"Nesnáším svý příbuzný!" - část 25. (finále)

Hellou.

A už je to tady. Poslední kousek povídky, která se zde s větší či menší pravidelností objevovala dva a půl roku. Je to můj osobní rekord, jelikož se jedná o první delší dílo, které jsem dopsala celé - dohromady má cca 25 stran (vy dvě, kdož jste dostaly první dva výtisky, mě opravte, pokud kecám). Jak jsem u toho tehdy nadávala... :D

Na druhou stranu mě ale i docela bavilo ji vytvářet a doufám, že stejně tak bavilo vás ji číst. Chápu, že některé části byly velmi slabé, některé celkem i nedomyšlené... Snažila jsem se však "zalátat" všechny logické díry a doufám, že jsem nic nepřehlédla. Ještě pořád zbývá spravit některé části přidané zde, ale to už se jedná o hodně vedlejší věc.

Tak jdeme na to.

Minule jsme skončili zde: "Jo, tak toho se bojím taky," zareagovala Vědmi. "Šmarjápannokurnikšopapes, ta holka je sakra mrtvá váha…"

---

"Cože? Tys ho ztratila?!" vyjekla Marika na celé kupé, obsazené jen jimi třemi. Nebylo to vůbec těžké, dovolit si luxus takového soukromí. Zvlášť když každého potencionálního spolucestujícího odradila sedadla beznadějně zabrána množstvím zavazedel všech druhů a velikost, kterým vévodila klec s netopýrem.

"Ztratila… nejspíš…," pokrčila Vědmi bezstarostně rameny a vytáhla ruce z tašky. "To se stává…"

"To není možný," zaúpěla zoufale její přítelkyně a zabořila hlavu do dlaní. "Historici by nám za ten dopis urvali ruce! A nebylo by to zadara!"

Vědmi ji poplácala po zádech. "Uklidni se, máme ten deník, fotky a i zbytek té úchylné korespondence. Nevyšly jsme z toho s prázdnou."

"A prsten," zamumlala usínající Luna a ukázala na Vědminu pravou ruku.

"Ech, no vidíš!" blýskla rovnátky v dalším bezstarostném úsměvu, sundala si brýle, aby na lépe viděla a zvedla pravačku k očím. "Na ten jsem málem zapomněla. Někdy není od věci tě s sebou mít."

Oslovená jen pokývala hlavou a opět se věnovala pokusům dohnat spánkový deficit z minulé noci.

Nějakou dobu bylo ticho, rušené jen tichým Luniným pochrupováním. Zbývající dvě dívky si mlčky prohlížely jedna druhou, až to Marika nevydržela a řekla: "Stejně ti nevěřím, že jsi ten dopis ztratila. A taky že nevíš, jak jsem přišla k tomuhle." Poodhrnula si šátek a odhalila tak několik zarudlých šrámů na krku.

"To samozřejmě vím, stejně jako ty víš až moc dobře, proč mi nevěřit. Ale myslím, že budeš šťastnější, když ti to neřeknu."

"Jsi tajemná jak ten hrad v Karpatech…," zavrčela Marika otráveně. Její mrzutost se však rozpustila v okamžiku, kdy se za prosklenými dveřmi kupé mihl mladý průvodčí. Rychlostí blesku vyskočila ze sedačky a s úsečným: "Jdu ven!" vyběhla na chodbičku.

Vědmi se za ní chvíli dívala, a kdysi ověřila, že Luna zůstane v limbu i přes opakované šťouchání prstem pod žebra, přitáhla si zpět svou tašku a soustředěně v ní něco lovila.

Konečně našla, co hledala. Vytáhla deník své šílené příbuzné a z něj několik přeložených papírů, které si následně rozložila na klíně - fotku toho děvčátka a rodný a úmrtní list.

Takže Emmy, hm? zamyslela se, zatímco studovala oba dokumenty. Bylo ti pět, když jsi umřela. Tak málo. Já věděla, že to jezírko je nebezpečný. Kdo dneska ještě ví, co se to vlastně tehdy stalo? Možná tě matka špatně hlídala. Jedna věc je jasná - kdyby se to tehdy nebylo stalo, já mohla dál existovat bez toho, že bych věděla, že někdo z naší rodiny byl až takovej kolaborant… 

Zahleděla se z okna ujíždějícího vlaku. Čím byly dál od toho divného baráku, tím víc se jí zdálo, že začíná být opět sama sebou.

Zvedla se, protáhla se a se zlomyslným uchechtnutím se vydala pryč z kupé. Však jsem těm hrdličkám dala dost času...

KONEC