Zdechlý Panter čili Cesta na kolej

Je tu opět neděle, což znamená co? Ano, správně. Vědminka jede do školy. Po poměrně natřískaném dni sedám do vlaku 18:11 nach Olmütz a těším se, až si na koleji hodím nožky nahoru.

V předepsaném čase dorážíme do Prostějova, na mezistanici, kde nastává obvyklá půlhodinka do příjezdu navazujícího spoje, kterou - jako obvykle - odcházím zalepit kafém z automatu. Kdyby mi dnes fungovalo třetí oko, nedělám to. Jenže kdyby skutečně fungovalo, v první řadě bych byla jela až zítra ráno. Nu což. Jsem tu? Jsem.

Můj vlak obvykle bývá jediný, který dle odjezdové tabule nemívá zpoždění. Dnes je to naopak - jedinému naskočilo pět minut. Další věc, která by mě měla varovat, že něco visí ve vzduchu.

Konečně. Nasedám, dělám si pohodlí.

"Někde u Vrbátek zdechl Panter, máme čtvrt hodiny zpoždění," hlásí průvodčí.

---

Cože?

Kde je u Vrbátek ZOO? A co má co dělat se zpožděním nějaký zdechlý…

Aha, jasně. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že myslela Regio Pantera. Porucha soupravy, už chápu.

Potichu se směju. Taková blbost a já z ní mám druhé Vánoce. Nejhorší je, že bych to pravděpodobně ohlásila stejně.

V reakci na tohle mi píše spolužačka: "Takže asi nepřijedeš na panterovi, co?"

V hlavě mi vyvstává následující scéna.

Obraz jedna - před nádražím v Olmützi přistává vznášedlo z Wakandy.

Obraz dvě - ze vznášedla vystupuje T'Challa, samo sebou ve svém blackpantherovském oblečku.

Obraz tři - záběr se přiblíží, nyní lze velice zřetelně rozpoznat blonďatou vytlemenou studentku, která nebohému T'Challovi visí na zádech a povzbuzuje ho do kroku slovy: "No hyjé, kocóre!"

Vagon sebou škubnul. A tak že by přeci…?

Ne, to nám jen odpojili mašinu. Že jedou pro ně, aby je odtáhli, a že to může hodit další zhruba hodinku, než se vrátí. Zmlsaní puberťáci ob dvě sedadla dál začínají remcat, že místo toho pojedou autobusem… nebo ještě líp, zavolají někomu, aby je do Olmütze odvezl. Zbabělci.

Samozřejmě, mohla bych jet busem taky. Ale já na to prdim. Dala jsem celých třináct ká za jízdenku, tak mě nějaká hodinka nezabije. Mám s sebou Zaklínače, čtu zrovna Menší zlo a dostávám nápady.

Kdybych se nebála o svoje věci, odskočila bych si na rychlovku do hlavní budovy. Nevadí, nemůže to trvat už moc dlouho. Při nejhorším překonám svůj odpor a půjdu za jízdy.

Ale, takže nám vypravili náhradní autobus?

Stojím před hlavní budovou a poslouchám hlášení. Hm… že já si tu Wakandu nakonec skutečně objednám? I náhradní bus má drobné, asi desetiminutové zpoždění.

Těch deset minut se nějak táhne, skoro bych přísahala, že je to dvac-

Ach, José… totiž náhradní autobus přijel!

Celkem rychle se plní, leč já byla mezi těmi šťastnějšími, kdož byli vepředu, proto si ještě zvládám urvat místo k sezení. Mnohem lepší, než utlačovat okolí ve stoje s batohem na zádech.

Vedle mě se nachází poslední volná sedačka ve voze. Mařena se značně nafrněným výrazem si mě měří opovržlivým pohledem a zůstává stát. Nevím, co má slečinka za problém. Jsem čerstvě umytá, vypraná a navzdory všemu stále ještě voním. Jak chce. Já jí nebráním.

Opět začtená. Tentokrát do Otázky ceny. Cesta ubíhá překvapivě rychle, ale přímo úměrnou rychlostí ubývá i osobní pohodlí. Pitomé kafe.

Rozhodným a rázným krokem mířím ke koleji. Připadám si jako Winter Soldier, způsobem chůze, držením těla a pravděpodobně i výrazem.

Konečně "doma". Blížím se k našemu pokoji úplně na konci patra a v živých barvách si představuji svůj triumfální vstup á la zásahové komando.

Aha, tak ne, zásahové komando se nekoná, je zamčeno. Že by tu spolubydlící nebyla?

Nikoli, je tu. A spí. S rozsvěcením proto nepočítám, zavazedla figurativně odhazuji v dál, prakticky se ani nezastavuji, když narychlo zahrábnu do skříňky, a vydávám se na dnešní konečně poslední, značně kratší cestu.

Já myslela, že to pustím už před Bystřičkou.