"Svátek zamilovaných?"

Hellou!

Mám tu ke dnešku celkem dost hodící se povídku - "Svátek zamilovaných?"

Není to nijaká novinka, rozepsala jsem ji v únoru 2012 a strašně jsem se neměla k jejímu dopsání. Až loni o prázdninách, kdy jsem byla u tety ve Třech Dvorech (ty nejlegendárnější dva týdny zatím) a musela jsem poslouchat z vedlejšího pokoje nahlas puštěný OVRZ (nebo podobný výplach mozku), se ve mně něco hnulo a já to dopsala. S tím, že budu mít konečně specialpovídku bez dlouhého vymýšlení :D

Je to o mých původních spolubydlících, kteří byli oba vymyšlení, na rozdíl od dnešního složení (kdy je vymyšlen pouze Andy, ostatní jsou filmoví/knižní/historičtí vyvrhelové).

Jsem nemocná, stejně jako tehdy a dokonce i se stejnými příznaky :D

Prosím, užijte si to :D

---

Vědma byla zase jednou parádně nachcipaná. Její střeva prožívala třetí světovou válku a krk taky co chvíli vypovídal službu. Ležela si pěkně před televizí na rozloženém gauči, v jedné ruce kýbl a v té druhé ovladač. Víceméně bezcílně projížděla už podruhé všechny programy na televizi a alespoň v myšlenkách (jelikož se bála, že kdykoliv otevře pusu, něco z ní vyjde - a nemusel by to být zrovna hlas) nadávala, že "nic pořádnýho nedávaj".

Kluky vyštvala na nákup a už jen čekala, kdy se vrátí s tím, co po nich vůbec nechtěla a pošle je pryč znova. V jejich domácnosti panovala tvrdá diktatura, přičemž diktátorem byla sama Vědma. Věděla to až moc dobře, ale vždycky říkala, že jde o absolutismus. Matty a Ivy*, jak jim říkala (kvůli tomu, že se jí nechtělo chlapcům říkat jejich skutečnými jmény), byli téměř jejími otroky.

Ale otroci to byli pěkně naprd. Dělali, jen když se Vědma dívala a ani tehdy to nebylo pořádně. Často nadávala, že si na ně pořídí bič, ale to vypadali, že by jim to ani nijak nevadilo. O něco horší byla výhrůžka, že je pošle zpátky do jejich dimenze, kde momentálně nebyli zrovna vítanými hosty. Kvůli čemu, to nevěděla a ani nechtěla.

Už už si chtěla zhnuseně vykloktat šalvějovým čajem, ale její střevní mikroflóra zahájila zrovna docela tvrdou ofenzívu proti okupantským bakteriím, což ji vyhnalo na záchod. Když se vracela, posteskla si: "A to by si jeden myslel, že dnes, v době atomové, by tam měli už dávno dobojováno..." Praštila sebou na své improvizované lůžko a přepnula zpátky na Lvího krále, protože když pořádně nepracoval zbytek těla, měl by si mozek taky odpočinout u nějakého nenáročného filmečku.

Když Vědmě konečně přestalo hrabat z "Hakuna Matata, what a wonderfull phraaaaase...", ozvalo se několik opakovaných pokusů trefit se klíčem do dveří, což charakterizovalo, že se chalani navrátili z obchodu. Uchechtla se, když si vzpomněla, že Matty si pořád moc nerozumí se systémem odemykání v této dimenzi.

Jenže ve chvíli, kdy se pánům konečně povedlo dostat se dovnitř, jí zmrzl úsměv na rtech a jediné, nač dokázala myslet bylo: "Ty prasata si určitě zas neočistily boty!" Byl totiž únor a venku ležel snad metr sněhu. A chlapci, ze své domoviny na sníh nenavyklí, prostě nedokázali pochopit, že boty, mokré a špinavé od té šedivé břečky venku, se doma prostě čistí.

Do obýváku strčil hlavu Ivy. 

"Paní naše nejmocnější," začal jako obvykle - doma byl totiž básníkem - , "směli bychom vás poctít naší podřadnou přítomností?"

"Nech si to," umlčel ho Matty, původním povoláním válečník. "Se ptá, jestli tě nerušíme," přetlumočil Vědmě to, co chtěl jeho kamarád říct.

"Eh... proč ne," zavrčela Vědma a posunkem naznačila, že mohou vejít. Nejprve vstoupil Matty, po něm Ivy - oba však měli ruce za zády. Něco před ní schovávali.

"Co tam máte?" zeptala se Vědma lehce nabroušeně, protože krk byl ve stejném stavu jako před několika hodinami a mluvení jej nezlepšovalo. A navíc myšlenka, že si oba pánové koupili nějakou hovadinu, taky nebyla z nejpříjemnějších. Chvíli bylo trapné ticho a pak Ivy poklekl na pravé koleno.

"Žijeme u tebe poměrně dlouhou dobu," spustil a Vědmě začalo být jasné, že to zase bude na dlouho. "Doma jsme provedli několik špatností, kvůli kterým po nás naši krajané jdou. Ty jsi nás odtamtud zachránila a za to ti patří náš..."

"Chce tím říct," přerušil ho netrpělivě Matty, "že je dneska čtrnáctého února, jeden z těch vašich praštěných svátků, a nám bylo blbé ti nic nepřinést." Jakmile skončil, oba jako na povel ukázali, co celou dobu schovávali za zády. Matty donesl čokoládu v krabici ve tvaru srdce a Ivy květiny.

Vědma okamžitě zapomněla na své předchozí rozčilení a s dojatým výrazem převzala oba dárky. "No chlapi," zasípala nadšeně, "já vás prostě mi..."

V tu chvíli zezelenala a jen Mattym pohotově podaný kbelík zabránil katastrofě.

***

* - čtěte /Aivy/ (kdyby to někdo nepochopil...)

Chudáci... dnes už si nevzpomenu, kvůli čemu se nemohli vrátit zpátky... :D