HODNĚ živá hra - část 3.

Nazdar

Nejprve pár slov k "Autorovi článku" - svou malou mp4 jsem pojmenovala Erik. Podle fantoma Opery. Takže když teď řeknu "Nechám Erika, aby mi zazpíval před spaním Music of the Night", myslím to vážně :D

Jinak, konečně k předmluvě další části. Včera u nás byla návštěva a já celou dobu pobíhala mezi pokojem a obývákem, protože ty perly, co známí vypouštěli, se někdy až nedaly :D

Nicméně pobíhání mi nepřekazilo dopsání další části povídky, respektive mám napsáno i do budoucna. Dnešní část je trochu delší, doufám, že to dočtete :D

Pokud to bude zajímat minimálně tři lidi, tak vy, co vás to opravdu baví, budete vědět, co se děje dál :)

---

"Vědmi, kamarádko má z nejdražších," začala Marika poté, co se vynořila nad hladinu, "jistě si uvědomuješ, že krysy umí plavat a tedy že jsme se tímhle skokem moc nezachránily?"

Vědmi koukla na Mariku, jako by se snad zbláznila a pak ještě jednou pohlédla na krysy pobíhající po kraji mola. 

"Já to vím," řekla. "Ale ony zjevně ne."

Krysy skutečně nadále pobíhaly na okraji mola a vypadalo to, že ani nepředstírají, že by je děj pod nimi nějak zajímal. Pak jedna zničehonic začmuchala a všechny krysy odběhly, nejspíš za kusem žvance. Holky poté zhodnotily situaci jako bezpečnou pro výlez z vody.

"Co budeme dělat?" zeptala se Marika po chvíli, zatímco čvachtaly sem a tam po mole v mokrých ponožkách.

"Tak já bych navrhovala se jít někam usušit a pak..." začala Vědmi, ale Marika ji přerušila: "A kam?"

"To vážně nevím," zavrtěla blondýna zklamaně hlavou.

Nějakou chvíli se potulovaly po přístavu - vážně malém přístavu - s nadějí, že snad proschnou. K tomuto však stále nedocházelo, a tak dívky propadaly stále horší náladě. 

Chvíli před tím, než by se bývaly pozabíjely, zasáhla s největší pravděpodobností boží prozřetelnost. Nebo to snad bylo tím, že si Vědmi vyčistila brýle. Ať to bylo jak chtělo, dobereme se k jedinému závěru - Vědmi si všimla otevřených dveří jednoho z domků. Jakmile to zahlédla, vydala se tím směrem.

"Neblázni! Vždyť je to v podstatě vloupání!" řekla Marika.

"Je to domek," odpověděla Vědmi, "což znamená, že by tam čistě teoreticky měl být oheň a sucho!"

Marika chtěla něco namítnout, jenže toto tvrzení nebylo nijak napadnutelné. A navíc jí už byla trochu zima. Vydala se tedy za Vědmi ke dveřím.

Vešly do velmi skromně vybavené místnosti. Krb s hořícím ohněm, dřevěný stolek, tři židle, jednomístná postel a truhla s uraženým zámkem. Víc uvnitř nebylo, snad kromě nevelké halapartny (později nazývané "bodák") opřené o stěnu a...majitele domku zhrouceného v rohu.

"Ay!" vyjekly unisono holky. Několik okamžiků zíraly na mrtvolu. První se z šoku oklepala Marika. Přidřepla k mrtvému a zatlačila mu oči. Vědmi roztřeseně vzala z postele přikrývku a přehodila ji přes "pána domku".

Chvíli stály mlčky a koukaly do země, načež poté zasedly ke stolu.

"Není skutečný," promluvila Vědmi.

"Jak to myslíš?" zeptala se Marika, nutíc se, aby se nedívala na zakrytou mrtvolu.

Vědmi, i když se trochu třásla, zachovala věcný tón: "Je to přece jen hra. Zatraceně živá, ale pořád jen hra. ON je jenom hromada pixelů. Kdybysme netrčely tady, ale seděly v pořádku DOMA," přidala slovu důraz, "u noťásku, tolik by to na nás nezapůsobilo." Nasucho polkla a pokračovala: "Tak takhle se asi musí cítit spousta herních postav..."

Marika, drsná to upírka, mávla rukou: "Už na to kašli. Hele, já asi schnu!"

Jak tam seděly déle, přítomnost mrtvého jim pozvolna přestávala vadit. Chvilku zdrbávaly "kamarádku" Lunu, pomalu schnuly a přemýšlely, co bude dál. Pak najednou Vědmi prohlásila: "Pojď, jdeme udělat to, co se dělá ve všech hrách."

"A to je?"

"Zjednodušeně řečeno - pobereme všechno, co se může hodit a není to přidělané napevno!"

"Rabování?"

"Ne! Poohlédnutí se po užitečném!"

Vědmi poklekla u té truhly s uraženým zámkem a otevřela ji. Vevnitř byl svitek pergamenu, kožená brašna a pánev. Vědmi zasvítily oči. 

"Ta hra ví, co chci!" knikla dojatě. Marika zavrtěla hlavou, ale musela uznat, že po vlastní halapartně toužila už jako malá. Jenže všichni v jejím okolí toto ignorovali a tak poslední zbraň, kterou dostala k narozeninám, byl palcát. Poté se se svojí touhou rozloučila.

Proto teď, když se jí naskytla příležitost, přiskočila k "bodáku" a prohlásila ho za svůj majetek. Vyzkoušela si, jak se jí bud držet nejlíp, z vlastního pásku zrobila popruh na nošení a řekla: "Teď ještě boty a může se jít!"

Vědmi, která stihla zjistit, že svitek obsahuje fireballové kouzlo, že pánvička je železná a pěkně těžká a že se oboje vejde do brašny, najednou zvedla hlavu. 

"A no jo vlastně!" vyjekla a kouknula se na svoje kočičkové ponožky. "Co teď?" zeptala se zcela zmatená.

"Je to kvéčková hra, tak by měly bejt někde tady. Dívala ses do té truhly pořádně?" klekla Marika vedle Vědmi a nahlédla do truhly.

"Já to věděla! Tady - dva páry vysokých bot! Tohle je kvéčko jako hrom!"