"Nesnáším svý příbuzný!" - část 3.

V sobotu jsem se konečně vrátila z tábora, na kterém se mi sice nelíbilo, ale kamarádka mě přes ksichtknihu ukecala, abych jela příště zase. Takže tedy pojedu. Ale tohle je jen uvolněný kec na začátek.

Faktem je, že jsem mákla a dopsala další kousek k oné povídce podle snu. Je to zajímavá prácička, asi tak začnu psát častěji.

Dnešní část se zaměřila spíš na popisy. Ty mi sice absolutně nejdou, ale poprat se s tím člověk občas musí. Doufám, že nezajdete nudou, než dopíšu ještě něco.

Zde jsme skončili minule - Ozval se chřestivý kovový zvuk. To jak Vědmi krátce zatřásla kruhem s klíči, aby si zjednala ticho. Nutno podotknout, že to zafungovalo. Překvapivě.

"Pro mě za mě ať si Luna spí třeba na zahradě," pronesla trochu netrpělivě. "Ale už bychom se taky mohly hnout z místa a začít hledat."

---

Začaly systematicky - pokoj po pokoji. Vešly do prostorné jídelny s dlouhým stolem, kolem něhož stála spousta židlí, s krbem, křišťálovým lustrem a naprosto úžasným výhledem na poněkud zarostlý altánek ("Ale to Luna vyčistí." "Hej!").

Pokračovaly pak do několika dalších pokojů, mimo jiné i do knihovny. VELKÉ knihovny. Ta se ihned zalíbila Marice.

"Kdybyste mě příštích pár dní nemohly najít, víte, kde jsem," prohlásila a sáhla po nejbližší knize.

"NE tak rychle," řekla Vědmi a chytla Mariku za límec. "Znáš svůj orientační smysl. Musíš si to projít s náma, protože kdyby ses tu ztratila, tak ti mapu kreslit NEbudu."

"Řekla ta, která nemohla v Olmützi najít autobusový nádraží…" zamumlala Marika, ale Vědmi ji úmyslně přeslechla.

"Radši půjdeme," utnula další debaty, které by si z onoho incidentu nějakým způsobem dělaly legraci. "Mein Kampf jsem si sice chtěla přečíst, ale teď nemáme čas a ta skutečnost, že je tamhle v regále tak vidět, mě trochu zaráží…"

***

"Mám toho dost!" řekla rozhodně Vědmi o několik prozkoumaných pokojů později. "Jestli budeme pokračovat takhle, nehneme se z přízemí. Navrhuji to udělat naším stylem."

"Vykašlat se na všechno a zajít na kafe?" střelila naslepo Luna.

"Ehm… ne!" zavrhla tuto možnost nervózně Vědmi, ačkoli věděla, že přesně takhle postupovaly v mnoha případech. "Chtěla jsem říct, abychom přestaly dodržovat osvědčenej a zavedenej způsob jednoho po druhým a přešly na námi zkoušenější metodu - vzít to náhodně od půdy!"

I přes skutečnost, že Marika nesnášela výšky právě nejlíp, se tento návrh nesetkal s nějak extrémním zamítnutím. Což automaticky znamenalo cestu na půdu.

Zjevně se jim toho dne neskutečně dařilo, protože se na půdu dostaly celé a v relativním pořádku. Tedy až na to, že se Luna jednou ztratila. A že nemohly najít žebřík, po kterém by se na již zmíněnou půdu dostaly. A… ehm, další se už nehodí zmiňovat. Vždyť to bylo stále stejné. Nakonec se zamýšlené zkrátka povedlo. Stanuly na rozvrzané podlaze dusné půdy.

Nebyla tam tak moc velká tma, jak si původně Vědmi myslela, a proto raději nenápadně zastrčila malou baterku do kapsy. Nacházelo se tam několik střešních oken a světlo, které jimi procházelo, na osvětlení potemnělého půdního prostoru stačilo a dodávalo mu určitý nádech tajemna.

Jak to tam popsat? Půda se podobala ostatním podkrovím starých domů. Všude byla spousta prachu, krabic, různě velkých beden, truhel a regálů. Marika si dokonce povšimla malé kolonie netopýrů visících na střešních trámech a dloubla do svého netopýra Huga, který si našel nové místo vhodné k zavěšení na jejím ukazováčku: "Hugo, kamarádi!"

Vědmi se trochu svým kamarádkám vzdálila a prohledávala poněkud tmavší kout, když ji zaujala krejčovská panna, na níž byly navlečeny luxusní tmavomodré večerní šaty někdy z třicátých let, tedy podle skromného amatérsko-historického odhadu. Byla jimi plně fascinována. Chytla kousek sukně, přejížděla prsty po látce a docela se i divila, že je v tak úžasném pořádku i po těch letech. Najednou se za ní ozval Lunin hlas: "Vědmi, ukaž se v těch šatech. Prosím…"

Vědmi si jen trochu otráveně odfrkla, ale nakonec se podvolila. Zrovna, když jí Luna šaty zapínala, zaslechly obě Marika.

"Holky…? Pojďte… se na něco podívat…"

***

Heh... docela se bavím při představě vašich reakcí, až zjistíte, oč v celé této hovadině běží... tak nevím, mám ho umlčet, nebo mu dát za pravdu? Tak to dneska udělám jinak a netradičně mu dám za pravdu...

Mám dva dotazy (i když vás tím nejspíš kapku se*u) - jak to bude dál?

- Co tam Marika najde?