Další Vědmin literární výplod

Rozhodla jsem se znovu vložit jednu z mých (ne)smysluplných povídek, tak doufám, že vám pořádně podráždím bránici :D

Jedná se o velmi, VELMI volnou parodii na druhý díl Pána Prstenů (to jest Dvě věže). Vzniklo to minulý rok, jenže před dvěma týdny jsem se k tomu vrátila a dost jsem to předělala. 

Knížku teď nemůžu najít, takže se nemůžu přesvědčit o pozdější správnosti dějové vazby, čili, jak už jsem řekla, je to jen velmi, VELMI volné. A... není to tak úplně hotové, jak jde asi poznat. Doufám, že mě vaše názory nakopnou k pokračování :3 

Kritika jako vždy vítána a jako vždy není k zahození :D

---

Ay Carramba na plný úvazek

Aragorn běžel lesem. Co chvíli se shýbal k zemi.Hobiti chodí lehce a jejich stopy nepřečte snadno ani hraničář. Najednou však cestu zkřížila strouha a ve vlhké zemi nalezl, co hledal.

"Četl jsem stopy správně," řekl si polohlasem. "Freďák vyběhl na kopec. Co tam asi uviděl?" 

"To nevím a ani mě to nezajímá," přerušila jeho přemýšlení jízlivě Swiftlinna, která neochotně šla asi dva metry za ním. "Víš vůbec, že samomluva je psychický narušení? Nepotřebuju, aby mi magor jako ty třeba podřízl ve spánku krční tepnu!"

Aragorn Swiftlinnu okázale ignoroval. Podle Veřina smělého plánu musela jít s ním. Lucy prozkoumávala okolí s Gimlim, Shandri hlídala tábor. Sama Vera poté šla s Legolasem na obhlídku terénu a nalezení nějakých stop po Freďáku Sáčkovi. Jenže se to ukázalo jako naprosto pitomý nápad. Shandri hned poté, co se ostatní vzdálili, usnula velmi hlubokým spánkem; Vera a Legolas se několik kroků od tábora zapadli líbat do prvního rozložitějšího křoví, které objevili; Swiftlinna byla celkově nesnesitelná.

Zaváhal. Bude muset vystoupit na vysoký kopec, protože doufal, že tam uvidí něco, co by ho vedlo v jeho bezradnosti ; čas se však krátil. A Swiftlinna ho docela brzdila svými řečmi. Náhle skočil vpřed, přeběhl přes rozbahněnou mokřinu a vyběhl na kopec, kde se nad lesem objevovaly tu a tam zbytky ruin starodávného gondorského hradu. 

Zadíval se do dálky. Měl před sebou fascinující rozhled na skoro celou Středozem. Pohlédl k jihovýchodu, na malinký černý bod v dálce a na temnou oblohu. Ano, tam se rozkládala zem Muchmor a ta malá černá tečka byla Hora osudu. Nebylo mu právě příjemně, když si pomyslel, že se budou muset vydat zrovna tam. Jenže... kde jinde by Freďák zničil Prsten…?

"Na co tak čumíš?" Už jsem na ni skoro zapomněl, proč to tak nemohlo zůstat? otázal se v duchu sám sebe Aragorn. Růžovovlasá elfka stála pár kroků za ním s rukama zkříženýma na prsou a měla ve tváři svůj typický iritující úsměv. Kdyby nebyla bojovnice a stopařka v jedné osobě, hned by ji z fleku prodal obchodníkovi s otroky, který své úlovky prodával obyvatelům Jižních zemí. A že by se o ni poprali…

Náhle jeho pozornost upoutalo něco jiného. Od místa, kde se v lese nacházel jejich tábor, vzlétli k obloze ptáci a bylo slyšet dívčí vřískání a zvuk válečného rohu. 

"Co to bylo?" zeptala se ho Swiftlinna, která v tu chvíli úplně zapomněla na svou drsnou image. 

"Nevím, ale budeme to muset jít okamžitě zjistit…" Rychle se rozběhli k táboru. Ječení, nadávky a bojový hluk se stále přibližovaly.