"Nesnáším svý příbuzný!" - část 23.

Hellou!

Doneste dehet a peří, ať mě můžete v tom vyválet! Tuhle část držím už od poloviny srpna a teď už máme co? No obrovskou prodlevu! Anebo víte co? Můžete mě prohnat za zvuku zvonce a skandování: "Shame! Shame! Shame!" přes kterékoli větší město chcete.

Ale pokud to udělat nechcete a radši si přečtete tuhle staronovou část, já vám nebráním (a vlastně to doporučuji spíš).

Halloween je stejně divný den. Nejdřív vyplodím strip s vážnou a hlubokomyslnou tématikou (bez ironie), a teď si ještě vzpomenu na toto...

Teď vám tu ale na svou čest, blog a vlasy slibuji, že to letos dodělám...případně se pokusím dodělat. Dělám to už dva roky, což je víc času, než bych tomu musela bezpodmínečně věnovat. Do konce, cobse děje týče, už mnoho nezbývá, takže by to mohlo i vyjít. Pokud se tak nestane, navrhuji použít dvou výše zmíněných variant.

Ale abych nezdržovala.

Minule jsme skončili zde: "Dneska spíš u nás," rozhodla Vědmi. "Dějí se tu divný věci, to je pravda. V zájmu vlastního bezpečí se musíme držet u sebe."

---

Až do večera k ničemu nedošlo, jediným vzrušením se zdál být déšť, který se pozdě odpoledne najednou spustil. Luna si zvládla nastěhovat většinu věcí k holkám do ložnice, i když se jí Vědmi marně snažila vysvětlit, že se tam rozhodně nestěhuje natrvalo.

"Vědmi?" ozvala se o něco později stále ještě bdící Luna.

"Co zas chceš?" zavrčela unaveně oslovená a pomyslela si něco o individuích, co nemají úctu ke zdravému lidskému spánku. Zvlášť v případě, kdy ho lidé potřebují jako sůl, jelikož minulou noc naspali asi deset minut.

"Já jen… no… chápej… prostě…," bojovala Luna s neschopností přesně zformovat rozvětvenou myšlenku, "hm... mám takovej, no, fakt moc zvláštní pocit. Jako bych věděla, že se něco má stát."

Jako zvířátka před bouřkou, pomyslela si Vědmi a bezhlesně se uchechtla.

"Myslíš, že se dneska v noci může něco stát?" zeptala se její kamarádka po chvíli váhání. Vědmi mlčela. Byla pravda, že co byly zde, klidnou noc zažila pouze jednou. Nejprve nález dopisů, poté to setkání s mrtvou tetičkou v koupelně. Ze zákona pravděpodobnosti by se dnes nemělo nic stát. Ale existovala ještě druhá možnost, a to se jí ani trochu nelíbilo. 

Povzdechla si a řekla: "Já doufám, že ne. Už tak toho bylo dost. Nemůžu se dočkat, až budu zpátky doma, kde mě můžou ohrožovat akorát ty moje slavný pády z postele…"

"Kdyby ale stejně něco přišlo, vzbudíte mě, že jo?"

"Neboj, vzbudíme. A spi už, je pozdě," zamumlala Vědmi a stočila se pod peřinou po pohodlného klubíčka. Ať mi má mrtvá tetička třeba políbí…

***

Ten zvuk se podobal úderům kamínků do okna. Vědmi rozlepila spánkem oteklé oči a poslepu nahmatala brýle. 

Co to zase má být? šlo jí hlavou. Vůbec nevěděla, co ji k tomu vede, ale opatrně se vyhrabala z postele, přehodila si přes ramena košili flanelku a po špičkách se vyplížila z pokoje. Proklouzla pod dekou neuměle uchycenou na futrech suplující vyražené dveře, a popadla lopatu opřenou o zeď. Ať už v té zahradě je kdo chce, vyrušil ji z moc příjemného snu, a proto odsud nevyvázne s jedinou kostí v celku.

Když zahýbala ke schodům, vrazila do Mariky.

"Kam jdeš s mou vycházkovou lopatou?" otázala se konverzačním tónem černovláska a snažila se dobrat toho, co se její drahé přítelkyni zase honí hlavou. Bohužel, zrovna tak se mohla pokusit vyřešit problém slepice a vejce. Když vyslechla Vědmino polopatické osvětlení náhlého popudu toulat se s lopatou po domě, okamžitě zapomněla na to, že v posteli je teplo, a začalo ji to neodolatelně táhnout na zahradu. Aby ještě dobarvila absurdnost celého výjevu, prohlásila: "Bude sranda!"

Dvojice se nacházela jen pár kroků od dveří, když se nad schody rozlehlo Lunino uražené: "Ale slíbily jste mi, že mě vzbudíte, kdyby něco!"

"Ty jseš tak otravná!" zavrčela Vědmi a dodala: "No ale dělej!"

***

Oblíbená a vůbec neopomenutelná otázka - Co bude dál? Konspirační teorie jako vždy vítány, příčetnosti a smyslu se meze nekladou :D