"Nesnáším svý příbuzný!" - část 11.

Hellou!

Chm... měla bych se stydět -_-

Poslední článek jsem přidala někdy začátkem měsíce a pak jsem tu na to skoro hodila bobek. No jo, to pololetí... mé mozkové závity bolí a volají po pomstě na učitelích :D

Ale!! Velké, silné, červené a kurzívou napsané Ale!!

Mám v zásobě dopsané "NSP!". Snažím se vyprodukovat co nejvíc smysluplného textu, který má navíc i nějaký děj a logiku, dokud to jde. Znáte tu *vložte sprosté slovo*, co se vydává za mou múzu, že...

Zjistila jsem šokující věc, a sice že už děj nepostává a dokonce se hnul!

Minule jsme skončili tady: Takové vyhlídce se nedalo odolat, a tak holky vykročily směrem ke knihovně.

---

"Jeden by neřekl, co se tu dá najít za poklady…," prohlásila Marika, když si prohlížela jeden z regálů, "tohle jsem si chtěla přečíst…tohle taky… jé, Villon!..."

"Souhlas," zamumlala Vědmi od Goetheho Fausta, kterého si sice již zapsala do čtenářského deníku, ale nečetla to. Respektive četla, ale jen metodou rychločtení. Tedy extrarychločtení - každou třetí stránku ve své čtečce. Nebylo to až tak nudné, jak usoudila z verze v němčině, kterou měla na zmíněné čtečce k dispozici.

Když už to vypadalo, že celé dílo sfoukne ve dvaceti minutách i s rezervou, ozvala se Marika: "Hele, tady je knížka bez titulu! Ale je dost vysoko… Vědmi, mohla bys?"

Jmenovaná založila místo, kde přestala číst, náušnicí a šla pomoct Marice, která nejen že neměla vysoko položená místa příliš v lásce, ona na ně ani nechtěla lézt.

"Skřítku," neodpustila si ještě rychlé rýpnutí, bylo jí totiž jasné, že kamarádka tam asi navíc ani nedosáhne. Ta jen odpověděla kapku jedovatě: "Ty tři centimetry navíc asi dělají hodně, co?" Vědmi se tomu zasmála a vylezla na stolek, neboť knížka se nacházela ještě o kousek výš, než by dosáhla normálně i ona.

"Mám ji!" vykřikla a zamávala knížečkou nad hlavou, což ji ale poněkud vychýlilo z už tak křehké rovnováhy, podjela jí noha a ve snaze se něčeho zachytit a svůj pád zbrzdit na sebe shodila ještě několik svazků.

Marika se jí ani nesmála moc nahlas, místo toho zasedla na zem vedle ní a vzala knihu bez titulu do rukou. Když ji chtěla otevřít, vyklouzla z ní obálka a dopadla mezi hromádku shozených knih.

"Skvělý," zavrčela Vědmi sarkasticky, "ty blbý dopisy mě nepřestanou pronásledovat…"

"Počkej, neodsuzuj to hned," zarazila ji Marika a se zvědavostí otočila obálku, "tenhle je neotevřenej. A… trochu těžkej."

"Dobrá, tohle by mohlo možná i stát za prozkoumání, když jsme vlastně první po nějakých sedmdesáti letech, kdo si ten dopis přečte," řekla Vědmi a stáhla si z ukazováčku prstýnek-dráp, kterým otevírala vlastní dopisy. Otočila obálku o 180°, zasekla dráp za okraj a potáhla. V tu chvíli něco vypadlo na zem a zamířilo si to pod jeden z regálů.

"CHYŤ TO!" zařvala, načež Marika vyskočila a chytila věcičku těsně před tím, než by nenávratně zmizela v temném prostoru mezi regálem a podlahou.

"Mám ju, mrchu," řekla a vítězně zvedla sevřenou pěst se zmíněnou "mrchou".

"Fajn, ale co TO vlastně je?"

Marika otevřela pěst a naskytl se jim pohled na zlatý kroužek se vsazeným diamantem. V knihovně zavládlo hrobové ticho, které po chvíli přerušila Vědmi svou replikou hodnou Luny: "Váu… to je zásnubní prstýnek…"

"No ne. Zdá se mi, že se tenhle vztah rozvinul trochu víc," zamyšleně uvažovala Marika a prohlížela si prstýnek proti světlu. "Jenže… vždyť Heydrich už jednu ženu měl, ne? A…"

Vědmi zatím zběžně pročítala dopis. 

"Podívej se na to datum," ukázala dopis kamarádce. "2. června 1942 - to bylo dva dny před tím, než umřel. Tohle je poprvé, kdy cítím fyzickej zájem o překlad některýho z těch dopisů. Co jí asi napsal… a proč to neotevřela?"

Ještě chvíli se rozhodovaly, co s dopisem, až Marika řekla: "Je deset a já bych už i celkem šla spát. Začneme s překladem ráno?"

"Ráno ne, musíme jít nakoupit!" vzpomněla si náhle Vědmi. "A zkusíme se zeptat někoho ve vesnici, co se o mé prapratetě povídalo. Sice nevím, jestli to opravdu chci vědět, ale co tím můžu ztratit?"

Vložila opět dopis do knížky, prstýnek si ryze prakticky nasadila na jeden z volných prstů a i s Marikou vyrazila do ložnice.

***

Tak, snad se vám to bude číst takhle líp. Pokud by s tím měl někdo problém, ozvěte se.