"Nesnáším svý příbuzný!" - část 22.

Hellou!

NSP se k vám po dlouhé době vrací ze záhrobí! Včera večer, když jsem neměla co dělat a nikde nic zajímavého nedávali, jsem k tomu sedla a nějakým neuvěřitelným zázrakem dokázala sepsat dost použitelného materiálu.

Už se nám to blíží ke konci. Myslím, že už jen tak dvě-tři pokračování a bude hotovo.

Na delší úvod nemám nápady, proto se do toho vrhneme po hlavě :D

Minule jsme skončili zde: Vědmi se oklepala od bahna a žabince, a zatímco jí Marika pomáhala na břeh, začala vyprávět: "Nikdy bys mi nevěřila, ale…"

---

"Ne," konstatovala nevěřícně Marika. "To… si ze mě musíš zákonitě dělat srandu, vždyť to nejde, aby se nám z Luny vyklubal atentátník! Kdo s ní má pak bydlet?!"

"Kdybych to neviděla, taky bych nevěřila," odvětila Vědmi. "A stejně se mi zdá, že to neměla z vlastní hlavy. Chovala se jako… no… posedlá, jestli mě chápeš." Jen tak mimochodem pohlédla k oknu, kterým utekla, ale nikoho neviděla. To bylo dobré.

Marika zavrtěla hlavou. "To se na mě, Vědmi, nezlob, ale já odmítám věřit těm tvým řečem, že tu je duch. Duchové NEJSOU!"

"To vysvětluj mé prapratetě!"

"Hele, já…"

"Chceš se hádat?!"

Marika se skutečně hádat nechtěla, což ostatně vysvětlovalo, proč stála o pár minut později před dveřmi oné ložnice stále vyzbrojena svým pohřebáckým vercajkem. Vědmi šla před ní, v rukou to první, nač jí padl zrak, to jest tlustou těžkou větev. Kdyby byla nutnost bránit se psychopatickému duchovi v cizím těle, zajisté postačí. Zvedla dlaň do úrovně očí, ukázala tři prsty a pohlédla na Mariku, která jí dala kývnutím hlavy najevo, že rozumí. Vědmi se nadechla.

Tři...

Dva...

Jedna!

Marika vypáčila lopatou dveře a Vědmi vtrhla do místnosti, ohánějíc se přitom klackem. A... nic? Nikdo na ni nevystartoval s nožem. A Luna se vystrašeně krčila v koutku.

"C-co je?" podařilo se jí vykoktat. Vědmi poznala, že se její přítelkyně v pořádku. Pokud její mrtvá příbuzná nebyla zdatný imitátor, Lunin pohled laboratorní myšičky byl jasné znamení, že není čeho se bát.

"Vlastně nic, dobrý," odfrkla si s vědomím, že vyčerpala svou denní dávku adrenalinu, a sedla si znaveně do křesla, jen to čvachtlo*. Marika měřila kritickým pohledem dveře a vrčela si pod fousy, že je dost zvědavá, kdo to spraví. Rozbité dveře ale byly to nejmenší. Hlavně, že nikomu už nejde o život. Prozatím.

Luna se pomalu začala vracet do svého obvyklého stavu permanentního zmatení: "Co tady dělám? Proč jsem tady byla zamčená? A... co jsem proboha dělala s tím nožem?!" Holky celkem moudře usoudily, že jí nebudou hlavu plést šílenými a těžko uvěřitelnými řečmi. Rozhodly se pro milosrdnou lež.

"Byla jsi kvůli Panu Ťapkovi na prášky... musela jsi brečet tak dlouho, že jsi z toho usnula... a pak jsi asi byla náměsíčná." Tak znělo oficiální na místě improvizované tvrzení. Luna se s ním zjevně spokojila, neboť se dál už neptala. 

Místo toho řekla tiše: "Bojím se tady. Divný to tu je. Nemůžu usnout a když už, zdají se mi nepříjemný sny. A pak ten pokoj, kde spím... asi řeknete, že jsem hloupá, ale z toho zrcadla mě něco sleduje." 

Čekala, kdy jí na hlavu přistanou první poznámky o jejím duševním zdraví, ale nestalo se tak. Marika s Vědmi se na sebe podívaly.

"Dneska spíš u nás," rozhodla Vědmi. "Dějí se tu divný věci, to je pravda. V zájmu vlastního bezpečí se musíme držet u sebe."

***

* - kdo si to nepamatuje od minula - skočila do jezírka kvůli záchraně vlastní kůže

Spát s Lunou v jednom pokoji? Tady se musí dít něco podivného, když ty dvě dovolily takovou věc!

Co bude dál? (konspirační teorie žádány)