"Nesnáším svý příbuzný!" - část 9.

Hellou!

Tak, nejprve bych chtěla oznámit, že zítra píšu slohovku (vyprávění), neznám téma a budu to muset napsat bez konceptu. Já neumím napsat krátkou, s postupně se zvyšujícím napětím, povídku! Krátká je u mě strana ve Wordu, což je při velikosti mého obvyklého písma strana a třičtvrtě A4. To dopadne...

Tak jsem dnes sedla ke klávesnici s tím, že napíšu aspoň kousek k "NSP!" (Marika říká, že jí ta zkratka připomíná NSDAP...). Ach, šlo to až podezřele dobře a vylezla mi z toho docela obstojně dlouhá publikovatelná část! O_O Zbožňuji slovní průjmy...

Minule jsme skončili tady: Odešla a Vědmi povzdechem zvedla ze země fotku, která byla ještě před chvílí předmětem debaty. Znovu si ji prohlédla a řekla: "Jop, tady se asi ještě dozvím věcí…"

---

"Ne! Ne! NE! A ještě jednou NE!"

"Luno, probohatvýho, já chci jenom vědět, co SAKRRA znamená Allerliebste!"

"No a co! Já jsem vám s tím pomáhat nechtěla! A ani jsem nechtěla vědět, co prováděla Vědmina praprateta zamlada!"

"Satane, ty ji vidíš! Ona jak je blbá, tak je… Luna!"

"HEJ!"

Vědmi, která tuhle ostrou hádku mezitím vleže sledovala, jen znuděně prohodila: "Allerliebste znamená ze všech nejroztomilejší a já asi brzo budu blejt. Je to všechno tak sladký, až mě brní zuby." Zakryla si obličej dlaněmi a zavyla předstíraným utrpením. Jeden by řekl, že byl Heydrich trochu originální, když už nic, tak aspoň ve vyznáních lásky. Ale to leda kulový.

Holky už přeložily asi čtvrtý dopis - šlo jim to obdivuhodně rychle. Nicméně, všechny stály podle Vědmi za nic a možná za ještě míň. Navíc Luna přestávala spolupracovat, Marika chytala vražedné cukání a Vědmi sama? Ta zdechala kvůli té přemíře romantiky. Bylo to i na ni, ačkoli přetrpěla celý Nový měsíc hrdinně až do konce, moc.

Protože si jí předtím nikdo nevšiml, zakňučela hlasitěji. Ostatní z "překladatelek" byly ale příliš zaujaty svou malichernou hádkou, že ignorovaly i toto. Vědmi si ještě jednou letmo pročetla jeden z překladů, pak se zvedla a znechuceně odešla.

Došla do ložnice, vzala z nočního stolku pár fotek, které předtím našla zároveň s dopisy, prolezla oknem na střechu a zasedla na místo, o kterém si myslela, že se jí nepovede sklouznout dolů. Byl poměrně teplý večer a červené světlo západu slunce navozovalo krásnou romantickou atmosféru.

"I ty jsi proti mně, Oskare?" řekla si napůl pro sebe otráveně Vědmi. Chvíli se koukala někam do blba a pak vzala do ruky jednu z fotek. Zrovna tu, na které byli "Reini" a Vědmina praprateta v romantickém objetí. Chvíli se na ně dívala a pak si odfrkla: "Už chápu, proč mi tě rodina zamlčela, kolaborantko… Fuj…"

Seděla na střeše ještě nějakou dobu po západu slunce, a když se už citelně ochladilo, zalezla zpátky dovnitř. Vzhledem k tomu, že se její střeva rozhodla pro zopakování svého klasického orchestrálního díla poeticky nazvaného Hladovka, seběhla schody bez jakéhokoli přizabití se a střihla to do kuchyně, kam si po příjezdu nastěhovaly tašku s referátem do chemie… totiž s oplatkami různého vzhledu a složení. Nicméně, tyto podezřelé předměty byly jediným jídlem v domě.

"A dost! To, že tenhle blivajz vydržím na školním výletě, ještě neznamená," pronesla Vědmi, jakmile vešla do kuchyně, "že to budu jíst i tady! Na školních výletech navíc máme nárok na teplej oběd, a když už nic, tak aspoň špekáčky k večeři na ohni před chatkou! A navíc se to totálně nehodí k prostředí! Všichni předchozí majitelé domu se musí v hrobě otáčet! Ne, přímo rotovat! Zítra vyrážíme bezpodmínečně na nákup!"

Jakmile udělal pauzu, aby se nadechla a nadále pokračovala ve své plamenné samomluvě, ozvalo se vedle ní: "Ahoj, Vědmi."

Ta se lekla tolik, že doslova nadskočila. Když si všimla, že ji pozdravila Luna, sedící s hrnkem instantního kapučína u malého stolu, řekla jen: "Jaj, ty jsi ale… Luna. Jsi mě mohla aspoň upozornit, když jsem přišla…" Mezitím si rozbalila jednu arašídovou tatranku a zakousla se do ní.

"Ten tvůj proslov byl tak zajímavý…," odpověděla jí Luna, "a navíc totálně nepřerušitelný."

Chvíli bylo ticho, jen Vědmi zamumlala cosi jako: "Bohové, to je ale hnus, ta tatranka…", když najednou vrazila dovnitř Marika, velmi podobná malému tornádu, a vítězoslavně vyjekla: "Přeložila jsem další!"

Když Vědmi zahlédla, že Marika mává ve vzduchu překladem dopisu, znechuceně odložila ožužlanou tatranku poloviční velikosti na kuchyňskou linku a řekla: "Já dojedla…"

***

Já tatranky fakt nesnáším :D A nechápu, proč mi je Mutti balí všude, kam jedu :D Bojím se, že až pojedu znovu do Anglie (ups, spoiler), že se najdou v batohu taky :D

Taky nechápu, proč se na to ptám, když se dočkám akorát : "Super pokračování, nevím, co bude dál...", ale stejně - Co se asi stane?