Pokus o vtip(nou povídku)

Pokračuju v parodování, jak jistě ví všichni, co mě znají. Já se jen tak něčeho nepustím, to ne.

Chci říct, že jsem začala zpracovávat novou povídku (vlastně dvě, ale ta první je kapitolovka, kterou ještě zveřejňovat nehodlám). Je o Maríe Loccaseyové a jejím novém partnerovi Erikovi (Fantom XD)

Vymyslela jsem to včera, když jsme jeli z Prostějova. Je to hrozná prákovina, ve které bude později čerpáno z mých osobních zážitků (jak... překvapivé...).

Společná dovolená - část 1.

---

María rozčileně drhla už šestou sklenici tím samým hadrem jako před půl hodinou a sklenice byla čím dál špinavější. Její manžel Erik vše se zájmem pozoroval. 

"Marío," řekl po chvíli klidným hlasem, "nechceš se trochu uvolnit? Já jen, že tu sklenici drhneš už deset minut a… ehm… abych ti pravdu řekl, jen tam tu špínu rozmazáváš…" 

"No a co!" odpověděla mu María. "Já z ní pít přece nebudu!" A drhla dál. 

"Jak myslíš," řekl Erik.

Sklenice najednou Maríi vyklouzla z ruky a spadla na podlahu, kde se také rozbila. María si klekla a začala rukou shrnovat střepy na hromádku. 

Erik se znovu ozval, tentokrát vážněji: "Marío, uvolni se trochu a, proboha, vezmi si na to smeták!" 

"Já to zvládám!" odbyla ho netrpělivě María, když se zvednula a začala drhnout další sklenici.

Po chvíli Erik promluvil znovu: "Marío, podívej. Ty krvácíš!" 

"Nesmysl," zasmála se María a vůbec si nevšímala neustále se zvětšující krvavé skvrny na hadru. Erik jí položil ruku na rameno. 

"Měla by sis s tím něco udělat, ošetřit to, dřív než…"

"Já ti to říkal," řekl jí vyčítavým tónem, když se na zemi probírala z bezvědomí. "Jsi sice nesmrtelná," pokračoval, "ale ztrátu krve máš jako normální člověk. A pokud ještě vím, tak nervy, ty máš úplně v prdeli."

María nemohla udělat nic jiného, než mu dát za pravdu. V posledních dnech se u ní projevovaly trochu sebevražedné sklony. Nechtěně rozbíjela, co jí do rukou přišlo, poštvala na sebe dvoumetrového Smrtijeda, málem se podřízla při holení nohou… Příkladů bylo víc než dost.

Když se jí pohled trochu zaostřil (k čemuž pomohla Erikem pohotově podaná lahvička lihu), podívala se na něj a řekla: "Možná máš pravdu. Trocha odpočinku a uklidnění by možná neuškodila." 

"Možná?" rozesmál se Erik. "Marío, ty kdybys nebyla to, co jsi, už dávno ti tisknu parte!" 

"Dobrá," protáhla otráveně María. "Co teda navrhuješ?" 

Erik si upravil masku a řekl: "Víš, jsme svoji už docela dlouho. A na svatební cestu jsme nikam nejeli. Proto si myslím, že nejlepším řešením by byla společná dovolená."

María na něj dál zírala jako by on spadl ze švestky. 

"Co?" byla ta nejinteligentnější věc, kterou v ten moment dokázala říct. 

Vzdychl a posadil se za ní na zem. 

"Marío," promluvil znovu tím klidným a vyrovnaným hlasem, "vždycky jsem si představoval, že to tady zavřeme a já tě vezmu někam k moři. Představ si to - jen ty a já, v exotickém ráji, kde je teplo a celý den tam svítí slunce. Vzduch voní po soli, ptáci sice řvou jako pominutí, ale tobě to nijak nevadí. Vzbudíš se, kdy chceš sama. Nemusíš obsluhovat ty uřvané násosky. Celý den se můžeš poflakovat na pláži…" 

"To stačí," utnula jeho proslov María. "Myslím, že vím, co tím chceš říct. Ale…kam bys mě tak chtěl…" 

"Nech se překvapit," usmál se Erik a ještě řekl: "Ale teď si PROSÍM udělej něco s tou rukou."