Převelení - jednorázovka s Irmou

Hellou!

Byla jsem v pátek sama doma a zase jsem chytla páteční slovní průjem. Dopsala jsem kousek k NSP a dodělala jsem jednu takovou jednorázovku.

Vznikla už dřív, když jsem jednou prohledávala své poznámky a našla jsem tam jednu o tom, jak byla Irma naposledy převelena.

Dokončila jsem to někdy o půlnoci, proto se omlouvám za případné blbosti.

A protože se cítím, jako bych měla palec na pravé noze ve svěráku, rovnou to sem vrazím. Užijte si to a případné blbosti přejděte s nadhledem.

---

"Jste si OPRAVDU jist, že víte, kam jedete?" zeptala se Irma ještě jednou řidiče. Moc mu nevěřila, bylo mu asi osmnáct, to jest o jedenáct méně než jí. Ale ne každý zkoušku na řidičský průkaz skládal tak mizerně jako ona. V Březince to věděli moc dobře a proto ji nenechali jet samotnou. Dobrá, z Krakova do Düsseldorfu letěla, ale do tábora Mellern už musela dojet.

"Nemějte obavy," řekl voják pohodářsky. Irma se jen nervózně usmála, podívala se ven z okýnka a začala si všechno rekapitulovat.

Šla si zakouřit za krematorium číslo 2, jako obvykle.

Odhodila vajgl, jako obvykle.

Ale zatraceně neobvyklé bylo, že od toho malinkého vajglíku vznikl poměrně rozsáhlý požár.

Vůbec nevěděla, jak tak rychle přišli na to, kdo to udělal. Ano, chodila tam jediná. Ano, nechala tam zapalovač. A ANO, ta historka o vadné izolaci pecí byla hodně chatrná. Prostě si chtěla zajistit nějaké alibi.

Každý jiný by za tohle šel ke zdi. Jenže stačilo zmínit slova: "napíšu strýci Adolfovi", udělat smutný pohled a dostala se z toho jen s převelením do jiného tábora.

Ze začátku ji to štvalo. V Březince si našla mnoho přátel, nikoli však mezi ostatními dozorci, protože ti byli vadní. Kecy o nadřazenosti rasy jim vlezly nepěkně na mozek.

Když o tom tak teď přemýšlela, napadlo ji, že bylo vlastně dobře, že se narodila, kdy se narodila. V době, kdy se NSDAP chopila moci byla Irma už dospělá a měla zažitý pokus o demokracii. Spousta dozorců z Osvětimi a Březinky vyrůstala pod vlivem nacismu a v dětství se prostě výplach mozku provádí snadněji.

Přinutila se myslet na něco jiného, protože jakmile došlo na "strýcovu politiku", měla sklony nadávat. Raději začala přemýšlet o svém dětství. Jak to bylo tehdy krásné, nemuset se starat o nějakou pitomou válku a mnohokrát moci myslet pouze na sebe. Teď to nešlo. Viděla příliš mnoho, aby mohla myslet jen na sebe. Bála se, že by na to nikdy nezapomněla a oči všech těch chudáků by jí pronásledovaly ve snech už napořád.

Isaac. On byl hlavní důvod, proč se rozhodla pomstít aspoň trochu těm, pro které pracovala. Ach, bylo to strašné, když ho viděla mezi ostatními mrtvolami, nachystaného ke spálení. Všechny ty roky, které spolu prožili; to, jak si kdysi slíbili, že se jednoho dne vezmou; když si poté, co se Rosensteinovi odstěhovali do Hamburku, psali téměř pořád, tedy do doby, než na sebe ztratili kontakt…Nebo když o jedenáct let později on riskoval vlastní život, aby sehnal Irmě aspoň malý dárek k Vánocům. Bylo snad předurčeno, aby se tyto vzpomínky rozplynuly v těžkém černém osvětimském dýmu?

Nešlo to zastavit, Irma se rozplakala. Velmi tiše, jen slzy. Jen a pouze slzy.

Její řidič se naštěstí musel koukat na cestu, jinak by se nevyhnula otázkám stylu: "Je vám dobře, Fräulein Hauptsturmführerin?"

Nechtěla na to myslet, a tak veškerou svou pozornost věnovala pozorování toho, co se děje venku za oknem. Projížděli zrovna městem, od kterého to k táboru bylo už nemalý kousek. Podívejme, tam si hrají nějaké děti, asi na honěnou! Tamhleten pán je nejspíš děda některého z nich, když je tak hlídá. Eh, dva magoři v černých uniformách. Mám jim zamávat nebo zahajlovat? Proč já se k nim vlastně dala? I když, nutno přiznat, že v tom kabátu je v zimě celkem teplo.

Takovým myšlenkám se věnovala i nadále, když vyjeli z města. Bývala by se jim věnovala i dál, ale byly nevybíravě přerušeny.

"Mein Gott! To opravdu musíte vybírat každou díru, co jich tu je?" vyjekla, když odbočili z hlavní silnice na cestu k táboru, která svým povrchem připomínala polňačku.

"Promiňte, to se stalo poprvé," odpověděl klidně vojáček s tím neskutečně otravným pohodovým úsměvem. Irma rezignovaně vzdychla a chtěla se dál koukat z okna. Jenže první díra na cestě nebyla zdaleka poslední.

"Néé! Kam to jedeš! Uvědomuješ si, co vezeš za náklad?!" ječela už vyděšeně Irma. Nevypadalo to, že by to vojáčka vyvedlo z míry nebo že by ho to dokonce donutilo zpomalit. Kalil to dál, nejspíš s představou, že jede nějaké rallye.

Konečně - po spoustě projetých děr, nerovností a jim podobnému - auto zastavilo u hlavní brány koncentračního tábora Mellern. Tam už čekal scharführer Steinbrenner, "poctěn" funkcí uvítacího výboru. Popravdě - padl na něj los jen proto, že měl nejnižší šarži a ostatní esesáci se navíc radši poflakovali u teplých kamen v administrativní budově. Pracovní komanda se navíc měla vrátit stejně až za dlouho, tak všichni dozorci, kteří neměli v tu chvíli nic pořádného na práci, dali přednost nějaké "vnitřní aktivitě".

Steinbrenner už byl z dlouhého čekání znuděný a začínala mu být i zima, tak byl rád, když "se ta zatracená ženská konečně uráčila objevit". Stoupl si do pozoru, nebo se o to spíš jen pokusil (kvůli zimě) a zahajloval.

Irma, která vylezla z auta docela vyklepaná, ovšem z úplně jiného důvodu, jeho horlivost i celkem ocenila. Též se narovnala do pozoru a chtěla mu pozdrav oplatit.

Jenže plán se totálně minul účinkem a Irma tomu nedokázala zabránit. Seběhlo se to tak rychle. To, že z auta vylezla poměrně rychle, totiž jejímu poházenému žaludku ale vůbec neudělalo dobře, takže místo pozdravu se předklonila a…

…ohodila scharführerovi Steinbrennerovi boty zbytky své snídaně.

Není nad triumfální příjezd…

***

Už když jsem to vymýšlela, ptala jsem se sama sebe - proč já to Irmě vůbec dělám? :D

Taky se musím někdy rozhoupat a napsat něco s ní a Isaacem/Alexem. S kterým z těch dvou dřív?