"Nesnáším svý příbuzný" - část 2.

Děkuji za projevený zájem. Jak jsem viděla, "NSP" vás docela zaujala.

Nepokládám tuhle část za zrovna zajímavou, ale to taky nemůže být každá, že...

A to jsem u toho poslouchala do zblbnutí Nightwish! No jo, myslela jsem si, že z toho bude víc...

Nicméně, začátky často bývají nudné. Mám rozvrhnuto, jak to přibližně bude dál a mohlo by to začít být lepší.

Budu teď trochu vyzrazovač a prokecnu se, že z toho nemůžu vynechat nějakou narážku na nacisty. Ale to si budete muset počkat.

Tuhle část bych chtěla věnovat Maričině sestře Luně, která to sice nečte, ale co už :D To, z čeho ji tam obviňuje Marika, je pravda -_-'

---

Ač se to zdálo nemožné, nakonec se holky dostaly na druhou stranu malého lesíka a stanuly před cílem své cesty. To, co viděly, ani jedna z nich nečekala.

"No wow…" vydechla Marika. "Jsi neřekla, že ta tvoje prateta byla AŽ TAK bohatá!"

Jistě, Maričina reakce byla oprávněná. Pohled na nádhernou vilu s rozlehlou zahradou se jim nenaskytl každý den. Vědmi by ráda hrála, že to věděla, ovšem opak byl pravdou. Jakožto optimistka od přírody si myslela, že onen zděděný dům bude nějaká rozpadající se chaloupka v lese. Les trefila, zbytek byl poněkud mimo.

Z překvapení se nicméně oklepala nejdřív a začala se prát s rozepínáním kruhu na klíče, které se jí zaseklo do drdolu. Jako vždycky. Když už začala přemýšlet o tom, že vytáhne z tašky zavírací nůž a drdol jednoduše odpižlá - kdo by po ní v této chvíli chtěl racionální přemýšlení? -, to nevydržela gumička a zároveň s uvolněním účesu se uvolnil i kruh na klíče, takže ho konečně šlo rozdělat.

"Abyste si nemyslely," řekla poté, když se snažila odemknout bránu, "že jsem před váma zatajila bohatou příbuznou. Já to nevěděla celej život. Tak se na mě PROSÍM přestaňte tak dívat."

"Já nekoukám na tebe," obhájila se hned Marika. Byla to pravda. Na Vědmi opravdu nezírala. Dívala se přes mříž brány do zahrady na jezírko pod několika smutečními vrbami a v hlavě se jí odvíjel trochu ďábelský plán Jak utopit Lunu.

"A já taky ne!" vyjekla Luna dotčeně. Hrála si se svým bílým králíkem, originálně pojmenovaným Pan Ťapka.

"Vy jste fakt někdy k zabití," zabručela pobaveně Vědmi a luskla prsty. "Ale tak - chtěla bych vás nyní slavnostně uvítat ve svém novém domě!"

***

Po několika ach-tak-nečekaných zádrhelech, jako bylo zaseknutí se u vchodových dveří kvůli hledání správného klíče, se dívky ocitly uvnitř. Jaká to úleva, že mohly konečně shodit svá vpravdě těžká zavazedla - dobrá, kromě Mariky s jejím batohem - a protáhnout se po opravdu nepohodlné cestě.

"Zvláštní…," odtušila Marika zamyšleně. "Přidat víc zelené, víc tmy, víc alkoholu na viditelných místech a víc Malfoye… bylo by to tu celkem obstojné Malfoy manor…"

"Mlč, prosimtě," zasekla Vědmi proud Maričiných myšlenek ihned v zárodku. "Jak už jsem řekla ve vlaku - je tady spousta zamčených místností, ve kterých nikdo z nás nevíme, co je. Navrhovala bych, abychom jich pár prozkoumaly. Tedy aspoň dokud nenajdeme nějakou ložnici nebo tak."

"Chceš tím říct, že budeme spát v jednom pokoji?" zeptala se Marika kousavě. "V jednom pokoji s Lunou? Ty si nevzpomínáš, že to ona z nás tří řve ze spaní a musí mít rozsvícenou lampičku? Že v jedné místnosti s ní není možný se v klidu vyspat? Že…"

Luny se to viditelně dotklo, proto Marice zacpala pusu a vyjela na ni: "To by mohlo stačit, ne? Já mám prostě hnusný sny! Od té doby, co jste mluvily před spaním o plačících andělech, nedokážu us-"

Ozval se chřestivý kovový zvuk. To jak Vědmi krátce zatřásla kruhem s klíči, aby si zjednala ticho. Nutno podotknout, že to zafungovalo. Překvapivě.

"Pro mě za mě ať si Luna spí třeba na zahradě," pronesla trochu netrpělivě. "Ale už bychom se taky mohly hnout z místa a začít hledat."

***

Luna je opravdu děsnej posera -_-'

Na závěr pár informací - už za pouhý den mi bude 16 :D (proč to vlastně říkám? Nevím)

- ve čtvrtek odjíždím na 10 dní na tábor, takže nic nebude.