A tak se Vědmi odhodlala k napsání kompletní akce :D

Bacha, donutila mě k tomu (pod hrozbou brčka) Marika T., která si to po mně přečetla jako první! Takže mi nedávejte za vinu, co vám to udělá s nervama! Jo, je to podle snu.

Vědmi 2018: Áááááá! To je tak blbé! :'D :'D

Nikdy se netoulej po setmění

---

aneb

Jak Verena ke kabátu přišla

Neměla bych se takhle pozdě potulovat venku, běželo Vereně hlavou, zatímco procházela pod pouliční lampou. Nebo bych přinejmenším měla chodit z těch srazů s Meryl dřív. A navíc bych neměla být sama. Bohové ví, co se mi může stát. Každej ví, proč se po desáté večer nechodí na ulici. Hlavně teda kvůli NĚMU…

Myslela tím pána kočičího světa zločinu - Macavityho. Všechny kočky se ho bály a žádná netoužila po tom potkat se s ním osobně. Nedalo se totiž s určitostí tvrdit, zda by takové setkání dopadlo dobře či špatně. Představy většiny se pohybovaly někde kolem možnosti nejméně příjemné. Vraždy. Proto šla Verena tak rychle a co pár kroků se rozhlížela.

Po několika minutách jí to ale začalo připadat hloupé. Kdyby chtěl něco udělat, řekla si v duchu, už by to dávno udělal. Nečekal by tak dlouho. Zvolnila tempo. A určitě to byly jenom kecy. A já jsem tomu věřila! Jako malý kotě! Jako… jako… jako malý kotě! Zastavila úplně. Naivka! Přesně tak! Naivka jsem byla! Aniž by měla kontrolu nad tím, co dělá, řekla: "Kašlu na to! Nechápu, proč se ho všichni bojej…" 

"Ty jsi o mně mluvila?" promluvil za ní někdo tajemným hlasem.

Lekla se tak, že skoro nadskočila. V reálu jen vypískla. Nebyla schopna pohybu. Tajemný pokračoval: "Myslím, že víš, že toulat se takhle pozdě sama venku není nejlepší nápad." Odhrnul jí přitom jednou tlapkou vlasy z ramene a druhou ji jemně chytil v oblasti pasu. 

Verena byla ztuhlá strachy a srdce jí bilo velmi vysokou rychlostí. Dokázala myslet jen na jedinou věc - Já tady chcípnu! Macavity, jako by četl její myšlenky, tiše odpověděl: "Neublížím ti. Vlastně - když budeš teď spolupracovat, nic se ti nestane." Přiblížil se natolik, že cítila dotek jeho srsti na své a na krku cítila jeho horký dech. Říkal sice, že jí nic neudělá, ale to mohl lhát.

Znovu to se čtením myšlenek. 

"Vážně se nemusíš ničeho bát. Mluvím pravdu. Když budeš hodná holka, nebude to bolet. Ale jenom, když budeš hodná." Přikývla. Beztak neměla na vybranou. "Tak vidíš, že to jde," zašeptal jemně. "A teď pojď. Ukážu ti něco, co se ti určitě bude líbit." Trošku ji postrčil dopředu, čímž jí naznačil, že by měla vykročit. Podvolila se mu. Tak tedy šli, ona vystrašená a on uvolněný, potemnělou ulicí…

"Vítej," šeptnul jí do ucha, "u mě doma." Verena se rozhlédla. Půda. Trochu větší, uklizenější půda. Střešním oknem dopadalo dovnitř trochu měsíčního světla, které toho moc neosvětlovalo. Tato skutečnost ale vůbec nevadila, vzhledem ke kočičí schopnosti vidět ve tmě o mnoho lépe než dokáží lidé. Její pozornost nejprve upoutal černý kabát visící u dveří. Za normálních okolností by už začala přemýšlet o tom, zda by jí padl a kde ho vzít.

Nyní neměla na něco takového ani pomyšlení. Podívala se jinam. Koukala by KAMKOLIV, hlavně ne Macavitymu do očí. V rohu místnosti uviděla trochu větší matraci, upravenou jako pelíšek. 

"Jen jdi dál," nenechal se odbýt Macavity a nenápadně nasměroval Verenu směrem k pelíšku. Do háje! Vereně vyschlo v krku. Takže o tohle mu jde! Začala mít ještě větší strach než před chvílí. On to nejspíš vycítil, neboť ji lehce pohladil a řekl tichým hlasem: "Nebudu dělat nic, co by se ti nelíbilo." Poté ji velmi jemně políbil na krk. 

Pravou tlapku přitom posunul níž, než by bylo komukoliv jinému za obyčejných okolností dovoleno. Za celý život si už Verena nikdy nepřála být na úplně jiném místě. Bylo jí z toho na zvracení. Nemohla uvěřit, že by o panenství měla přijít právě tady a právě s ním.

Když o tom ale tak chvilku přemýšlela, musela přiznat, že se nedá říct, že by se jí to nelíbilo. Právě naopak. Bylo to docela příjemné. Otočila se k němu čelem a chtěla něco říct, ale on ji v tom zabránil, neboť ji začal líbat přímo na rty. Aniž si to uvědomovala, zhodnotila v momentě práci jeho tlapek jako moc moc příjemnou, ne-li přímo dokonalou.

