není to zrovna dobrej nápad.

Vědmi: Fůj!

(později)

Vědmi: (nenápadně opouští po příjemném pokecu nepříjemné prostředí) OK, řekla bych, že tím jsem si vybrala možnosti vlastní socializace na deset let dopředu. Je to fajn zjištění, že Gorn opravdu néni takový tupý nemyslící hovado. Nějaká ta inteligenčně schopná opora se v tomhle prostředí hodí. Larese nemůžu otravovat pořád, na kouzlomrsky si nemůžu zatím dovolit ani se podívat a než bych se dostala k Leemu, ti jeho hlídací cápci by mne rozsekali. Ha! Ty hadry jsou už suchý, tak se poohlédnu po nějakým keříčku, kde se převleču… A pak konečně začnu s nepokrytým šmírováním! HA!


* - Legendární Game of Thrones tábor (viz Tábory Fortescue)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Já a knihy, vol. 2

OC-tober 2020, část 1. (1-10)