Posedlost ohněm
Vědmina nezávislá poloelfí produkce uvádí povídku napsanou na zadané téma, což moc často nedělám (nemám nikoho, kdo by mi něco zadal :D )
Byl to výtvor do Literárního klubu , jen tak mimochodem... :D
Drobná tmavá černovláska s brýlemi se nadechla a začala vyprávět: "Oheň mě přitahoval už odmala. Mohla jsem se na něj dívat celé hodiny. Bylo to něco úžasného. Doma jsme měli krb, což mi vždycky obstaralo zábavu na dlouhou dobu. Nacházela jsem v tom takové... no... perverzní potěšení, dá se říct. Když jsem viděla oheň vzplát, cítila jsem nepopsatelný pocit štěstí. Když jsem viděla, jak pohasíná, jako by i ve mně něco umíralo. Za nocí jsem utíkala na hřbitov, abych mohla pozorovat tu spoustu svíček. Těch plamínků... Dokonce jsem otci ukradla zapalovač, abych si s ním mohla pro zábavu škrtat.
Nikdy jsem nemohla sfouknout například svíčky na narozeninovém dortu. Jednou nebo dvakrát jsem u toho dokonce omdlela. Jak říkám, nedokázala jsem to.
Když jsem dosáhla plnoletosti, odstěhovala jsem se. Jednou za mnou rodiče přijeli na návštěvu. Dlouho jsme si povídali a spát jsme odešli celkem pozdě. Když jsem usnula i já, zdál se mi sen. O ohni. Neměla jsem v tom snu hmotné tělo. Byla jsem bytost z ohně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Prostě krása. A pak... se sen změnil. Zase jsem byla normální, ale hořelo všude kolem mě. Cítila jsem se jako v transu. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem se neprobudila...
Nejdřív jsem si myslela, že se mi to pořád jen zdá. Okolo mě bylo všechno v plamenech. Jenže se mi to nezdálo. Š típnutím do ruky jsem se přesvědčila, že to není sen. Byla to skutečnost. A ten oheň vycházel ze mě! Tehdy jsem poprvé dostala strach. Byla jsem v takovém šoku, že doteď nevím, jak jsem se dostala ven. Pamatuji si jenom, jak sedím na chodníku před mým hořícím domem a brečím. Někdo potom zavolal hasiče a policii. Vyhořela celá ulice a zemřelo asi patnáct lidí, včetně mých rodičů. A..." Dívka nedokončila větu, protože se rozvzlykala. Policista, který její výpověď zapisoval, ji začal utěšovat.
Chodbou k vyšetřovací místnosti šla rychlou chůzí jiná mladá žena, kompletně oblečená v černém. Asi by na ní nebylo nic zvláštního, kdyby neměla rohy, ocas a její kůže by nebyla jasně rudá. Blondie, zbývající agentka z "Elitního vyšetřovacího týmu" v Institutu pro Výzkum Paranormálních Jevů, se zastavila těsně u dveří. Původně chtěla zaklepat a rovnou vejít, ale něco ji zastavilo.
Opřela se o stěnu a zamyslela se. Bylo to na den přesně pět let, kdy její bratr a jeho přítelkyně odešli od IVPJ. Ona měla pyrokinetické schopnosti, stejně jako to děvče tam uvnitř. Pro Blondie to byla zvláštní shoda náhod. Teoreticky se dalo říct, že s menší změnou by byl starý tým zase pohromadě. Ďáblovo dítě, pyrokinetička... akorát kromě Abea Sapiena, vodního člověka, který odešel o rok později než ti dva, v Institutu pracoval upír. Blondie se zasmála a vešla do místnosti.
O půl hodiny později, po vyřízení všech podrobností, vedla Blondie dívku přes parkoviště k bílému, trochu odřenému skútru. Blondie se už od dívky dozvěděla, že se jmenuje Naomi a že je jí 19, tedy o rok méně než naší agentce.
Naomi byla pořád trochu v šoku a Blondiein vhled tomu ani trochu nepomáhal. Na někoho s přírodními rohy a s ocasem nenarazíte každý den. Pořád se na ni koutkem oka dívala. Sledovaná si toho nevšimla a vysvětlovala Naomi, co ji teď bude čekat. Že se jí bude v IVPJ líbit, že "je tam spousta prima lidí" a že tam dřív pracovala jedna s podobnými schopnostmi. To ji trochu uklidnilo. Poslechla Blondie a zasedla na skútr za ni.
Blondie zastavila u nejbližší kavárny a pozvala Naomi na kafe. Ta se trochu uklidnila a Blondie se jí zeptala: "Jak je to s tvým vztahem k ohni?" Naomi se na Blondie podívala přes okraj brýlí, usrkla kávy a začala vyprávět: "Oheň mě přitahoval už odmala…"
Konec
p.s. - něco pro ty, kdo by chtěli vidět, jak vypadá dospělá Blondie (chibíkoidní provedení)
bohužel, zatím jsem ji (dospělou) nakreslila jenom v tomhle provedení, budu muset udělat ještě něco
Komentáře
Okomentovat