"Nesnáším svý příbuzný!" - část 24.

Hellou!

Tak tu máme první týden po prázdninách a nevím jak vy, ale já říkám: "Ještě!" :D Úplně klidně bych snesla další týden, kdy se můžu pořádně vyspat a být v teple, místo abych vstávala v šest a zmrzala v nedostatečně vytopené třídě.

Po krátké pauze se vracím zpět s další částí NSP. Mohu prozradit, že v ní dojde k vygradování celé situace... kteréžto by vyznělo určitě mnohem lépe, jenže jsem zatím nepřišla na způsob, jak ho aspoň trochu pozvednout. A navíc - dva a půl roku mi ta věc sežrala a já to finále udělám... následující. Spoilery. Pst.

Předposlední díly nikdy nebyly nijak velká událost, takže lze snad už jen dodat tradiční

Minule jsme skončili zde: Dvojice se nacházela jen pár kroků od dveří, když se nad schody rozlehlo Lunino uražené: "Ale slíbily jste mi, že mě vzbudíte, kdyby něco!" 

"Ty jseš tak otravná!" zavrčela Vědmi a dodala: "No ale dělej!"

---

Rozlehlá zahrada působila v měsíčním světle tajemným a neznámým dojmem. Na to, že začínal červenec, bylo poměrně chladno. Kdesi ve stromech zašramotil Hugo. S lopatou nachystanou se Vědmi rozhlížela okolo. No pojď, jestli se nebojíš, ať už jsi, kdo chceš!

"Doufám, že je to ten, kdo má na svědomí pana Ťapku. Chci si půjčit tu lopatu," zašeptala Luna. Nebýt přesycené adrenalinem, už dávno by se od ní v tu chvíli její kamarádky držely o pěkných pár kroků dál. Prostředí a události posledních dní měly, zdá se, na ni zajímavý vliv.

Už to vypadalo, že to k ničemu nevede. Nebyla to však tak docela pravda.

Marika zachytila koutkem oka pohyb.

"V tom ohnilým altánku někdo je," sykla chraplavě, zatímco nenápadným pohozením hlavou udala směr. Nebyl čas nad tím nějak hluboce rozmýšlet. Vědmi pokynula rukou a plížením vpřed se blížila k oné malé stavbě zarostlé keři.

Skočila do altánu za divokého šermování lopatou všude okolo, divže se nepropadla shnilými prkny podlahy. Kdyby tam v tu chvíli byl ještě někdo, s největší pravděpodobností by už dávno schytal ránu. Jenže v tom tkvěla ta potíž.

Kromě Vědmi tam nikdo nebyl. Všude panovalo ticho a klid. Ehm… klid…

"No to mě… Já bych přísahala, že jsem zde někoho viděla!" odplivla si rozčílená Marika, jen co se ujistila, že ji Vědmi nepošle do věčných lovišť svým vražedným nástrojem. Nakonec se připojila i Luna; stály tedy uvnitř všechny. Změřila si pohledem všech sedm zarostlých sloupků a pak prohlásila: "Ale tohle už mi vysv-"

Najednou se prudce poroučela k zemi, ne však vlastní vinou. Okolo pravé nohy se jí vinulo několik šlahounů a rychle přibývaly další a další. Pokoušela se jich zbavit, jenže to bylo nad její možnosti. Šlahouny ji začaly stahovat pryč, do toho hustého křoví všude kolem altánku.

"Luno!" zařvala Marika a vrhla se k zemi, aby dívce pomohla. Myslela si o ní svoje, ale nedopustila by, aby se jí něco stalo. Počala rostlinu rvát z Luniny nohy. Přehlédla ovšem dalších pár výhonků, jež jí v okamžiku omotalo krk a strhlo dozadu. Lapala po dechu, kterého se jí dostávalo každou chvílí méně a méně.

Vědmi na nic nečekala a rozmáchla se s lopatou, že to prokleté křoví radikálně pročistí. Než ale přistoupila k činu, stalo se něco jiného. Hlavou jí projela řezavá bolest, téměř se nedala vydržet. Upustila lopatu a přitiskla si prsty ke spánkům ve snaze se aspoň nějak bránit.

LEZEŠ DO CIZÍCH VĚCÍ! rezonovaly jí uvnitř lebky myšlenky, jež nepatřily jí. LEZEŠ DO CIZÍCH VĚCÍ, DO MÝCH DOPISŮ, A PROTO TĚ MUSÍ STIHNOUT TREST!

