Facka

Hellou!

Začíná se nám z toho začíná stávat nějaká pošahaná tradice - blíží se maturiťák a já jsem nemocná. Ne teda, že by mi to nějak extra vadilo, náš ročník tam musí otročit, aby všechno běželo hladce a bez problémů, já třeba jsem jedna ze skupiny lidí, co mají prodávat losy a pak musím ještě na úklid sálu od půlnoci do jedné (ačkoli někteří lidé budou jen asistovat při stužkování a nadávají, jak toho mají moc a že se my ostatní MUSÍME zapsat na dvě až tři služby naráz. To tak!) Musím to do soboty vyležet, no zatím jsem neměla vůbec kdy.

Třeba včera jsem byla s Ilíou vyslána do PV na okresní kolo olympiády z češtiny. Skončily jsme na prvním (ich) a druhém místě a pokračujeme hladce do krajského! A já tomu pořád ne a ne uvěřit! :D

A dnes jsme se třídou byli na divadelním zpracování Úplného zatmění, příběhu o vztahu "prokletých básníků" Verlainea a Rimbauda. Existuje i filmová verze. Máte s ní někdo zkušenosti? Je dobrá? Protože, co si budeme povídat, to divadlo dobrý BYLO. A jak! :D

Někdy na Silvestra jsem říkala něco o slohovce, že? Zadání bylo následující - "Facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu." Tahle konkrétní věta se měla objevit kdekoli v textu. Hned co jsem si ho přečetla, psalo se to v podstatě samo.

Takže - jak jsem se s tím nakonec popasovala?

---

Onoho léta 1944 panoval na jisté základně Luftwaffe, kam nás příběh zavádí, klid, jaký se ani udaleka nehodil k aktuální válečné situaci. Slunce svítilo, ptáci poletovali, piloti pokuřovali a dva nováčci, Felix Köhler a Hanzi Siegler, se schovávali v keři na dohled od ubytovny pro zdravotnice.

"Mohl jsem teď tajně spát v hangáru," syčel dotčeně Felix, "ale ne! Místo toho tady dřepím s tebou! Víš, jak divně by to vypadalo, kdyby nás tady někdo viděl?! Co tady vůbec děláme?" Hanzi nejprve neodpověděl, byl příliš zábran do sledování cesty k ubytovně. Až když do něj jeho netrpělivý "spolupachatel" silně dloubl, obrátil svou pozornost k němu.

"Goldberg poslal Lori nějaký zamilovaný psaníčko," šeptal rychle, "ale vzpomněl si, že tam chtěl dodat ještě něco... nebo tak... a řekl mi, abych mu to přinesl zpátky. To ale není tak lehký, už jednou mě tam instruktor chytil. Takže tam musím tajně. A ty budeš hlídat, rozumíš?" Už když to říkal, měl neodbytný pocit, že na něco zapomněl. V momentě, kdy se mu dostavilo místo odpovědi kamarádovo zachrápání, věděl, co to bylo. Jak jen mohl zapomenout na Felixovu občasnou narkolepsii! Náladová to porucha, vezmeme-li v potaz, že se za poslední dva týdny vůbec neprojevila... Rovněž to byla dokonalá ukázka toho, že do armády brali už skutečně každého.

Tak či tak, Hanzi v tom nyní byl sám. Nebál se ani tak toho, že jej na jeho "misi" přistihne instruktor nebo některý z vyšších důstojníků, nýbrž další z jeho přátel - Kurt Wenger, starší bratr zmíněné Lorelei, který bral svou roli ochránce "malé sestřičky" natolik vážně, že byl schopen porvat se s každým, koho podezíral, že by si s ní chtěl něco začít. Bohužel, i s tímto nebezpečím byl Hanzi nucen počítat.

Naposledy se rozhlédl, zklidnil dech, a jakmile si byl jist, že nikde nikdo není, vyrazil tryskem k ubytovně. Jak nenápadné...

Nepozorován proklouzl až těsně pod okno místnosti v přízemí, kde podle všeho měla Lori spávat. Vyšvihl se na okenní rám, stejně jako o pár hodin dřív pisatel inkriminovaného dopisu, a vlezl do místnosti. Přiklekl k blízkému nočnímu stolku a začal se prohrabávat šuplíkem s prádlem, kde tušil již zmíněný "líbesbríf". Šlo to až příliš snadno...

"Ty úchyle! Co tam děláš?! "ozval se najednou za ním vysoký ženský hlas, a když se otočil, spatřil tu, z jejíhož hrdla vyšel. Helga Heislerová, zdravotnice, k níž choval určité city, a přistihne ho zrovna ve chvíli, kdy měl ruku zabořenou mezi ženským spodním prádlem! To je konec, pomyslel si studem rudý Hanzi.

***

O chvíli později se vracel loudavým tempem zpět k hangáru, kde již čekal Goldberg na vysledky akce. Hanzi mimovolně sáhl do kapsy, jestli onen cenný papír neztratil, a když se ujistil, že ne, přidal do kroku. S obrovskou dávkou štěstí se mu povedlo splnit, oč jej kamarád požádal, a to jen za cenu drobné tělesné újmy!

Facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.