"Nesnáším svý příbuzný!" - část 14.

Hellou!

Jsem tu zas dlouho nebyla, jak pozoruji. Nu, věci se měly takhle - prostě se mi moc nechtělo :D

Určitě mě chápete - teplo, sluníčko, venku je vůbec líp než v baráku... Navíc jsme znovuobjevila sérii her Commander Keen, co mám na počítači u sebe v pokoji, kam ale bohužel domácí WiFi nedosahuje :D

I přes to, že minulou část "NSP!" jsem přidala někdy v únoru, myslím, že si pamatujete, že to byl jeden velký ukňouraný EHM!

A dneska to nebude o nic lepší :D Dostali jsme se totiž k point of no return... pardon, špatný film. Samozřejmě chci říct k tomu druhému blivnému momentu, kde za mě musela jednu část napsat Marika (budu mrcha a prozradím, že jde o překlad dopisu). Ale na druhou stranu, od teď to začne mít aspoň trochu spád! :D

No, konec keců, dejme se do díla!

Minule jsme skončili tady: Zde deník končil. Luna zírala s otevřenou pusou, neschopná slova.

---

"T-to je naprosto…" hledala to správné slovo. Pak jen zavrtěla hlavou, zavřela deník a vyšla s ním z pokoje. Říkala si, že s tím asi půjde na vzduch a přečte si to ještě jednou. Snad, když bude mít dostatečně čistou hlavu, najde tam něco skrytého mezi řádky.

V hale se srazila s Vědmi. Ta ale kupodivu nenadávala, smála se místo toho jako měsíček na hnoji. Všimla si Lunina udiveného výrazu a dala se do vysvětlování: "Marika mě vyhodila. Glosovala jsem ten překlad, pořád jsem říkala, že asi budu blinkat, smála jsem se tomu, říkala jsem, že je to pořád to samé… znáš mě, že. Tak mě vykázala ven. Vlastně až tak slušně ne, ale… posloucháš mě vůbec? A co ti je, že se takhle tváříš?"

Luna nalistovala v deníku zápis, od kterého začala číst, a podala jej Vědmi. Obě sedly na schody a nic netušící Vědmi začala číst. Po celou dobu mlčely.

Za chvilku měla dočteno, deník odložila stranou a s pohledem upřeným někam do prázdna zašeptala: "To je ale pitomost…"

"Ty vrahu!" vyjekla Luna. "Jak můžeš něco takového tvrdit?!"

Vědmi si sundala brýle, promnula si oči a řekla: "Jednoduše. Mě nikdy nikdo nemiloval, nikdy jsem nebyla v tom a myslím si, že je blbost chtít si vzít život kvůli chlapovi. I kdyby mě něčí smrt tolik vzala, sebevražda by nic nespravila, což si ona potom uvědomila taky. Vždyť…zbývalo jí aspoň to dítě."

Luna mlčela. Pak ji ale něco napadlo.

"Ale… když teda nakonec měla přímého potomka, proč tohle tady nezdědil on?"

"Mohla ho přežít. To se taky občas stává, víš?"

"Dobře, jenže… ve vlaku jsi říkala, že ses na ni ptala babičky, protože tvoje máma už ji neznala. Co ti o ní řekla?"

Vědmi se na chvilku zamyslela a začala z paměti lovit napůl zapomenuté informace: "Říkala, že se u ní po válce jednou nebo dvakrát byla podívat se svou matkou, tedy její sestrou, a že si ji pamatuje jako takovou trochu divnou osamělou paní. Vůbec se nezmiňovala o tom, že by měla nějaké dítě.

I když… při poslední návštěvě je zaslechla, jak se hádaly. Prý něco na způsob - "Když už jsi nic neřekla o tom, že se ti narodilo dítě, mohla jsi nám nějak dát vědět o tom pohřbu! Pokud jsi nás na něm nechtěla, mohla jsem ti poslat aspoň vyjádření soustrasti!" "Nech mě, Anno. Není to tvoje starost!"… A potom že tam už nikdy nejezdili."

Obě seděly v naprostém mlčení.

"To je ale strašný," zamumlala Luna. "Nejdřív přišla o muže, který ji tak miloval, pak o dítě, které s ním měla, a nakonec se pohádala s vlastní sestrou, která s ní potom už nepromluvila."

Vědmi neřekla nic. Tohle byla jedna z mála událostí, co ji připravily o řeč.

