Fanfikční šílenost aneb Vědmi zachráncem situace

A jéje, já už zase nějak zaspala...

Měla bych se zase trochu opřít do vedení blogu. Procházela jsem pod vlnou nostalgie staré články a téměř mě zaskočilo, jak to tu krásně běhalo například v roce 2012 (pozn. - dohromady tehdy vyšlo 109 článků a rozhodně to nebyly pitomosti o rozsahu jedné věty). Ach jo... *přehrávaný melancholický pohled do dáli*

Ale konec těchto keců!

Už dlouho jsem tady nezveřejnila žádnou povídku, že? :D

Celkem nedávno jsem znovu četla Zaklínače a nebyla bych to já, kdybych se u toho opět totálně nevytočila. Ne nadarmo vtipkuju, že celá sága pro mě oficiálně končí čtvrtým dílem na straně 159, jelikož odtamtud jde už všechno jedině do kopru.

Nicméně, zrovna jsem se tou dobou rozepisovala z jakéhosi... zimního spánku. A jelikož je má mysl, konkrétně centrum vymýšlení blbých nápadů, místo neprobádané a rozhodně velice zvláštní, podařilo se mi vyplodit následující fanfikci.

Je to marysueovatost nejhrubšího zrna a úplně ignoruje charaktery postav pana Sapkowského, ale popravdě... bez toho by to pořádně nefungovalo :D

Spoiler Alert... asi?

---

Jak to na Thaneddu tenkrát bylo... nebo nebylo... nebo mohlo být?

Černokněžník byl rychlý, hůl v jeho rukou kmitala jako blesk. Tím větší byl Geraltův údiv, když při první srážce hůl a meč kovově zazvonily. Avšak neměl čas se divit. Vilgefortz útočil a zaklínač byl nucen unikat složitými odskoky a piruetami. Bál se kontrovat mečem: zatracená hůl byla železná a navíc magická.

Čtyřikrát měl příležitost k protiútoku a úderu. Čtyřikrát ji využil a udeřil. Na skráň, na šíji, na bok, na stehno. Jedna každá z těch ran by boj rozhodla. A každá byla odražena.

(Zaklínač IV: Čas opovržení, str. 206)

Souboj to byl vyčerpávající a řezali se tam takhle už hodnou chvíli, když tu se zničehonic odněkud ozvalo: "Ehm, ehm? Můžu dotaz?"

Oba soupeři se otočili směrem, odkud to přišlo. U vzdálenějšího z vchodů do síně stálo jako špatně vyřezaný svatý blonďaté děvče s brýlemi, ošoupanou taškou pověšenou na levém rameni a neuvěřitelně zmateným výrazem v obličeji. Rozhlíželo se kolem sebe, jako by si nebylo jisté, jestli je na správném místě.

Těžko říct, kdo byl v tu chvíli víc zaražen - zda Vilgefortz, Geralt či ta dívka, která nevypadala ani na čarodějku, natož pak na elfku od Veverek. Všichni tři stáli a navzájem se pozorovali. Jako první se překvapivě vzpamatovala neznámá blondýna.

"Je některej z vás pan… ééé…" chvíli po sobě s přivřenýma očima něco luštila z malého papírku, který si držela velice blízko obličeje, "Vilgefortz? Já jen, žé… tady pro něj jaksi cosi mám... teda, bych měla mít… znáte to, Česká pošta, pé-pé-elka a podobný svinstvo…"

"No… to budu asi já…" vypravil ze sebe jmenovaný pomalu, nespouštěje z dívky podezřívavý pohled.

A Geralt si začal v téhle scéně připadat jako páté kolo u vozu.

"Tak to je dobrý," zazubila se ta holka šťastně. "Jsem si myslela, že budu muset oběhat celej Thanedd! Viděl jste to tam venku? To je strašný! Oni se tam rvou jak psi! Ale abych to nezamluvila - něco tady pro vás mám, to už jsem říkala. A ono to je Doporučeně, takže… budu potřebovat váš autogram." Zalovila v tašce a vytáhla desky s přicvaknutým formulářem. "Semhle, kdybyste byl té dobroty."

Mlela natolik sugestivně, že od ní Vilgefortz celý zblblý převzal propisku a jal se na formulář naškrábat své ctěné jméno, pro jistotu i se všemi tituly a přídomky.

Zaklínač se jen utvrdil v tom, že z tohohle už dneska nic nebude. Jelikož do věže vedly jen jedny schody, a to ty, u nichž zrovna zevloval, schoval meč a usedl na zem. Ciri nikam neuteče, bude tam v relativním bezpečí… a tahle situace se mohla ještě zajímavě rozvinout.

"Děkuju pěkně," zahlásila dívka s děsivým zubatým úsměvem, když čmáryfuk doškrábal a vrátil jí desky. Poté se slovy "Jenom chviličku" soustředěně zahrabala v tašce. Nikomu z přítomných už v ten moment nepřišlo divné, že tam strčila paži až po rameno.

To, co se stalo potom, mohlo trvat stejně dobře jak okamžik, tak celou věčnost.

Děvče hbitým pohybem, který si v ničem nezavdal se zaklínačskými reflexy, strhlo tašku z ramene a vrhlo po Vilgefortzovi domodra rozžhavený fireball. Čaroděj se pokusil kouzlo odrazit, leč marně. Obrovská plamenná koule ho pohltila i s tou zatracenou železnou holí.

"Jejda. Takhle silný jsem to ani já nečekala," řekla bezvýrazně dívčina a otočila se Geraltovým směrem: "Moje firebally jsou obyčejně tak poloviční, oranžový a dost možná méně jak efektní, tak efektivní. Máte v tomhle světě hrozně silnou magii, leze to do těch prstů úplně samo."

Bílý vlk instinktivně přešel do obranného postoje a tasil meč, i když moc nevěřil tomu, že by to něčemu prospělo. Neznámá čarodějka ale nevypadala, že by měla chuť do dalšího boje. Dokonce se na něj i usmála, o něco méně křečovitě a děsivě než před chvílí.

"Vědmi Viceena Gaarť Irľoth, k vašim službám," prohodila konverzačním tónem a došla k němu s ledabyle nataženou rukou. Geralt jí obezřetně potřásl.

"Připadala jsem si jako strašná Mary Sue, kdo nezažil, neuvěří," pokračovala, podrobně si prohlížejíc snad každý detail jeho tváře. "Vypadáš přesně tak, jak jsem si tě představovala. Ale to nechme stranou, vždyť tě tady zdržuju. Mám pocit, že jsi chtěl zachránit tu svoji princeznu, ne?"

Nemusela ho pobízet dvakrát. Vyběhl ke schodům rychle jako zajíc.

"Ještě počkej!" křikla Vědmi a hodila mu nějaký svitek a kousek křídy. Oba předměty bezchybně chytil. Svitek obsahoval nějaký obrazec a zjevně fonetický přepis magické formule.

"To je kapesní teleport. Až doběhneš za princezničkou, načrtni to na zem, vlez s ní si dovnitř kruhu, zkus přečíst ty klikyháky a modli se, ať tam nemám chybu," instruovala ho čarodějka. "Magie je na to potřeba úplný minimum, snad ještě míň než na ta vaše slavná znamení. Hodně štěstí a pozdravuj ode mě ty svoje ženský. A Marigolda!" křikla těsně předtím, než za tichého "PUFF" zmizela v obláčku fialového dýmu.

Pokud tohle nebyl ten nejdivnější den mého života, zamyslel se Geralt, když vybíhal schody vedoucí nahoru na věž, tak nechci vědět, co ho předčí…