"Nesnáším svý příbuzný!" - část 13. (speciální)
Hellou!
Je to pro mě hrozně nečekáné *ironie*, ale zase jsem nemocná. A tentokrát mám nějaké temno. Doma jsem už od začátku týdne a od té doby jsem napsala k několika svým povídkám v průměru větu, možná větu a půl.
A ještě jsem stihla rozepsat povídku Interview s nacistou. To je vám hovadinka... Mlč, elf -_-
V takových chvílích jsem ráda, že mám NSP! napsané na plus mínus ještě tak dvě pokračování (kromě tohoto).
Dnešní část je taková speciálnější proto, že se jedná o výňatek z té knihy bez titulu - tedy deníku, jak se zjistilo. A už po prvním zápisu mi z toho bylo tak nehorázně blbě, že mi musela podstatnou část napsat Marika (notorickej romantik :P). I když asi poznáte, u které části jsem to zase začala psát já :D Jsem opravdu rozpoznatelná :D
Minule jsme skončili tady: "Pokusme se domyslet událostí další sled," citovala Vědmi Iva Jahelku. "Přišel jí ten dopis, v hlubokém žalu jej však neotevřela a… zbytek rodiny se k ní přestal hlásit už nadobro. Zůstala na světě jen sama se svými myšlenkami a šíblo jí. Tadá, konec pohádky."
Po uložení nákupu šla Vědmi dobrovolně pomoct Marice s tím nejdůležitějším překladem a Luna se rozhodla, že se podívá na tu knížku bez titulu. Vzala Pana Ťapku a šla se zašít do "své" ložnice. Uvelebila se vedle postele a namátkou knihu otevřela.
***
18. květen 1942
Doktor mi dnes potvrdil to, co jsem tolik chtěla slyšet - jsem v jiném stavu! Takové štěstí! Nemohu se vůbec dočkat, až tu skvělou zprávu oznámím Reinimu. Není ani stínu pochyb, kdo je otcem. Bože, stále tomu nemohu uvěřit!
Ale… teď nevím. Mám mu to říct při první příležitosti nebo chvíli počkat? Proč to musí být tak těžké? Nedokážu se rozhodnout…
Volal mi, že pokud mu to práce dovolí, přijede za mnou. Ach, nemohu se dočkat, jak se bude tvářit…
22. květen 1942
Jsem tak pitomá! Proč, proč, proč?! Byl tu za mnou, ale já nenašla odvahu, abych mu to řekla! A přitom jsem to měla na jazyku! Jak dlouho jsem si to zkoušela o samotě před zrcadlem... a teď tohle?
Při příští návštěvě mu to musím říct! Bezpodmínečně!
Opravdu se těším, jak se na to bude tvářit. Čekám s ním rodinu a...určitě až se to dozví, požádá mě o ruku! A musí to být brzo, jako těhotná bych v šatech moc dobře nevypadala... A... budeme je vybírat spolu a jistě to bude ta nejkrásnější svatba v celé Říši! Já se tak těším.
A až to malé bude na světě a bude to kluk, tak ho pojmenuji po něm. To bude ono. Musím si nějak připravit, jak mu to říct.
25. květen 1942
Za pár dní za mnou nejspíš znovu přijede! Tentokrát už mu to musím říct! Bez jakýchkoliv vytáček!
26. květen 1942
Právě mi volal... že prý musí odjet na pár dní do Berlína. Je to škoda, tolik jsem se těšila. Ale slíbil mi, že za pár dní přijede. Co nejdříve a že pro to udělá úplně vše. A také se těší! Snad mě opravdu miluje, jak stále říká.
Jsem čím dál tím víc napnutější, co řekne na to, že se mnou čeká rodinu. Třeba to dítě bude mít oči po něm... A nebo po mně. Nebo se těším, až mi poroste bříško. Těším se úplně na vše! Čeká mě krásná budoucnost s mým milovaným. Je to úplně jako v pohádce!
27. květen 1942
Proboha! Ne! To nemůže být pravda! Někdo se prý Reiniho pokusil zabít! Nechápu to… Proč?!
A udělali to prý Češi. Stydím se za to, kdo jsem a že patřím k tomuto prokletému národu!
Jediným světlým bodem na tom celém je snad pouze to, že se jim to nepodařilo. Reini je naživu. Ale dochází mi velmi děsivá skutečnost - co bych dělala, kdyby mě navždy opustil? Neumím si představit život bez něj!
Bojím se, moc se o něj bojím…Mám takové strašné tušení, že…NE! Nesmím na to myslet! Potřebuji se nějak uklidnit. Jenže jak? Nedokážu se nezabývat myšlenkami na něj…
30. květen 1942
Nemám o něm žádné zprávy. Bože, prosím… ať to dobře dopadne…
3. červen 1942
Ach…zdá se, že snad nic není tak špatné, jak se může zdát! Navštívil mě dnes jeden z jeho spolupracovníků se vzkazem přímo od Reiniho - prý se nemám obávat, je na tom už daleko lépe a snad to nebude dlouho trvat, než se uzdraví úplně.
Vše se hned zdá krásnější… Jsem tak šťastná, že bych radostí i tančila…
4. červen 1942
Proč? PROČ? Proč to musel být zrovna on?? Opustil mě… Nikdy ho už neuvidím!
Tohle musí být zajisté jen nějaká hloupá noční můra! Nemůže to být skutečné! To… přece nejde! Snažím se věřit tomu, že se mi to musí jen zdát…
5. červen 1942
Můj život už nestojí za nic. Ze zlého snu se vyklubala ještě horší realita. Už nikdy se s ním znovu nesetkám. Už nikdy mě nepolíbí, nepřitiskne mě k sobě…
Reini, prosím, vrať se mi!
Nemůžu to utrpení už déle snášet. Udělám, co udělat musím… Snad se na onom světě sejdeme…
***
Zde deník končil. Luna zírala s otevřenou pusou, neschopná slova.
***
Taky nejsem schopná slova a navíc se mi zas chce z toho... ehm... je mi z toho špatně :D Jo, pokud vás ty zamilované pindy taky otrávily, věřte, že něco mnohem horšího na vás teprve čeká, mwehehehe :P
Komentáře
Okomentovat