"Nesnáším svý příbuzný!" - část 7.
Hellou!
Jsem tu s další částí "NSP!". Je to krátké, co jen bych dala za pořádný slovní průjem... ale ten mě bohužel chytá pouze v pátek...
No potřebovala bych slovní průjem i proto, že je mi zima na ruky a já se psaním rozehřívám.
Ačkoli... dneska jsem se rozehřála něčím jiným :D Zjišťuji totiž, že pokud se nezabrzdím, dokážu být pěkný úchyl :D Na psaném textu to moc nevypadá, ale kdybyste viděli ty představy... O_O :D
Nicméně, pusťme se do toho :D
Zde jsme skončili minule: Zalapala po dechu, několikrát mrkla a nakonec se ještě pro jistotu štípla do ucha, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá.
Jenže nezdálo.
dein Reini
Stálo to tam černé na bílém. Vědmi ještě chvíli zírala na papír a pak si tiše řekla: "OK, nebudu se z toho snažit vyvodit nějaký přehnaný závěry. Možná to bylo v té době dost obvyklý jméno, co já vím. Ne všechny hovadiny, na který přijdu, musí být nutně pravda!"
Ačkoli se takhle podobně ujišťovala ještě nějakou chvíli, stejně jí to nedalo a začala se mezi dopisy prohrabovat pořádně.
Všechny byly od stejného odesilatele. Vědmi si připadala pořád nervózněji.
"Ježišmarijá…" pomyslela si, "to vypadá, jako by tetička nebyla vždycky stará panna… Tohle vypadá, jako by snad měla i nějaký vážný vztah… A že to byla kolaborantka… uh…"
Když prohlížela jeden z dopisů, zjistila, že v obálce se nachází také fotka. Vědmi položila dopis, obálku převrátila a fotku opatrně vyklepala ven - takto si ostatně počínala pokaždé, když jí samotné přišel nějaký podobný dopis.
Fotka vyklouzla z obálky a na podlahu dopadla čistou stranou vzhůru. Jako ostatně vždycky. Vědmi otráveně zavrčela. POKAŽDÉ, když dostávala podobným způsobem fotky z dopisů od přátel, dopadly čistou stranou vzhůru. Asi to fungovalo jako teorie namazaného chleba či co…
Vzala fotku a otočila ji. Zůstala na ni chvíli zírat s vytřeštěnýma očima a pak ji se zhnuseným vypísknutím odhodila. Zatřepala hlavou, aby vyhnala ten obraz z mysli.
Zamrkala, aby se trochu vzpamatovala. Takže její teorie, že si prapratetička začala s "panem protektorem", byla správná. A taky pěkně hnusná. Ještě nějakou dobu o tom přemýšlela a pak se znovu podívala na fotku.
V časopisech o historii viděla dost fotek Reinharda Heydricha, ale na všech měl buď svůj klasický naštvaný "Bitch please" výraz, nebo se díval někam úplně mimo (tímto jí hrozně připomínal jednoho spolužáka, který se nikdy nedokázal dívat na fotkách před sebe… ale to je jiná story). Ale na žádné se neusmíval. A vůbec ne takhle…
"Jestli je tohle podle něj sexy výraz," zamumlala Vědmi, "tak asi poletím zvracet ještě rychleji…" Podržela si fotku dále od očí a znalecky si ji prohlédla pořádně. Zvědavost vítězila nad nevolností.
Najednou do ní vjela nová vlna energie a začala se přehrabovat ostatními dopisy. Netrvalo dlouho a našla celkem slušnou hromádku fotek, včetně jedné… ehm… řekněme, že měl na sobě jen čepku. A ne na hlavě…
"Asi si právě zadělávám na neskutečný trauma…," pomyslela si Vědmi s fascinovaným a lehce přiblblým úsměvem.
***
HA! A teď se přiznejte - kdo to čekal? :D
No schválně, co bude asi dál? :D
Komentáře
Okomentovat