Prokletá slohovka

Hellou!

Tak tohle je ona! Ta tisíckrát prokletá a zatracovaná slohovka, kterou jsme psali v pátek. A co jsem tu na ni tak nadávala.

Témata jsme se dozvěděli až v hodině a prý: "Můžete si kousek konceptu napsat, ale rozhodně ho nepište celý, ať to pak stihnete přepsat."

Učitelce slouží ke cti, že nám dala pak čas i v němčině. Témat bylo 5 a já si vybrala čtvrté, kde šlo o zapojení věty "Když jsem se probrala ze spánku a začala se rozhlížet kolem sebe, nemohla jsem uvěřit vlastním očím."

A to mi začalo v hlavě šrotovat naplno...

Nakonec z toho vylezlo tohle... ehm... tahle krátká asipovídka. Tedy vypravování, abych se držela charakteristiky slohovky.

Když už jsme u toho vypravování, kdo tam najde zvyšující se napětí, je buď opravdu dobrý nebo má něco s očima, protože já to tam fakt nenajdu...

Pracovní název (který se chystám změnit): Transport

---

Jsme na cestě už třetí den, bez vody a pořádného jídla, zavřeni ve vagonu, kterým se obvykle převáží dobytek. Nejspíš nikdo pořádně neví, kam jedeme, ale slyšela jsem nějaké neoficiální zvěsti o tom, že se odtamtud nikdo nevrátí. Já se do tohoto transportu dostala, když jsem u sebe v bytě schovávala svého nejlepšího přítele, kterému úřady objevily v původu nějaký "temný bod". Židovský pradědeček nebo tak. Nakonec se mu povedlo zmizet do Anglie, ale asi o týden později u mých dveří zazvonili příslušníci gestapa a že musím jít s nimi. Udal mě můj domácí.

Cesta se mi nejdříve zdála nekonečná, ale teď bych byla asi radši, kdybychom ještě jeli. Dveře dobytčáku se odsouvají a vojáci nás surově vyhání ven. Rozhlížím se - kde to jsem? Co je to tam za budovy? A co ten kouř? Jsou to snad nějaké továrny, kam půjdeme pracovat? A… kdo jsou ti lidé v pruhovaném?

Zazněl rozkaz: "Rozdělit se! Muži napravo, ženy a děti nalevo!". Jsme všichni poněkud zmatení, ale přesto poslechneme.

Když se naše početná skupina rozdělí, probíhá ještě jedno dělení. Myslím si, že je ale zcela náhodné. Vysoký důstojník SS si nás prohlíží a každému ukáže, že musí jít buď napravo, nebo nalevo. Mě poslal doprava, k té o dost větší skupině. Toto celé probíhá velmi dlouho, protože nás v transportu bylo hodně, a když to skončí, ujímá se naší skupiny několik strážců a odvádí nás pryč, směrem k těm budovám.

Jakmile jsme tam, scházíme po schodech do nějaké podzemní místnosti, která vypadá jako šatna. Je nám řečeno, že "podstoupíme pouze rutinní dezinfekci, máme se proto svléknout, pověsit si oblečení na věšák a zapamatovat si dobře jeho číslo, abychom po koupeli snáz našli své věci, pak se prý budeme moci opět připojit k ostatním členům rodin, kteří byli posláni na druhou stranu". Některým se to moc nelíbí a začínají protestovat. Strážci ovšem neváhají tyto "buřiče" okamžitě zbít. Já se tolik bojím, že raději poslechnu.

Vyfasujeme nějaké mýdlo a musíme se přesunout do vedlejší místnosti, do sprch. Přestává se to líbit i mně, protože stráže se při každé zmínce o sprchách tak divně uchechtávají.

Jsme nahnáni dovnitř. Je nás tu tolik… Já jsem docela malá a bojím se, že mě ta masa rozdrtí.

Nic se neděje. To už je divné každému. Děti pláčou, někteří křičí, někteří nadávají a jiní jsou k této situaci absolutně neteční. Mám strach.

Čekáme a pořád nic.

Najednou pociťuji podivný tlak na plicích, těžce dýchám a začíná se mi motat hlava. Celé mi to dojde, má nejhorší teorie se naplňuje - chtěli nás jen otrávit!

Ztrácím vědomí a padám… padám do tmy…

…

Když jsem se probrala ze spánku a začala se rozhlížet kolem sebe, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ležela jsem doma, ve své posteli a má obří kočka spala uvelebená na mých prsou, což byl nejspíš ten dusivý pocit. Tak se mi to celé pouze zdálo? Ach, bylo to tak živé…

Jsem tak ráda, že jsem se vzbudila…

***

Já se bojím, co za to dostanu. Je to pitomost, totálně improvizovaná a vařená z vody. A má to dvě verze, v jedné z nich mě pošlou doleva, k těm, co přežijí. Ale ta se mi nechce dodělávat...