HODNĚ živá hra - část 4.

Teda já ZÍRÁM (já taky), že se vám to tak líbí! Tohle je zatím nejdéle pokračující souvislá povídka vůbec :D (jistě, má o celou JEDNU část víc než "Prej světová metropole"...)

Co tím chci říct? (to by mě taky zajímalo)

Že vám Vědmí nezávislá poloelfí produkce přináší další část (nejspíš) oblíbené "HODNĚ živé hry"!

Pohodlně se usaďte a dejte se do čtení (Ministerstvo zdravotnictví varuje : Nedoporučuje se u toho pít kafe. Vážně ne *utírá prskanec na obrazovce*)

Beru jakýkoliv názor - pozitivní či negativní. Pokud tu ale budou (zase) nejméně tři pozitivní, dočkáte se dalšího dílu (neříkám kdy, ale jistě se dočkáte)

---

O pár minut později - suché, obuté a vybavené - opustily holky domek. Po cestě si domlouvaly taktiku boje, pro případ "Co by, kdyby".

"Já střílím, ty sekáš," pronesla Vědmi rozhodně.

"No počkej!" ozvala se Marika. "Jak víš, že třeba nechci střílet já?!"

Vědmi si s úsměvem povzdychla: "Tak dobře. Na, tady máš kouzlo a zkus trefit...támhleten sud."

Marika si odfrkla a vyslala požadovaným směrem několik ohnivých kuliček. Ani jedna netrefila svůj cíl a jediné, co z toho bylo, byly černé spálené skvrny na zdi domu, u kterého sud stál.

Vědmi se jen podívala na opálenou omítku, či co to bylo, a klidně řekla: "Tak, teď si představ, že to byl nepřítel - OZBROJENEJ - a hnal se na nás. Jak dlouho by podle tebe trvalo, než by nám usekl hlavy?" Kdyby uměl pohled vraždit, stal by se z Mariky v tu chvíli chladnokrevný vrah.

V trapném tichu pokračovaly dál. Rozhlížely se po opuštěné ulici, tu a tam zlikvidovaly útočící krysu, když najednou Marika vyjekla: "Vědmi! Pozor!" a zabránila blondýně jít dál.

"Co?" zeptala se Vědmi nepříliš inteligentně, načež se koukla před sebe a pochopila. "Hranatej kanál. A co jako?"

Marika hleděla na Vědmi jako* na idiota. "Copak si nepamatuješ tu svou drobnou přednášku o kanálech?" zeptala se. "Jak jsi mluvila o tom, že stoupnutí na kulatej kanál přináší štěstí a stoupnutí na hranatej smůlu?"

"Jo tohle!" luskla Vědmi prsty a pokračovala: "To si myslíš, že může být něco horšího než tohle?" Znovu vykročila a demonstrativně stoupla na hranatou mříž kanalizačního systému.

To však byla chyba, neb mříž byla řádně prorezlá a tedy držela pohromadě už jen silou vůle. Rozhodně nedokázala unést sedmapadesátikilovou zátěž, což bylo taky důvodem, proč najednou Vědmi zničehonic seděla ve směsi vody a splašků.

Marika zvědavě nahlédla do kanálu, v kterém zmizela její kamarádka, a řekla: "No zdá se mi to, nebo dneska pořád někam padáš?"

"Tichobudeš a pojď za mnou. Jde sem krysa!" ozvalo se z hlubin kanálu.

"A jak je velká?" zeptala se zvědavě Marika.

Z kanálu se ozvalo zamumlání "Vole..."

Marika se zasmála a seskočila do díry za Vědmi.

***

"Já chci domů! Už mě to nebaví a zdá se mi, že ty krysy nějak lákám!" stěžovala si Vědmi. Marika se ploužila za ní a jen přikyvovala. 

"Já chci domů taky! Nejde po mně sice žádná drobná havěť, zato moje klaustrofobie dostává nepěkně zabrat..."

"Kdy už ty blbá roura skončí?!" zavrčela otráveně Vědmi. V kanalizaci byla tma a ji už značně nebavilo střílet v krátkých intervalech před sebe firebally, aby aspoň částečně osvětlila kousek cesty a aby se ujistila, že do ničeho nešlápne. Druhé zmíněné bylo trochu zbytečné, přihlédneme-li k faktu, že celou dobu šly kapalným odpadem.

Najednou kdesi před nimi uviděla Vědmi malinký světelný bod a zdálo se, že odtamtud jdou slyšet zvuky přírody.

"To se mi musí zdát!" vyjekla šťastně Vědmi a rozběhla se za světlem na konci tunelu. Marika mimo jiné začala naznačovat slovo "Kvééčkóó!", maskujíc to přitom fingovaným záchvatem kašle.

Vědmi Maričino stěžování si ignorovala a opravdu - doběhla ke konci roury. Dychtivě se nadýchla čerstvého a ani trochu zatuchlého vzduchu. Hodina postupu kanalizací opravdu nebyla příjemná. Marika vykoukla hned vedle Vědmi a hned o sobě dala vědět: "Co to tady jé?"

Vědmi se taky rozhlédla. Okolo to vypadalo jako v nějakém močálu, což nejspíš celé okolí taky bylo.

"Fuj!" vyjekla Marika. "To je mokrý! Já mokrý věci nesnáším. Teda pokud se nejedná o pořádně teploučkou sprchu…"

"Blesku," zamumlala Vědmi, stále si uvědomující vlhko kanálu.

Obě vylezly z roury, chvíli se ještě rozhlížely a pak se vydaly po zbytcích pevné cesty.

"Tohle asi bude pěkně starý…" hodnotila polohlasem Marika stav chodníku. "Chci tím říct, podle toho, jak se to rozpadá…tahle cesta se asi nepoužívala DLOUHO!"

"Možná používala, ale zničená byla až v bližší době," odpověděla jí Vědmi nepřítomně, protože se jí do myšlenek stále vkrádaly obrazy příběhu prvního dílu téhle krajně zvláštní hry. Stručně šlo asi o tohle - hlavní hrdina příběhu byl vyslán, aby zlikvidoval "Hadího jezdce" (strejda Google jí vytrvale tvrdil, že je to správný překlad "Serpent Rider"), terorizujícího celou zem. Bohužel, tuto hru Vědmi hrála také velmi dávno, tak se jí některé detaily vytrácely - třeba to, jestli ji vůbec kdy dohrála.

Protože chtěla nějak odlehčit situaci, začala Marice vyprávět příběh předchozího dílu hry, která je nevysvětlitelně vtáhla do děje.

"…jenže si už nevzpomínám, jestli jsem došla na konec, nebo jestli jsem to vůbec kdy dohrála…" lovila zrovna Vědmi z hlubin paměti, když tu se otočila k Marice a řekla: "Hele, nebejvalas vyšší?"

Marika se zmateně podívala na svoje chodidla. Jenže je neviděla. Vězela totiž po kolena ve vodách mokřiny.

"Co stojíš, Vědmi?!" začala panikařit. "Tak mi pomož, ne?!" Vědmi se ochotně vrhla do záchranné akce.

O půl minuty později už obě vězely po pás v močálu. Marika se zhluboka nadechla a řekla: "Prosím, Vědmi, až tě budu příště žádat o pomoc, neposlouchej mě a HLAVNĚ se mě nepokoušej zachránit…"

***

A teď trochu zapojení i vás - co myslíte, že bude dál? Zajímá mě totiž i názor někoho jiného :D Pokud si nechcete tipovat, nemusíte. Je to vaše volba.

* - tu si můžete při čtení vynechat slovo jako a nahradit ho čárkou.