"Co jé? Pět minut ticha za Lunin mozek?" ozvalo se z patra. Obě blondýny zvedly hlavu a uviděly Mariku, zvědavě se naklánějící přeš zábradlí.

"Mám hotový, jdu za váma," řekla a v mžiku byla dole. V ruce držela nějaký papír.

"Tak rychle?" probrala se Vědmi ze svého transu a nevěřícně si ji změřila pohledem.

"Šlo to samo, když mi do toho nikdo nehlásil, že jde blít," řekla Marika kousavě a podívala se na odložený deník. "Co to je?"

"To je něco, s čím ten dopis souvisí. Přečti si to, romantiku." S těmito slovy podala Vědmi Marice deník, otevřený na příslušné straně.

***

"T… to je úplně...," kníkala Marika a snažila se nenápadně si otřít oči.

"Ušetřím ti práci," řekla otrávená Vědmi, "je to neskutečně sladký, ach můj Satane, nemám slov, jak je to romantický… trefila jsem to?"

"Vra-a-hu!" zasyčela Marika. "Nemůžeš si aspoň jednou nechat ty svoje bezcitný řeči od cesty?!"

"Nemůžu, připadám si bez nich jako účastník románu z červené knihovny. Někdo to glosovat musí," odpověděla Vědmi s výrazem, který jasně říkal "FUJ!".

"Ehm," odkašlala si Luna, "můžu si přečíst ten dopis?"

"Na ten bych málem zapomněla!" luskla Marika prsty a začala číst.

"Moje nejdražší,

určitě už jsi musela slyšet, co se mi stalo. Nemusíš se ale ničeho bát. Ať už tím sledovali, co chtěli, nepovedlo se jim to a já jsem stále naživu.

Víš, když po mně ten chlap hodil bombu, myslel jsem si, že umřu. Myslel jsem na tebe a to, že tě tu nesmím nechat samotnou.

Tady v nemocnici jsem měl hodně času na přemýšlení. Celou tu dobu jsem myslel na tebe, na tvé oči a úsměv. Představil jsem si dokonce, že bych o tebe přišel navždy. To nemohu nikdy dopustit. Proto jsem zvážil všechny možnosti. Došel jsem k tomu, že s tebou chci být až do konce života, vidět, jak jsi šťastná po mém boku.

Jsem schopen se dát rozvést. I když je to možná příliš riskantní, nejsem si jistý, jak zareaguje Adolf. Ještě nikdo ze strany se o to nepokusil. Ačkoli... víc se bojím reakce Liny. Ani jsem se neodvážil domyslet, co mi udělá. Ale ty mi za to stojíš.

Už mi nezáleží na tom, co na to řeknou ostatní.

Nyní se musím zeptat - má drahá, vezmeš si mě?

tvůj Reini"

"Jdu zvracet!" řekla Vědmi, prudce se zvedla ze svého místa na schodech a chtěla odejít k nejbližší koupelně.

"Tak to teda ne!" vykřikla Marika. "Zůstaneš pěkně tady! Co ti to udělá?! Štveš mě s tím, víš?"

"Vím," odpověděla Vědmi a přišla o kousek blíž. "Možná by mi ten obsah ani nevadil. Je to docela hezký, ale já se prostě nedokážu přestat soustředit na to, kdo ty dopisy psal. Tolik lidí kvůli němu umřelo… Hele, nerýpala bych do toho tolik, kdyby se to netýkalo mojí rodiny. Vždyť stačilo málo a musela bych o něm mluvit jako o svém praprastrýci, sakra! Je mi z toho fyzicky špatně, jen na to pomyslím! Už tak mi stačí vědomí, že má příbuzná byla kolaborantská nacistická děvka! Nenávidím ji za to! Stačí vám to?!"

Marika se nadechla, že něco řekne, ale místo toho jen zařvala: "POZOR!" Vědmi se instinktivně podívala nahoru a rychle uskočila stranou. Na místo, kde předtím stála, dopadl s křápnutím těžký hliněný květináč.

Vědmi ze sebe chvíli nemohla vypravit ani hlásku. Opřela o blízký stolek a roztřeseně řekla: "Tak to je síla, když už se mě snaží zabít i kytky…" Pak se jí celý svět rozmazal…

***

Fuj, červená knihovna! :D A vůbec, Pilcherová (nebo-jak-se-ta-bába-píše), jděte se bodnout :D Díkybohu je tahle blivná část za mnou a já můžu vesele psát dál v pohodě a bez přestávek na čerstvý vzduch :D