"Nesnáším svý příbuzný!" - část 20.

Hellou!

V rekordně krátkém čase přicházím s novým článkem!

Naposledy zde NSP přibyla snad někdy v srpnu, že? Od té doby jsem k tomu dopisovala neskutečně pomalu - v rychlosti dvě/tři věty za měsíc. Přišlo období, kdy jsem s tím chtěla skončit úplně. Což znamená, že jsem své předsevzetí (že to dodělám během roku 2014) nesplnila.

No, když na to tak koukám, od konce jsem opravdu nedaleko, takže s tím teď seknout nemůžu, že jo...

Dnešní část je relativně horká, včera dopsaná a dnes zkontrolovaná. A děj zde začíná oproti předchozím částem nabírat opravdu rychlý spád. Vsadím se, že jste to asi nečekali :D

Minule jsme skončili zde: "Já to viděla, takže u toho být nemusím, že..." zamumlala suše Vědmi a odešla si sednout na schody před domem.

---

Luna probrečela celý zbytek dopoledne. Nebyla s ní vůbec řeč, ač se ji obě kamarádky snažily přesvědčit, že to byl jen králík a ne blízký člověk.

"Podívej, můžeš být ráda, že jsem z té tvé příšery neudělala oběd!" konfrontovala ji tvrdě Vědmi se svými myšlenkami, když už měla opravdu co dělat, aby nevybouchla kvůli Luninu fňukání. Ta jí jen věnovala nakvašený pohled a odběhla někam pryč. Vědmi si pomyslela něco o duševní nevyrovnanosti a unaveně se svezla na schody.

"Myslíš, že by bylo moc nevhodný, kdybych tomu králíkovi udělala náhrobek 'Spi a neotravuj!'?" objevila se před ní zničehonic Marika s lopatou.

"No ještě ty to připomínej…"

"Chcu odlehčit atmosféru."

"Proč? Proč já? Proč jsou okolo mě samý citlivky a lidi s tak malou výdrží?"

"Ona tu potvoru měla přece ráda, co se divíš?"

"Zahrabala jsi to hluboko?" zeptala se Vědmi po chvíli. "Mám pocit, že jeden duch stačí…"

"Myslela jsem, že na takový věci nevěříš," podotkla trochu překvapeně Marika a otázala se: "Proč tě napadlo, že tu je nějakej duch?"

Blondýna se opřela bradou o kolena a, zatímco si pohrávala s párajícím se švem na tenisce, řekla: "Ten květináč. To, co jsem viděla v zrcadle. A konečně - ta bílá potvora. Jsme tady přece samy, no ne? Buď teda máme nějakou šílenou kolektivní halucinaci, nebo je v tom duch!"

"Až dodneška," začala Marika pomalu, "jsem docela obdivovala ty tvoje skvělý racionální dedukce. Ale teď, a to se omlouvám, ti to musím říct - Vědmi, hrabe ti." Na závěr se trochu škodolibě uchechtla.

"Ach, ty duše nevěřící…," zamumlala Vědmi a zvedla se. "Je libo kafé?"

"Ne, musím dojít schovat tu lopatu. Anebo jinak, jdu si s tím někde pohrát. Prostě - kafe nechcu, dík."

Vědmi se za odcházející kamarádkou chvilku koukala a pak se zamumláním: "Vždyť já už na ten čaj stejně nemám chuť…" odešla také. Když vyběhla do patra, zamířila do ložnice, kde znaveně odpadla do postele. Obličejem napřed.

Jak tak vdechovala částečky prachu z deky, studovala zblízka strukturu jejích vláken a snažila se hlavně nemyslet na události uplynulých dní, zaslechla, jak někdo pootevřel dveře. Marika to zaručeně být nemohla, tu slyšela i přes zavřené okno venku nadávat, takže…

"Co zase chceš, Luno?" zeptala se znuděně a posadila se. "Jestli mi jdeš říct, že jsem chladný a bezcitný prase, jen do toho, dneska jsem to slyšela jen jednou…" 

Jenže Luna mlčela. To bylo nadmíru podezřelé, uvážíme-li, že dokázala jet na jeden nádech nepřetržitě půl hodiny. Možná je to tím králíkem… odtušilo chladné a bezcitné prase… totiž Vědmi. Nahlas řekla pouze: "Tak aspoň zavři, ne?"

Zaznamenala toho dne již další divnou věc - Luna poslechla a dveře zavřela. A bez protestů. Dokonce… dokonce i zamkla…

"Hej," zeptala se Vědmi trochu ostřejším tónem, "co blbneš?" Něco jí na ex-králíkově majitelce nesedělo. Ten prázdný pohled. A co to drží za zády? A hlavně… od kdy má Luna tmavé oči?

Vědmi začala tušit, že tady něco smrdí. Seskočila z postele a došla ke dveřím.

"Luno," zeptala se znovu, "kde je sakra klíč?" Jo, tohle smrdělo. Pomalu se otočila.

A včas uskočila ostrému noži.

***

Jak tohleto dopadne...?