"Nesnáším svý příbuzný!" - část 5.

Ahoj :D

V pátek večer mě chytil tak trochu slovní průjem a potřebovala jsem to nutně vypsat.

Proto mám teď předpřipravený materiál na nejméně dvě pokračování.

Konečně to navíc začalo dostávat děj!! :D

I když dnešní část je tak trochu nudná. Už zase popisy (které, jak už bylo řečeno, mi vůbec nejdou)

Chm, doufám, že vás to neodradí od čtení...

Minule jsme skončili zde - Ještě chvíli pohlížely mlčky dovnitř truhly, a když o něco později pak Vědmi prohlásila: "To by pro dnešek mohlo stačit…", slezly z půdy a jaly se hledat nějakou ložnici.

---

Nedalo se nic dělat - když Vědmi zavelela, nebylo pro názory a návrhy opačného charakteru místo. Navíc neměly na nějaké další průzkumy stejně náladu. Cesta vlakem byla unavující a dům příliš rozlehlý, než aby se dal prozkoumat za jediný den.

Nejlepším nápadem nakonec bylo prostě jít spát.

Marika sice ještě něco namítala, jako že má dostatek energie na to, aby důkladně prohledala knihovnu, ale její netopýr, který jí už nějakou dobu kousáním do ruky naznačoval, že by chtěl ven, jí to nedovolil.

Po cestě z půdy objevily dětský pokoj, kam okamžitě ubytovaly Lunu. Ta chvíli protestovala, ale když uviděla porcelánovou panenku v modrých šatech s podobnými obličejovými rysy jako měla ona sama, na místě si to rozmyslela a začala hledat nějaký hřeben, aby si mohla s panenkou pohrát.

"Neznič to," poznamenala jen otráveně Vědmi, která si až moc uvědomovala historickou hodnotu veškerého zděděného majetku. Pak ještě otráveněji vzdychla a zavrtěla hlavou. Být jediný racionálně uvažující člověk v okolí bylo velmi těžké břemeno. Marika se snažila tvářit se chápavě - ačkoli jí to nikdy nešlo moc upřímně. Ve vztazích "člověk - potencionální oběť" nebylo moc v módě nějaké pochopení.

Nicméně se přemohla a výsledný efekt překvapivě nevypadal jako obličej hyeny se vzteklinou. Vzala Vědmi kolem ramen a ujistila ji, že "jakmile Luna něco rozbije, propleskne ji tak, že se z toho v životě nevzpamatuje." Nebo "jí aspoň sežere Pana Ťapku." Vědmi bezvýrazně přikývla a obě se vydaly hledat normální ložnici.

***

Cíl splněn až podivně rychle, ztráty na počtu skupiny pouze minimální (Hugo byl vypuštěn otevřeným oknem).

Když ložnici konečně našly, Marika seběhla do haly pro kufry a za několik minut se už děvčata ubytovávala v nevelké, leč útulné ložnici s manželskou postelí.

Marika hned po příchodu padla do postele, protože hodlala ozkoušet tvrdost matrace a jen ji mile překvapilo, že není nijak prolehaná a docela pohodlná. Jen co zalehla, hned ji Vědmi hnala ven, že prý "se zbláznila, co ji to sakra napadá, lozit v civilu do postele?!"

"Sorry," zabručela Marika a přesunula se na gauč, což bylo dobré strategické místo pro rozhled po místnosti.

Ložnice byla barevně sladěná spíš do tmavších tónů. Tmavě mahagonové obložení zdí (strop nevyjímaje), postel s tmavě červeným přehozem, zlatě vyšívané závěsy opět v tmavě červené… Jediné, co tuto barevnou sladěnost narušovalo, byly malé lampičky s oranžově-žlutými stínidly, umístěné na nočních stolcích.

"Připomíná mi to peklo…," řekla zamyšleně Marika. "Tady se mi bude dobře spát…"

Vědmi, která mezitím marně hledala v kufru pyžamo, dala krátkým zavrčením najevo, že přibližně souhlasí. Nechtěla moc mluvit, protože ji zase trochu zlobila rovnátka a to pak docela bolelo, když otevřela pusu. Nejspíš si přehodila nějaký drát během čištění zubů. No jo, někdy byla i na úplně banální věci naprostý lempl.

O pár minut později se konečně uložily k zaslouženému spánku. Marika ještě vtipně poznamenala: "A nevraz mi zase loket do oka!" Ale Vědmi už ji ignorovala, protože odpadla těsně poté, co se zahrabala do peřin.

***

Ale příště už by se to opravdu mělo rozjet.

No schválně - co se v noci stane?