"Nesnáším svý příbuzný!" - část 16.

Hellou!

Mám dnes totálně skvělou náladu, ačkoli ležím doma s nafouklými uzlinami pod pravým uchem :D Jde mi o to, že mám teď v podstatě dva týdny oddechu od školy = tři dny mám zůstat doma jakožto nemocná, čtvrtek státní volno, pátek ředitelské volno a pak týden Anglie. Nu, bude dopisování až nad hlavu...

Ale snažím se všechno brát z té lepší stránky, protože jsem dneska po obědě dopsala konečně tak akorát dlouhou část "Nesnáším svý příbuzný!", abych ji tu mohla dnes zveřejnit.

Mínění, že je to blbost, mě sice již opouští, ale i tak se stále drží připraveno zasáhnout.

Dnešní část mi připadá tak trochu jako výplň, ke všemu podivně napsaná. Ale to si myslím já :D

Minule jsme skončili tady: Marika si svou kamarádku změřila pohledem a na půl pusy pronesla: "Jsi zlá."

"Já vím," řekla blondýnka spokojeně a prohrábla si vlasy. Konečně to začalo vypadat, že se z "téměř vraždy květináčem" vzpamatovala.

---

Odpoledne strávily všechny tři na zahradě, kde se rozhodly si zahrát volejbal dvě na jednu - nutno podotknout, že Luna byla mizerná spoluhráčka. Nebýt jí, Vědmi by rozhodně neskončila tolikrát na zemi kvůli vychytání Maričina destruktivního smeče.

"Já budu ráno celá bolavá!" prorokovala kvílivě večer, zatímco se opatrně převlékala do pyžama. "Jo, jak vypadaj záda?"

"Padesát odstínů modré a zelené," řekla Marika, které dělalo problém udržet vážnou tvář. "Zkus to napsat, to by vydalo na víc než tři knihy."

Vědmi po ní mrskla ponožkou a upadla do postele. Do tohoto dne volejbal nesnášela, teď si ale byla jistá, že ho bude do konce života nenávidět. Jak to říkala jedna její spolužačka? Volejbalem k trvalé invaliditě? Přibližně tak…

Odložila si brýle vedle lampičky, a jakmile ji nic netlačilo do obličeje, téměř okamžitě usnula.

Po dlouhé době se jí zase jednou něco zdálo. Stála na nějakém balkoně, oblečena v dlouhých splývavých fialových šatech a koukala jen tak do nikam. Najednou k ní někdo zezadu přistoupil a objal ji. Nechala si to líbit, zavřela oči a trochu se k neznámému přitiskla. Pak se otočila a on ji políbil. Bylo to tak krásné. Zadívala se mu do očí…

"Šmarjápannokurnikšopapes! To bylo hnusný!!" vyjekla a prudce se posadila na posteli, čímž vzbudila Mariku, usnuvši u Zkrocení zlé ženy.

"Co řveš?" zeptala se Marika rozespale.

"To je jasný, to bude těma špagetama! Už mi z nich začíná parádně šibat!" kníkala Vědmi.

"Tak co je, sakra?!"

Vědmi s výrazem ála Buddha Marice oznámila: "Právě jsem byla ve snu téměř vobtáhnuta Reinim Heydrichem. Snad mě teď omluvíš, jdu si nejen udělat kompletní obnovu paměťového centra, ale radši i preventivně vykoupat mozek ve vitriolu." Poté se zvedla a odešla do koupelny.

***

Musela si několikrát opláchnout obličej ledovou vodou, aby se aspoň trochu probrala. Chvíli na sebe zírala do zrcadla, pak se opřela lokty o okraj umyvadla a schovala hlavu do dlaní.

"Nyaaa… proč furt já…?" zakňourala. Probleskla jí myslí vzpomínka, jak se naivně domnívala, kdoví jak to nebude skvělé, když zdědila dům po bohaté příbuzné. Jak bude moct před kamarádkami hrát machra. A ne to, že se bude tak šíleně stydět, když bude číst dopisy, které její "drahé prapratetičce" poslal jeden z nácků nejhorší pověsti.

Ještě jednou něco zakňourala a řekla si, že bude asi nejlepší jít zpátky do postele. Zvedla se a vykročila ke dveřím.

Najednou se zarazila a otočila se zpět k zrcadlu, protože jí zkrátka na tom pohledu něco nesedělo.

Šíleně se lekla a divže neuklouzla a nezlomila si vaz, jak uskočila dozadu.

Protože to, co se na ni dívalo ze zrcadla, rozhodně nebyla nevyspalá rozcuchaná blondýna s fialovými kruhy pod očima*.

Málokdo by dokázal snést nenávistný pohled své mrtvé příbuzné.

***

Takže... napsat ten Vědmin/můj sen bylo největší utrpení :D

* - já tak vážně vypadám, když se jdu v noci třeba napít :D

Mám tu takovou malou poznámku pro Ilíu, která se mě už několikrát ptala, "jak můžu o tom jejich dítěti mluvit tak klidně?" Prozradím ti to, amíga - takhle :D (nyní omluvte tuto k ději se nehodící poznámku...)