"A co jako?!" zařvala Vědmi. Měla pocit, že to proti záhrobnímu vetřelci v mysli pomůže. Nebo v to doufala. Ostře se nadechla pokračovala: "Jsi mrtvá, rozumíš česky?! MRTVÁ! Tvůj nacistickej milenec je mrtvej! Každej, koho by se ty trapný dopisy měly konkrétně týkat, je mrtvej!"

MRTVÁ BYS MĚLA BÝT I TY! TY I TVÉ VŠETEČNÉ HLOUPÉ PŘÍTELKYNĚ!

"Zmlkni už!" ječela a přála si, by to byl jen sen.

NIKDY! DOKUD TĚ NEUVIDÍM TRPĚT! DOKUD NEPOZNÁŠ, CO TO UTRPENÍ VŮBEC JE!

"Je to už víc než sedmdesát let! Nechceš nebo to neumíš pochopit?!"

LÁSKA NEUMÍRÁ!

"Nezvládneš víc než otřepaný fráze? Ne! I ten tvůj deník je jich plnej! Co sis myslela?! Že si tě vezme a budete spolu žít šťastně zamilovaní až navěky?! Chyba! Po válce by ho stejně dostali! A tebe taky, ty… ty… KOLABORANTSKÁ MRCHO!"

UTEKLI BYCHOM SPOLU! ON BY TO PRO MNE UDĚLAL!

"Ty a tvoje naivní představy!" vyštěkla chraptivě. Byla z toho unavená víc, než bylo snesitelné, ale nechtěla být ta, kdo se vzdá. "Nikdy by vám to neprošlo, i když jste oba chtěli! A vůbec, dost bylo keců," zavrčela. Nebyla si jistá, jak dlouho tenhle souboj duší ještě vydrží. "Co po mně vůbec chceš?"

Parazitický duch šílené tetičky byl tímto taktickým ústupem jinak agresivního obránce zaskočen, nicméně dlouho to netrvalo.

CO CHCI?! TEĎ MĚ POSLOUCHEJ DOBŘE! UMÍM BÝT VELKORYSÁ A MOŽNÁ VÁM CHCI DÁT DRUHOU ŠANCI! ZNIČÍŠ TEN DOPIS, CO MĚL ZŮSTAT ZAVŘENÝ! ROZTRHÁŠ HO, SPÁLÍŠ… NIKDO SE NESMÍ DOZVĚDĚT, CO V NĚM STÁLO, ROZUMÍŠ?!

Chvíli mlčky zírala do prázdna. 

"To je fakt všechno?" zamumlala nevěřícně. Po té spoustě patosu čekala něco velkého jako třeba lidskou oběť. Popaměti sáhla do kapsy od košile, nahmatala složený papír a dokonce i svůj starý dobrý co-by-kdyby zapalovač. Škrtla jím a pak už jen lehce fascinovaně sledovala, jak oheň stravuje "prokletý" dopis.

V tu chvíli se stalo víc věcí zaráz.

Vědmi pocítila najednou neskutečnou úlevu, jak cizí duše opustila její tělo. Padla na kolena a zhluboka oddechovala. Měla pocit, že si musí nutně pročistit hlavu. Zároveň se stáhla i ona nebezpečná zeleň, která ohrožovala Mariku s Lunou. Dokonce přestalo i to nepřirozené ticho a začali se opět hlasitě ozývat cvrčci se žábami.

Luna se vyhrabala z keře, kam ji rostliny už napůl zatáhly, a počala si oprašovat sedřená a poškrábaná kolena. Dokulhala k Vědmi a pomohla jí zpět na nohy.

"Můžeš mi říct, co to kruci bylo?" zeptala se zmateně. Vědmi, stále ještě s úsměvem plným úlevy, neurčitě odvětila: "Řekla bych ti, kdybych to věděla…"

Zvedly stále ještě bezvědomou Mariku, podepřely ji každá z jedné strany a vydaly se k domu. "Myslím, že po dnešku jsem si už absolutně jistá, že na posledních několik dní jen tak nezapomeneme," zamumlala Luna.

"Jo, tak toho se bojím taky," zareagovala Vědmi. "Šmarjápannokurnikšopapes, ta holka je sakra mrtvá váha…"

***

Páni, tohle bylo hrozně schizofrenní psaní :D Věřte mi :D

Celou povídku jsem dvakrát prohnala úpravou. Nezměnilo se moc, ale oproti původní verzi je to - aspoň dle mého názoru - o něco lepší. V příštích dnech ještě opravím staré části zde na blogu.

A příště... příště nás čeká už jen pěkné rozloučení s něčím, co je v pisatelském životě mne, autorky, jistý rekord - povídka delší než dvacet stran, kterou jsem dokončila :D