"Nesnáším svý příbuzný!" - část 10.
Hellou!
Tak se mi zdá, že jsem právě trhla osobní rekord v počtu uveřejněných částí povídky na pokračování :D No vážně, kdo by(ch) čekal(a), že se dopracuji až k části číslo 10...
Trochu se kaji, že poslední část jsem uveřejňovala ještě loni v listopadu. Chudáci tatranky, takhle je zepsout... :D
Vůbec jsem v posledních dnech nějak víc psala.
A už vím, co si dám za (opožděné) předsevzetí - musím letos dokončit, když už ne NSP, nějakou delší povídku! S tím NSP mám ale nadějné vyhlídky, protože se dostáváme do části ještě záživnější! (POZOR!! SPOILER!! Možná přijde i duch :D )
Tak, páneček elfíček si pustil hubu na špacír už dostatečně a já se dostávám k podstatnému.
Minule jsme skončili tady: Když Vědmi zahlédla, že Marika mává ve vzduchu překladem dopisu, znechuceně odložila ožužlanou tatranku poloviční velikosti na kuchyňskou linku a řekla: "Já dojedla…"
Zamířila ke schodům a celou cestu si vyčítala, proč měla ten blbý nápad lézt pod tu postel a poté ten ještě blbější o přeložení všech dopisů. Ne že by snad neměla pochopení pro vzplanutí láskou, ale bylo by to mnohem snesitelnější, kdyby nešlo o její prapratetu, Heydricha a vůbec kdyby se jí to nedotýkalo ani okrajově. Navíc se jí pořád na mysl dotírala ta myšlenka, že asi nezůstalo jen u psaní dopisů…
Otřásla se a zastavila, aby se konečně rozhodla, kam vlastně půjde. Po předchozí cestě jejích myšlenek měla silné nutkání zalézt na záchod a potupně se v kleče rozloučit s půlkou tatranky. Naštěstí o sobě mohla tvrdit, že je i docela silná povaha - a kdo by jí taky držel vlasy -, tak si řekla, že nejlepší bude přímá cesta do postele. Snad brzo usne a přijde na jiné myšlenky…
Marika mezitím dole v kuchyni dočetla Luně svůj dosti zdařilý překlad. Schválně u čtení přeháněla, přehrávala, a vůbec z toho dělala perfektní frašku*. Obě dvě se co chvíle řezaly smíchy. Překladatelka pak nechala Lunu samotnou v kuchyni a vydala se hledat Vědmi.
Měla štěstí a svou kamarádku zastihla na půli cesty do ložnice - což bylo způsobeno jistě tím, že se Vědmi trochu zasekla u sušených růží ve váze a mlsně přemýšlela, jaké asi musely být, když byly čerstvé, a jestli by je bývala mohla zlikvidovat.
"Už zase?" zeptala se Marika trochu rýpavým tónem. Vědmi jí kdysi sežrala růži, kterou dostala k narozeninám. Ne, že by to bylo vadilo, ale od té doby si nenechala ujít jedinou příležitost, aby to kamarádce nepřipomněla.
"A nech si to," mávla růžížerka rukou. "Snad si můžu dovolit taky nějaký příjemný myšlenky, aniž by se mi z nich vzápětí chtělo zvracet."
Marika zavrtěla hlavou a řekla: "Potřebuješ pročistit hlavu. Pojď, jdeme prohrabat knihovnu. Třeba tam bude něco čitelnýho."
Takové vyhlídce se nedalo odolat, a tak holky vykročily směrem ke knihovně.
***
* - narážka na mé dramatické čtení Maričiných povídek na táboře o poledním klidu. Když říkám dramatické, myslím opravdu DRAMATICKÉ :D Kdyby sem Marika zašla, mohla by dosvědčit :D
Dnešní část je opravdu VELICE krátká, ale aspoň něco.
A otázka dnes totálně mimo téma - proč páchám mozkovou sebevraždu a čtu tyhle povídky??? (vidíte, zanechává to následky i přes to, že je to zglosované) :D To bolí *ouch!* :D
P.S. - já růže opravdu a doslova žeru :P Tak!
Komentáře
Okomentovat