"Nesnáším svý příbuzný!" - část 15.

Hellou!

Tak jsem tu s dalším pokračováním povídky "Nesnáším svý příbuzný!" :D

Víte, zase mám to období, kdy se proklínám, že jsem to začala psát. Momentálně mi to přijde jako strašná pitomost a nechápu, proč jsem ten sen rozváděla. No, ale snad to brzy vystřídá pocit, že je to vlastně docela čitelná ptákovina, že...

A zjistila jsem další věc - že by vlastně bylo docela zajímavé, kdyby se něco takového mé rodiny opravdu týkalo. Neříkám, že super, říkám, že zajímavé.

K dnešní části - vypadá to na takovou...slepou výplň. Nicméně, snad to tak hrozné není.

Minule jsme skončili tady: Vědmi ze sebe chvíli nemohla vypravit ani hlásku. Opřela o blízký stolek a roztřeseně řekla: "Tak to je síla, když už se mě snaží zabít i kytky…" Pak se jí celý svět rozmazal…

---

Ucítila na čele cosi studeného a zavrčela nějaké sprosté slovo.

"Dobrý, žije," uslyšela nad sebou. Pokusila se otevřít oči, a když se jí to povedlo, uviděla nad sebou Lunu s mokrým kapesníkem.

"Jsem zas omdlela?" zeptala se zmateně.

"Tak trochu," ozvala se Marika, sedící vedle ní. "A předtím se tě pokusil zabít květináč."

"Nežer všechny houby, co najdeš," zavrčela Vědmi a trochu se zavrtěla.

"Zůstaň ležet!" varovala ji ustaraně Luna.

"Neomdlela jsem poprvé," upozornila ji Vědmi, "nemám se zvedat aspoň tak dlouho, než se mi zase srovná tlak. Jenom jste mě mohly taky položit na kanape, ta zem je hrozně tvrdá. Ale ke cti vám slouží, že jste mi aspoň podložily hlavu…"

Po malé chvilce se opatrně posadila a protáhla se: "Fajn, proč jsem podle vás teda omdlela?"

Marika ukázala na něco na zemi za Vědmi. Ta se otočila a uviděla hromadu hlíny, střepů a sem tam něčeho zeleného.

"To ti málem spadlo na hlavu," řekla Marika.

"To… musí jít nějak normálně vysvětlit… určitě to musí jít…," snažila se Vědmi přesvědčit nejen své kamarádky, ale hlavně sama sebe. "NEMOHLO to spadnout jen tak samo od sebe. Ne. Muselo… muselo to stát na hraně zábradlí a… hm… spadlo by to kdykoli!"

"Sama tomu nevěříš, co?" zeptala se Luna. Vědmi zavrtěla hlavou.

"Sakra!" zaklela Vědmi a zabořila hlavu do dlaní. Chvíli tam tak potichu stála, pak se najednou narovnala a s nuceným, dost křečovitým úsměvem řekla: "Mno… já mám celkem hlad. Pojďte některá do kuchyně se mnou, nechci si podpálit barák…"

Marika s Lunou se za ní podívaly, pak mávly rukou a odešly za ní.

***

"Chutná ti ten čaj?" zeptala se Marika.

"Jasně. Proč?" odpověděla Vědmi otázkou a usrkla si ze svého hrnku.

"A nezdá se ti, že jsi na něco zapomněla?" zamávala Marika ve vzduchu sáčkem malinového čaje. Vědmi na ni chvíli zírala a až pak si teprve všimla, že má v hrnku jen horkou vodu. Marika hodila sáček do hrnku, opřela se o kuchyňskou linku a řekla: "Zdá se mi, že jsi roztržitá víc než obvykle."

"To není pravda, já jsem úplně klidná!" rozhodila blondýna rukama a přitom omylem rozbila hrnek o zeď. "Možná ne tak úplně," dodala mírněji a začala hledat hadr, kterým by tu "pohromu" uklidila.

"Prý ne tak úplně," uchechtla se Marika, "teď mě poslouchej, ty ne-tak-úplně-v-klidu. Když jsi chystala vodu na polívku, nechala jsi ten hrnec přetéct a musela tě na to upozornit Luna. Nutno ještě podotknout, že jsi u toho celou dobu stála. Málem sis usekla prst, když jsi krájela brambory. Skoro jsi dostala infarkt, když mi spadla na zem poklička. A teď ten čaj. Hele, chápu, že po tom, co se ti dnes stalo, je to normální. Ale nesnaž se mi namluvit, že jsi v klidu. Na to jsem ti neskočila ani já... totiž, co to říkám? Ani Luna!"

"Nejradši bych se tu na to vykašlala, dopisy spálila a deník zahrabala," poznamenala otráveně Vědmi, zatímco si pohrávala se zbytkem hrnku. "Vlastně… co mi v tom brání? Nic. Až na to, že mě i začaly celkem zajímat detaily toho vztahu a hlavně - to dítě. Proč mě to zajímá? Sama nevím…"

Marika nic neříkala. Věděla, že když Vědmi jednou začne s hlasitým přemýšlením, nevnímá nikoho a nic jiného. Na druhou stranu byla občas lepší než audiokniha.

"Co se jí vlastně nakonec narodilo?" pokračovala Vědmi ve svých úvahách. "Kluk? A pojmenovala ho pak po svým mrtvým milenci? Nebo to snad byla holka? A… co se s tím dítětem pak stalo, že umřelo tak malý? Krucifix, pořád tolik otázek…"

"Domluvila?" zeptala se po chvíli Marika, když Vědmi dál nic neříkala. Ta jen neznatelně přikývla. Pak řekla: "Budu potřebovat ještě jeden čaj. Uvaříš mi ho?"

"Proč?"

"Protože tebe to nejspíš nezabije."

Tak tohle byl velice dobrý argument. Marika pokrčila rameny a chtěla se pustit do "díla", když se do kuchyně přiloudala Luna.

"Ehm… jen pro vaši informaci… jako abyste mi rozuměly…," nedokázala se Luna vymáčknout. Protože ale Vědmi vypadala, že po ní hodí některý ze střepů, které bývaly hrnkem, okamžitě si srovnala další věty a pokračovala: "Prostě se mi ztratil Pan Ťapka. Neviděly jste ho?"

"Z čeho myslíš, že bylo maso v omáčce na špagety?" zeptala se Vědmi uštěpačně. Nutně si na někom potřebovala spravit náladu. Luna chvíli nevěděla, co říct, pak si jen odfrkla a se slovy: "Blbouši…" opustila místnost.

Marika si svou kamarádku změřila pohledem a na půl pusy pronesla: "Jsi zlá."

"Já vím," řekla blondýnka spokojeně a prohrábla si vlasy. Konečně to začalo vypadat, že se z "téměř vraždy květináčem" vzpamatovala.

***

Tak co myslíte? Co bude dál? :D (jo, to tu už dlouho nebylo...)