Menší výlet 2 - část 4.

Hellou!

Největší hovadina v dějinách tvorby je zase tady!

Věřte mi, už mě to studené počasí hrozně štve a nutně potřebuji, aby se zase oteplilo. Tohle se mi zdá jako celkem obstojné "voodoo", vždyť si určitě vzpomenete, jak vedro bylo, když jsem v létě začala přidávat :D

Vzpomněla jsem si, jelikož odpoledne jedu omrknout minikáry na Buznově, jestli se tam nic nezměnilo a trochu zas roztahat další mrtvou myš, na kterou omylem vjedu jako posledně, po dráze (malý tvor, dlouhá střeva...)

Dnes se dozvíme, proč je tak nebezpečné svěřovat mi velení a spoléhat se na můj orientační smysl. A objeví se zde ještě jedna věc známá z jedničky.

---

(celá skupinka chvíli pokračuje mlčky, pak Hessie opět začne rozvíjet hovor o partyzánech)

H: Mám takové podezření.

W: (sarkasticky) A na to jsi přišel sám?

H: (neslyšel to) Myslím si, že to musí být zaručeně komunistky. Podívejte, vždyť ta jedna má dokonce rudý vlasy.

M: Co to bylo o těch mejch vlasech?!

V: Ty víš, co říkal?

M: Ne, ale když se mluví o vlasech... vždyť jsem na to háklivá skoro jak ty.

V: (mávne rukou) Hele, pochytila jsem, že říkali cosik o partyzánech.

M: Jé, to je milý! Oni si myslí, že jsme partyzánky! Vždycky jsem chtěla být partyzánka... ale nějak jsem promeškala druhou světovou...

V: Počkej, jak jako "promeškala"?

M: Vždyť víš, jak jsem bydlela pod tím mostem... to jsem si tak jednou schrupla a...

V: Jak jako schrupla? Válka trvala šest let!

M: No říkám, že jsem si schrupla! A nebyla jsi tam ty, abys mě vzbudila! A když upír pár století nespí...?

H: Mein führer, mě už bolí ťapky... jak daleko ještě půjdeme?

W: A vím já snad? To se musíš zeptat jich.

H: (kníká) Ale já tolik slov bémácky dohromady nedám!

W: Musíš se snažit!

H: Ehm... (usilovně přemýšlí) jak dlouho... ještě... haben wir gehen?

M: Se tě ptá, jak dlouho ještě půjdem. No? Jak dlouho ještě půjdem?!

V: No kdo z nás dvou navrhoval, že je tu potáháme po okolí, aby se unavili a nekladli odpor?!

M: Ty.

V: Oj... touché! Ale už to nebude daleko. Tadyhle jen vylezeme ten svah a...

M: Ale kámo, tam jsou schody... (ukáže na schody u vchodu do jeskyní)

V: Neztrapňuj mě před naším nacistickým rukojmím. Mám co dělat, abych nezabila je. Ty mi to vážně neulehčuješ, když se rychle dereš na přední příčky seznamu čekatelů na vraždu.

(chvíli je ticho, nikdo se k ničemu nemá)

V: Hu! Něco mě napadlo! (k Wolfimu a Hessiemu) So... wie... totiž sorry... welche Jahr haben wir jetzt, mein Herren?

H: (podívá se na Wolfiho, pak zpět na Vědmi) 1944, warum?

V: (se škodolibým výrazem pokývá hlavou)

M: Ty jim to neřekneš?

V: Ne, ani ne. Však oni na to určitě přijdou sami. A my se tím budeme bavit! No co stojíte?! Gehen! SCHNELL!

(konečně na Jeskyňce) (děvčata vyberou stůl v rohu, nácky posadí k oknu, aby neutekli, sam si sednou na kraj)

M: (gestikuluje) Můžeš mi teď vysvětlit, jak se ti povedlo jít přes ten Zkamenělej zámek? Vždyť Buznov je tam (ukáže), Zkamenělák je tam (ukáže), my šli tam a onam, zatímco jsme mohli úplně v klidu jít takhle (pořád ukazuje)

W: Co to má znamenat? Proč pořád tak ukazuje?

H: Trochu mi to připomíná instruktáž u Luftwaffe, mein führer, takže to budou nejspíš válečné plány.

(přijde servírka)

servírka: (lehce konsternovaně kouká chvíli na "zajatce", pak se ale vzpamatuje) Takže, co si dáte?

M: Nu, já bych si dala kofolu do trojky. (zasměje se)

V: Já asi bylinkovej čaj. Ale ti dva... nějak nevím, co jim objednat. Můžete mi nějak poradit?

servírka: Mohla bych doporučit místní specialitu - sedmdesátiprocentní meruňkovicu.

(Wolfi s Hessiem se na sebe vyděšeně podívají)

W: To snad ne! Už je to tu zas!

H: Já už to pít znova nebudu! Chutná to jako olej z Messerschmittu!

W: (facepalm) Nevím, při jaké příležitosti jsi pil olej z Messerschmittu a myslím, že to vědět ani nechci.

V: (přestane se smát) Víte co? Doneste jim nějakou vodu. (vstane a odejde se servírkou kousek stranou) Ale prosímvás, můžete to nalít do frťanů? My si z nich chceme trochu vystřelit. Jo, a nám to tak nalijte taky. Ať je to věrohodný.

servírka: (mrkne, že rozumí)