Jsem víla Amálka

června 05, 2016

aneb Pracovat s dětmi můžu, ale ne furt.

Dnes se kousek od nás, na místě zvaném "Borová", konal čtyřiadvacátý ročník Pohádkového lesa a já byla už podruhé požádána, jestli bych se nechtěla zúčastnit na místě pohádkové postavy. A jak to dopadlo?

Už vloni jsem tam trdlovala v převleku za jistou velmi známou českou blondýnu - vílu Amálku. Není moc těžké domyslet si proč, moje vlasy jsou jakýmsi předurčením - viz jejich délka, barva, lesk a tak podobně. Takže jsem na sebe letos znovu natáhla bílé šaty, nasadila modrý věneček a mohla vesele jít bavit absolutně nečekaný počet dětí. Ale popořadě.

Celá akce začínala v osm, ale my, "pohádkové bytosti", jsme se kvůli organizaci měli dostavit už na sedm. Což pro mě znamenalo vstávat ještě dřív, než jsem zvyklá jindy - tedy v šest (nestěžuj si, když jsi kvůli Auschwitzu vstávala o půl třetí, vůbec ti to nevadilo).

Ech, no jo. Zkrátka a dobře, důležítá věc je, že jakmile se mi podařilo nějak vystrkat tátu/rodinného řidiče z pelechu, s lehkým časovým skluzem jsem byla na místě jak na koni. Všichni už dávno trtali sem a tam, dolaďovali poslední detaily na kostýmech, chystali honem ještě věci na stanoviště, prostě práce jak na kostele. A takhle bokem stojím já - nevyspalá, v saténovém spodním díle svatebních šatů ze 60. let, s věnečkem umělých kvítek na hlavě, s potrhaným batohem s hromadou odznáčků jako "I hate work" nebo "Go away!", jen matně si uvědomující jak se jmenuju a kde to sakra jsem. Ne, tohle není obraz hippíka. Ale na druhou stranu to vůbec nepřipomíná tu usměvavou milou vílu, která se na place objevila o hodinu později.

Každopádně jakmile bylo všechno na svém místě, kolegové se rozběhli po lese na svá stanoviště a já zasedla ke stolku, kde jsem se měla jako jedna z mnoha starat dětem o zábavu, zatímco jim rodičové vystojí frontu na vstup do pohádky. Zezačátku jsem se nudila, ořezávala tužky a donekonečna si v hlavě opakovala frázi: "Ahoj, chceš si malovat?" pro případ, že by se u mě nějaké to barevchtivé dítě objevilo. Zní to jako prkotina, ale já mám v hlavě blok, pokud mám oslovovat lidi jako první.

Začali se objevovat lidi se svými malými replikami a já začala panikařit ještě víc. Pořád jsem nervózně přerovnávala omalovánky, bloky s čistými papíry, přebírala jsem pastelky a neúspěšně jsem se snažila uklidnit tvrzením: "Ale klid, ty děti se tě bojí víc než ty jich!" Až se objevila první mrňavá holčička a zeptala se, jestli jsem víla a jestli mám v těch omalkách "tygžíka". Vklouzla jsem do role, panika byla v kša a já se začala fakt hodně bavit. Všechny dětičky, které se u mě během dne objevily, byly slušně vychované, pozdravily, vykaly mi, prosily, děkovaly a když domalovaly, zeptaly se, jestli si to můžou nechat a podle toho, jak jsme se za tu dobu skamarádili, mi řekly buď "Ahoj" nebo "Nashledanou". Dokonce tak cca 85% z nich mi řeklo, že jsem krásná :D :D

A teď konkrétní případy:

1) Sem tam přišla nějaká mamina: "A co se dělá tady?" Sedím u stolku s omalkami a skupinou kreslících dětí. Takže asi vaříme pivo :D

2) Přišla za mnou taková mrňavá kecka a začala: "Ty jsi víla? A máš tady nějakou omalovánku s princeznama? Mám ráda princezny, protože moje malá sestřička je princezna! Podívej, tamhle ji maminka nese v šátku!" Bylo to hrozně pěkný. Pak jsem se ještě zvládla dozvědět, že její nejoblíbenější barva je červená, nejradši má pohádku Tři bratři a že umí nějakou písničku z toho nazpaměť. Ale na konstatování, že její sestřička je princezna, to prostě nemělo.

3) Stojím u pytle na odpad, vysypávám obsah ořezávátka, když mě najednou někdo tahá za sukni. Otočím se... a tam, dosahujíc mi tak do výšky pasu, stojí další malinké děvčátko a s nesmělým úsměvem mi říká: "Mám pro tebe kytičku."

Ha!

4) Nemám jen hezké věci. Nejdřív ta s matkou/diktátorkou. Stála za svým synkem a měla plnou pusu řečí: "Proč toho medvěda děláš zelenýho? Zelení medvědi nejsou! A proč tohle děláš tak, když je to onak? Blah, blah, blah..." Synečkovi byly asi 4. Ve čyřech letech mají děti nekonečnou fantazii. Vsadím se, že tady paní matka jí má taky moc a že ji mají všichni rádi, zvlášť na večírcích. Však taky, když si odběhla pro pití, sabotovala jsem její snahy větou: "Ten černo-fialovej tygřík je moc krásnej. Co kdyby to srdíčko bylo třeba modrý?" Hehehe :P

A druhá věc je s agresivním otcem. To se takhle při jednom z bodů doprovodného programu přímo před mým stolkem srazily v běhu dvě mrňata, cca tříletá. A otec jednoho z nich zařval na to druhé: "Kam KURVA čumíš, kreténe?!!" Děláte si ze mě srandu, pane? Pak se máme divit, že si čím dál mladší děti nadávájí zcela vážně "Krávo", "Debile" a mnohem hůř...

5) Dojela jsem domů bohatší o dva dárky od dvou holčiček (pokud teda nepočítáme kytičku). Při větě: "To jsem nakreslila pro tebe" jsem nebyla daleko absolutního rozpuštění :D