"Nesnáším svý příbuzný"

Protože jste jednou projevili o novou povídku zájem, řekla jsem si, že vám sem předhodím kousek k posouzení.

Jednou se mi u Mariky zdál takový trochu (čtěte: hodně) ujetý (nebo spíš sjetý) sen. Nedalo mi to a začala jsem jí ho vyprávět. A ona mě vyhecovala, ať z toho udělám povídku.

Proč jen jsem se nechala ukecat? PROČ?

Chci tím říct, že jsem rozdělala další dlouhou věc, kterou asi hned tak nedokončím. Nicméně, mohla bych se o to pokusit. Podle vašeho zájmu.

Je to blbost, ptákovina, totální nesmysl a kdo ví, co ještě. Ale to je jen můj názor. Váš vám neberu a netrhám za to hlavy.

Very well, let's begin...

"Nesnáším svý příbuzný!"

---

Marika se dívala z okna jedoucího vlaku na zelené skvrny, jež by se daly při troše zkoumání označit za stromy, a snažila se rozpoznat krajinu za nimi. Když to nešlo, vzdala to a otočila se ke svým dvěma kamarádkám, s jimiž sdílela kupé.

"Okej," řekla. "Já v hádání nejsem dobrá a o Luně nemůže být vůbec řeč. Takže bys nám, Vědmi, mohla konečně prozradit, kam vlastně jedeme a proč jsme si měly vzít takovejch věcí."

"Jakejch věcí, bohajejího?" zeptala se naoko překvapeně Vědmi a dodala: "V tvým případě se o nějakým množství nedá vůbec mluvit. Ty a ten tvůj miniaturní batoh…"

"A vy s vašima kuframa… ale to sem netahej," odpověděla Marika. "Nedělej z toho takový tajemství. Už tak je dost děsivý, že jedeme vlakem. A že jsme se zatím neztratily... nebo nedojely někam úplně jinam. My."

"Jak chceš," řekla Vědmi a prohrábla si vlasy. "Ve zkratce - je to asi dva týdny zpátky, co jsem se dozvěděla, že umřela některá moje neznámá příbuzná a že mi odkázala svůj dům. Je to docela divný, já k ní neměla vůbec nijak blízko, ale neříkám, že by bylo nějak špatný se tam jet aspoň podívat."

"Tak proto máš kolem krku ty klíče," ozval se poprvé za celou cestu deduktivní génius Luna.

"Ne," dostalo se jí sarkastické odpovědi. "Já jsem schopná nosit pověšený na krku kde co. Vůbec tam ty klíče nemám kvůli tomu domku a kvůli skutečnosti, že tam určitě bude s největší pravděpodobností zamčeno…"

Luna, která onen sarkasmus vůbec nepochopila, řekla pouze: "Aha…," a nadále se věnovala svému bílému králíkovi.

K Vědmině úlevě se Luna po zbytek cesty neptala na nic, co bylo podle jejího mínění tak naprosto zjevné.

***

"Neříkalas, že ta tvoje prateta, či co to bylo, bydlela tak daleko od civilizace," vrčela Marika, zatímco se prodírala metr vysokými kopřivami. Kontakt s přírodou měla tímto vybraný na rok dopředu.

"Zaprvé, tohle není moje vina, že jsem nevěděla, jak daleko to je od nádraží," řekla Vědmi a pokračovala: "A zadruhé bys taky mohla jít s náma po cestě jako normální člověk… upír… nebo co."

Marika zůstala chvíli stát s vytřeštěnýma očima, než se zeptala: "Tady… je… cesta??" Podívala se vedle sebe a opravdu. Celou dobu, co se nechala nepříliš dobrovolně žahat kopřivami na nejrůznější místa svého těla, si její kamarádky vykračovaly po prašné lesní cestičce, na které nebylo po nějakých agresivních kytkách ani památky.

"Než začneš být jakkoli sprostá," ozvala se Luna, "ráda bych ti připomněla, že jsme se tě už od nádraží asi třikrát ptaly, jestli nechceš vylézt z toho křoví."

"A ty jsi nás vždycky poslala tam, kde slunce nesvítí," doplnila Vědmi, "a navrch jsi měla nějaký řeči, že nám nezávidíš tahat se tím křovím s kuframa."

Marika neměla nejmenší chuť na to být sprostá. Tohle na ni bylo zkrátka moc. Takhle s ní ještě nikdo nikdy nevyběhl, a už vůbec ne obyčejné kytky.

"Budeš v tom křoví stát ještě dlouho, nebo půjdeš za náma?" zeptala se Vědmi pro jistotu opatrně, aby to její zmatená kamarádka pobrala. Ta, stále ještě překvapená, co se to sakra stalo, vylezla na cestu a pomalu se vzpamatovávala z prožitého šoku.

Luna se nadechla, aby mohla něco říct, ale Vědmi ji umlčela automatickým: "Zmlkni, Luno." Pak si uvědomila, že ani Luna neříká pokaždé blbosti, tak zavrčela něco na omluvu a nechala ji mluvit.

Pokud si myslela, že Luna snad řekne něco, co by dávalo smysl, její naděje byly krutě zničeny. Její předrahá přítelkyně se totiž zeptala: "A jak ten barák vlastně vypadá?"

"Třikrát… jsem… říkala… že… jsem… tam… ještě… nebyla," zavrčela pomalu Vědmi, aby to i Luna pochopila. Opravdu to v tom vlaku opakovala třikrát a byla by to řekla ještě jednou, aby to pochopil i ten největší idiot. Bohužel, nevyšlo to.

V zájmu zachování alespoň svého duševního zdraví si do uší vrazila sluchátka a o pár vteřin později začala vyřvávat: "Aaaand in thiiiis laaaabyrinth, where niiiight is bliiiiind!!", což zajisté nijak nepřidalo na duševním zdraví jejím společnicím.

***

Je to hovadina teď? Tak to počkejte na to, co bude dál :D

Poprvé mu musím dát za pravdu. Je jen na vás, jestli to chcete vědět. Tři komentáře a možná... možná že i něco bude.