"Nesnáším svý příbuzný!" - část 21.

Hellou!

Tohle je oficiálně má nejdelší povídka! 20+ pokračování, nikdy bych neřekla, že u něčeho vydržím tak dlouho :D

Dostali jsme se do pěkně napínavé situace, že? Dnes se podíváme na to, jak to pro jistou zúčastněnou dopadne. Ale to všechno je jen špička ledovce. Čeká nás ještě něco většího. Yay!

Nenapadá mě už nic dalšího, co k tomu říct (kus za barákem nám hoří, nejlíp to jde vidět ode mě z okna a já jsem hrozně zvědavá :D ), proto vám přeji dobrou zábavu.

Minule jsme skončili zde: Pomalu se otočila.

A včas uskočila ostrému noži.

---

"Ty blbko! Co to sakra děláš?!" zařvala vztekle. To bylo už podruhé, co se ji něco pokusilo zabít. A dala by vlasy za to, že v tom má prsty jistá mrtvá kolaborantka.

Luna na ni jen zírala očima, které nebyly její, a najednou po ní znovu sekla. Vědmi rychle uskočila a začala zvažovat možnosti útěku, kterých ovšem bylo po málu.

Jsou tady jen jedny dveře, říkala si. Těmi ne. Větrací šachta? Žádná tady není! Tajná chodba vedoucí ze skříně? Já nevím, sakra!!

Docházel jí čas. Navíc ji Luna až příliš snadno téměř už zatlačila do rohu. Já tady umřu! Umřu!! Umřu jako nepolíbená panna, krucifix!

A pak ji to napadlo! Hodila veškerý svůj pud sebezáchovy a hlavu, odstrčila Lunu prudce stranou a vyběhla k oknu. Vylezla na střechu a zabouchla jej za sebou. Neumřu tady! slavila v duchu své vítězství.

Jenže jí to začalo pomalu docházet. Byla v pasti. Mohla jít zpátky a nechat se pobodat pomstychtivým duchem posedlou Lunou, nebo by strávila bůhví jak dlouhou dobu na střeše, než by se věci vrátily do relativního normálu. Co teď? Co teď?!

Její pozornost upoutalo jezírko. Možná, že kdyby se dostatečně odrazila…místa na rozběh tu bylo taky celkem dost… a když už nic, v jezírku je na dně aspoň nějaká vrstva bahna… Udělá to. Skokem z prvního patra se přece ještě nikdo nezabil. Nadechla se, rozběhla… a skočila.

Nyní je třeba dodat pár slov k jezírku - nesmíte si jej představovat jako klasickou zahradní loužičku. Tohle se svou velikostí dalo směle řadit do kategorie "malý rybník". I když v poměru s velikostí zahrady to bylo opravdu "jezírko".

Dnes ne! Valar morghulis!* Áááááááá!!! Tohle proběhlo Vědmi hlavou v okamžiku, kdy pod nohama naposledy ucítila střechu. Pak už jen letěla a všechny myšlenky se omezily na pouhé Áááááááááá!!

Let se zdál být nekonečný, ale to zdaleka nebyl. Voda ji pohltila dřív, než by se jí to zamlouvalo. To "jezírko" bylo překvapivě hluboké.

S prskáním a kýcháním se Vědmi vynořila nad hladinu. Když se ujistila, že má nějakým zázrakem brýle pořád na nose, rozhlédla se okolo. A na břehu uviděla zmáčenou Mariku.

"Co-" začala, ale Marika ji přerušila: "Máš na ty hloubkový pumy povolení?" 

Když viděla, jak na ni přechodná obyvatelka jezírka nechápavě zírá, pokračovala: "Na to, že máš jen šedesát kilo, jsi celkem slušná nálož, drahá. Mírumilovně jsem si čistila lopatu, když tu najednou vidím stín. Kouknu nahoru. Nejdřív si říkám - Co to tam letí? No a než si odpovím… CÁK! Vysvětlení?"

Vědmi se oklepala od bahna a žabince, a zatímco jí Marika pomáhala na břeh, začala vyprávět: "Nikdy bys mi nevěřila, ale…"

***

Jak to bude dál?

* - hlášky z Game of Thrones. Je mi jasný, že bych na to v takové chvíli opravdu myslela :D