Nenechal nic náhodě. Levačkou jí zajel do vlasů a pravou jí zručně rozepnul obojek, který poté nechal spadnout jen tak na zem. Chvíli přestal a nechal Verenu dosednout do pelíšku. Sednul si naproti ní a ona si všimla, že jí stačil sundat i pásek. Je pozdě začít odmítat, řekla si a rozhodla se nechat Macavitymu volné pole působnosti.

Nadechla se, lehla si a zavřela oči. Když už o to musím přijít, budu se snažit na to nemyslet… To se ale mnohem lépe řeklo, než udělalo…

O co příjemnější (i když si to odmítla připustit) bylo usnutí, o to horší bylo probuzení. Vzbudila se ještě před východem slunce s jeho packou kolem pasu. Opatrně ji zvedla a posadila se. Odmítala uvěřit tomu. Nechtěla si ani trošku připustit, že se to opravdu stalo. Schovala obličej do dlaní. Chtěla jsem, aby to vypadalo úplně jinak! A navíc, mělo to být s někým úplně jiným! Klidně i… klidně i s Tuggerem!

Za tuhle myšlenku by si v příštím momentě nejradši nafackovala. Nikdy by neklesla tak hluboko, aby se chtěla nechat "přefiknout" od toho pitomce. I když…strávila celou noc v jednom pelíšku s Macavitym. Cokoliv by bylo lepší, než tohle.

Seděla tak ještě chvíli, než se rozhodla. Rychle zkontrolovala, jestli Macavity spí, a opatrně se zvedla. Vzala svůj pásek, obojek a boty a tiše vyšla ke dveřím. Její pozornost však znovu upoutal ten kabát.

On mě o něco připravil…takže bych teď měla o něco připravit já něj. Vzala kabát a zmizela.

Macavity nespal doopravdy. Jen jí nechtěl způsobit ještě větší trauma. Tak nějak čekal to s kabátem. Co ale neočekával bylo, že tam zůstala tak dlouho. Předpokládal, že Verena zmizí hned poté, co se probudí.

Asi musel usnout, protože se vzbudil asi o hodinu později, kdy už slunce dopadalo střešním okýnkem na podlahu půdy. Verena byla zpátky. Seděla na kraji pelíšku a držela v tlapkách něco, co vypadalo jako dva hrnky plné kávy.

"Proč?" zeptal se jí. Neodpověděla hned. 

"Možná, že mi bylo blbý jen tak si ten kabát vzít a ani nepoděkovat," řekla a usrkla ze svého hrnku. 

Macavity se na ni podíval a řekl: "Nechápu, proč mi děkuješ. Včera jsem tě v podstatě znásilnil. Většina koček by v takovém případě dávno seděla na policejní stanici a docela podrobně vypovídala, co se stalo. Ale ty ne. Proto se ptám. Co je pravý důvod toho, že jsi se vrátila?" 

"To nevím. Možná… ale jen možná… že se mi to prostě líbilo," odpověděla neurčitě.

Počkal, až si Verena dopije svoje kapučíno, a naklonil se k ní se slovy: "Kdybych tě mohl o něco poprosit, neříkej to. Nikdy a nikomu. Ať to zůstane tajemstvím." 

Verena přikývla. Až příště půjde k Meryl na kafe, nic ji o tomhle neřekne. A až bude zase odcházet pozdě v noci, nebude se muset bát.

*

A teď, co jsem si myslela, když jsem to psala:

1.) Panebože! S takovou se to nikdy nikam nehne!

2.) Eh! Dost! Brzdit! S takovou mi ji ojede přímo na tý ulici!

3.) Sakra, já mám hlad...

4.) Nevěř mu! Nevěř mu!!

5.)On ji tam fakt ojede! Musím to přibrzdit!

6.)Kecá...

7.)To je jak v nějakým pornu...

8.) Hm... bylo by těžký se hodně rychle otočit, kopnout ho do... ehm... plameňáka a zatímco se bude svíjet v bolestech, zdrhnout?

9.)Bylo

10.)Ale no tak! Macu! Na tvýho plameňáka není nikdo zvědavej!

11.)Tak na tohle by nezbalil ani spacák!

12.)Né! Hlavně né I Can´t Smile Without You!

13.)Ale notak! Nymphomaniac Fantasy? To si ze mě ta empétrojka snad dělá *****!

14.)Půdní bejvááček :3

15.) Chrrr

16.)A na scénu přichází... KABÁT!!

17.)Počkat! Ty růžový boty byly dřív než kabát?

18.)A právě se to krásně zavraždilo...

19.)Jak dlouho budet ten srrranec ještě pokračovat...

20.)Aha

21.)Nebo na plameňáka :D

22.)Absolutní Vražda Příběhu 2

23.)Zbouchnout či nezbouchnout, to je oč tu běží...

24.)Tak ne, no

25.) Je to tam...

26.)Moje záda *protáhne se*

27.)Jó, druhej den ráno...

28.)Vědmi už to došlo

29.)A dost! Od teď se budu soustředit jen a pouze na přepsání a na hudbu!

30.) To se nedá XD

31.) A... efekt zakončení

32.) Tečka

33.) O osm let později od napsání: fuck my life, ty jo... *facepalm*