"Nesnáším svý příbuzný!" - část 12.

Hellou!

A je to tu! Dámy se jdou šťourat ve vesnických drbech! :D

Mám takovou novinku - chci napsat bonusovou povídku k NSP. Děje se to týká celkem dost. Dovolím si dokonce prozradit, že to jezírko, kde chtěla Marika utopit Lunu na začátku příběhu, tam bude mít dost velkou roli.

Nuže, dejme se do díla, že...

Minule jsme skončili tady: Vložila opět dopis do knížky, prstýnek si ryze prakticky nasadila na jeden z volných prstů a i s Marikou vyrazila do ložnice.

---

Následujícího rána se Vědmi klasicky vzbudila nejdřív ze všech. Přemýšlela, zda své přítelkyně nechat spát ještě chvíli, ale smysl pro povinnost, to, že byla jejich hostitelkou a fakt, že už nezbyly k jídlu ani ty hnusné tatranky s prošlou lhůtou trvanlivosti, ji přiměl k tomu, že obě téměř doslova dotáhla do vstupní haly a vyšly na procházku do obchodu. Luna po cestě Marice, která měla co dělat, aby ji nezabila, pořád předhazovala, jak šla křovím a Vědmi tekly nervy. Ne z kamarádek, ale z toho, jak si připravovala otázky pro někoho, kdo by vypadal jako pamětník nebo aspoň něco věděl. Nicméně, jediné, nač dokázala myslet, bylo: "Jsem v háji!"

"A stejně si myslím…," řekla Luna, když došly do vesničky.

"Nepovídej," odtušila suše Marika.

"Že jsme se měly někoho zeptat, kde je tady obchod!" dořekla naštvaná Luna, dala si ruce v bok a pro zdůraznění svého rozhořčení si dupla. Bylo to trochu komické. "Chtěla jsem říct, že jsme se mohly zeptat, kde je tady obchod! Kdybys mě nechala domluvit…"

"Luno, jsi na provaz ještě víc než obvykle, víš?" ozvala se Vědmi poprvé za celou dobu. "Troufám si taky tvrdit, že máš z nás všech se svým orientačním smyslem nejméně co mluvit. A navíc, kdyby ses víc koukala okolo sebe, všimla by sis toho velikého nápisu Smíšené zboží na tom domě, ke kterému teď stojím zády."

Bez zdržování tedy vlezly do obchodu. Kromě nich a prodavače se tam nacházela pouze postarší paní, která se nemohla rozhodnout mezi dvěma křížovkami. Vědmi hmátla do kapsy pro nákupní seznam a začala se rozhlížet po prvních položkách. Stále však musela myslet na to, co tížilo její mysl.

Děvčata chvíli počkala, až paní opustí prodejnu a pak "velitelka skupiny" přistoupila se svým nákupem k pultu. Marika s Lunou řekly, že počkají venku, a když odcházely, zaslechly za sebou, jak se Vědmi ptá prodavače: "Prosím vás, chtěla bych se zeptat na tu paní, co bydlela v té vile u lesa. Ta, co nedávno umřela. Víte, byla to moje příbuzná a…"

Seděly na zábradlí mostu, házely do vody kamínky a Marika odolávala pokušení, aby tam nehodila i Lunu. Po delší době se k nim připojila Vědmi s nákupem.

"Co jsi zjistila?" zeptala se Luna. Slezly ze zábradlí a vydaly se a cestu zpět.

"Někdy překvapuji i sama sebe," řekla Vědmi, "s tím, jak se mi daří z lidí dostávat pomalu i to, jaké mají na sobě spodní prádlo a ani jim to nepřijde podezřelé… Ale chvíli mi trvalo, než jsem ho přesvědčila, aby mi řekl i něco z větší minulosti, tedy z období protektorátu…"

"Nenapínej nás," vyhrkly zbývající dvě zároveň.

"Takže…ta vila před válkou prý patřila nějaké bohaté židovské rodině," začala Vědmi pomalu, "ale v devětatřicátém je vystěhovali a zabavili jim majetek. A v říjnu 1941 se sem nastěhovala ona. A Heydrich ji tu i několikrát navštívil. Nezřídka tady prý zůstával i na noc." Chvíli si urovnávala další věty a pokračovala: "Otec toho chlápka z obchodu prý v té vile pracoval jako zahradník a jednou, když zastřihával živej plot… nebo co že to vlastně prováděl, je viděl, jak se s ní Heydrich před odjezdem loučí. Vydržte, chce se mi zvracet."

"Ty to kazíš!" řekla napůl dotčeně Marika.

"Ehm…nechej mě domluvit, ja?" odvětila Vědmi. "No, když její milenec odjel, všimla si zahradníka a že mu prý i smrtí vyhrožovala, jestli se někde zmíní o tom, co viděl. Údajně to byla hrozně arogantní ženská, co si myslela, že je něco navíc jen proto, že o ni projevil zájem sám protektor. A pak… pak se všechno začalo měnit. Nejdřív - atentát. Byla z toho prý totálně na prášky a chovala se hrozně roztržitě. Dokonce se vážně rozmýšlela, že za ním pojede do Prahy. Nakonec si to ale z nějakého neznámého důvodu rozmyslela."

"Co byl pak?" zeptala se Luna zvědavě a zaujatě.

"Řekla bych, že tohle musíš vědět i ty, Luno. Asi osm dní po atentátu umřel a jí se naprosto zhroutil celý svět. Chodila po domě jako tělo bez duše od ničeho k ničemu. Úplně se uzavřela do sebe a to jí zůstalo. Víc jsem z toho chlápka nedostala, protože do toho vlezla nějaká madam se dvěma dětmi, které tam začaly dělat apokalypsu," zakončila své vyprávění.

"T… to bylo smutný," vydechla Marika. "Sakra, tak moc bych se chtěla dozvědět podrobnosti…"

"Pokusme se domyslet událostí další sled," citovala Vědmi Iva Jahelku. "Přišel jí ten dopis, v hlubokém žalu jej však neotevřela a… zbytek rodiny se k ní přestal hlásit už nadobro. Zůstala na světě jen sama se svými myšlenkami a šíblo jí. Tadá, konec pohádky."

***

Nakonec si dovolím malé prohlášení - buďte rádi, že nemáte šajna, co bude dál :D A i když někdo možná máte, stejně vás to nejspíš překvapí :D